BRATŘI ORFFOVÉ: Boj s démony je předem prohraný

Bratři Orffové se vrátili a s nimi přišlo také Šero. Je jedinou možnou cestou z problémů jejich hrdiny Serži Vantóše cesta do tunelu a sebevražda? Přišel už o svou čistotu? Jaké to je, mít krizi středního věku? Je únik do říše fantazie bezpečný? Metafory kapelníka Ivana Gajdoše jdou přímo k věci a pojmenovávají, co ve svém životě v různých podobách zažívá každý z nás. Znamená deska skutečně konec Orffů? "Nepřestáváme hrát, jen se to všechno možná přetaví do něčeho jiného," říká kytarista Lukáš Novotný.

Ryzím pragmatikům přijdou tvé texty trochu naivní, Ivane. Přitom složitého kódování a nepochopení kolem nás je stále víc a lidé se od sebe vzdalují...

Ivan: Jinak psát texty ani neumím. Jsem možná tak trochu jako moje písničky – povahou žádný tvrďák. Navíc nechci řešit nějaké světové problémy, na které nemám jasný názor, ani se zabývat nějakými recepty. Píšu, co mě zrovna napadá.

Zrcadlí se v nich přicházející krize středního věku? Dá se o vaší hudbě touto optikou mluvit jako o výsledku jakéhosi terapeutického procesu, snaze vyrovnat se prostřednictvím fiktivní postavy s vlastním životním příběhem?

Ivan: Do jisté míry ta práce v komplexní rovině jakýmsi vyrovnáním se s osobními věcmi samozřejmě je. Hlavně jsem ale vždycky chtěl, aby moje texty byly sdělné a nejednalo se o věci, které visí ve vzduchoprázdnu. Tak to mám vlastně i s muzikou, kterou poslouchám. Písničky na naší nové desce jsou proto ve většině případů pochopitelné, je v nich skrytý jasný podtext. O využití Serži jsme pak ve skutečnosti už ani neuvažovali, nakonec se tam ale dostal…

Váš debut lidem pomáhal k útěkům od problémů do světa fantazie, pomáhal jim přežívat s určitou grácií. Je pro vás dva ještě i dnes takový únik potřebný?

Ivan: Všichni jsme snílci, ale zároveň taky stojíme nohama na zemi. Navíc to všechny vychází z dost starých věcí. Třeba já jsem se po dvanácti letech vztahu rozvedl, odstěhoval se ze svého srdečného místa. Přitom rozhodnutí jít do Krnova bylo i pragmatické. Celé to odloučení od rodiny a neustálé stěhování jsem zvládl hlavně díky klukům, kteří mi pomáhali. Ale teď se už stěhovat nechci – mám novou rodinu, se kterou srostl i můj syn a všichni jsme spokojení.

Potřebuje dnešní doba hrdiny jako je Serža Vantóš, který na albu mj. bojuje se svými temnými stránkami? Jak obtížné je pro vás samotné, připustit si vlastní démony?

Lukáš: Nejtěžší je s nimi dokázat nebojovat, protože takový boj je předem prohraný. Čím víc bojuješ, tím víc tě požírají. Řešení je tedy nemít je jako soupeře a mít distanc. To nevnímám jako jejich vytěsnění, ale jako uvědomění si, že sice existují, je nezbytné s nimi počítat, ale zároveň s nimi pracovat konstruktivně a energii nasměrovat jiným směrem.

Ivan: Já těch démonů v sobě myslím ani moc nemám. A samotný Serža je vlastně chlapík, který si v období Bingriwingru dělal srandu z půlených samců, vládnoucí kasty, a byl ještě úplně čistý, zatímco na Šeru už o tu čistotu trochu přišel. Teď už možná musí jít trochu s proudem, už nemůže být tak svobodný.

… a proto zamíří do tunelu?

Ivan: Spousta lidí může tunel vnímat jako sebevraždu a jediné východisko, ale jedná se pouze o takovou sebevraždu duševní. V tunelu jsou pořád místa a výklenky, kde se dá schovat.

Je nutné pokaždé páchat takovou duševní sebevraždu, aby se člověk posunul dál?

Ivan: Těžko říct, já nikdy podobné pocity vlastně neměl. Mám za sebou dost těžké období a sám jsem byl překvapený, jak se mi ho podařilo zvládnout. Vnímal jsem to prostě jako něco nezvratného, s čím se musím vyrovnat…

… aby ses mohl cítit šťastný?

Ivan: Ano, jsem teď spokojený…

Lukáš: I já se teď cítím naplněný, ale určitě bych ještě nebilancoval...

Co jiného než bilancování Šero je?

Lukáš: Sice říkáme, že pro nás Bingriwingri představuje jakýsi počátek naší tvorby a Šero její konec, ale pořád se jedná jen o konec nějakého období, konec takových témat, ne nás samotných. Nepřestáváme hrát, jen se to všechno možná přetaví do něčeho jiného.

Dává Šero posluchačům ještě nějakou naději, není v něm nebezpečněji?

Ivan: Nejsem kazatel, který se cítí na velké slova. Něco jiného ale je, jakým způsobem se dnes lidé chovají. Na té naší lodi klečíme častokrát na kolenou a máme za to, že dopadne dobře, aniž bychom se o cokoli zasloužili.

A neláká tě být takovým kazatelem, abys vlastním příkladem ostatním ukazoval cestu?

Ivan: Na to nemám právo a vlastně lidi ani nechci ovlivňovat a říkat jim nějaké pseudochytré věci. Člověk by si navíc měl zamést hlavně před vlastním prahem. Zpívat písničky ale můžu. Baví mě a mám hodně rád ten typ konfrontace, kdy stojím na podiu. Je to droga, které mi stačí jen trochu. Současně mi ale vždycky trvá tak tři písničky, než se do toho dostanu.

Kontext první a druhé desky je i důsledkem časového odstupu dost odlišný. Vnímáte jako velký rozdíl být při skládání prvního alba bezdětnými třicátníky prakticky bez závazků a teď čtyřicátníky s dětmi?

Ivan: Je to obrovský rozdíl, ve starostech i radostech. Když jsme natáčeli Bingriwingri, byli jsme svobodní, Lukáš neměl děti, a měli jsme víc svobody. Natočili jsme desku a mně se pár měsíců po vydání narodil kluk. Bylo to v době, kdy se nejvíc jezdilo, což mi v tomto směru moc nepomohlo, protože jsem ženu musel nechávat samotnou a z toho světa jsem se vracel plný zážitků a úplně jiných myšlenek.

Lukáš: K tomu dnešnímu věku patří katarze. Dnes obecně je to ale jiné už v tom, že rodinu nezakládáš v osmnácti ani ve dvaceti, abys byl ve třiceti už zkušený rodič, ale ve třiatřiceti.

Šerem se na více úrovních vine téma návratu. Návrat do rodného města, člověka k sobě samotnému, zanikající a vznikající vztahy. Jak jste to vy dva vlastně vztahově měli na úplném počátku, v devadesátých letech? Nebyl náhodou Ivan jakýmsi táborákovým hudcem a Lukáš jeho fanouškem?

Lukáš: Přesně tak to bylo, a proto byl Ivan před vznikem a na počátku Orffů taky jednoznačně vůdčí postavou. Postupně se ale jeho ambice nějak vytratily... a abychom se vůbec někam posunuli a debut natočili, musel jsem to celé převzít já – a náš vztah se tím vlastně vyrovnal. Nebýt této rovnováhy, nikdy by asi nic nevzniklo.

Ivan: Někdy kolem roku 2000 mě kluci začali přesvědčovat o výhodách moderních technologií, které mě vlastně dodnes dělají zle. Než mě Lukáš tak v roce 2002 přesvědčil, nemohl jsem ani vidět monitor, a takový odtažitý vztah mám vlastně pořád. Nebýt Lukáše, snad ani dodnes nemám mobil. Říkal tehdy, že vyjde deska, budu ho potřebovat, a nějaký mi sehnal.

Lukáš: Když se teď budeme bavit a naší určité naivitě a ideálech, jsme tím do určité míry postižení všichni. Po odchodu do Prahy, kde jsem nakonec strávil deset let, jsem třeba nikdy nezavrhnul myšlenku, že se jednou vrátím do rodného města, i když s kvalifikací, kterou jsem v Krnově nijak nemohl uplatnit. Nakonec mi tedy nezbylo než tu naivitu na nějaký čas odložit a stát se zaměstnancem úplně v jiném oboru, abych se pak mohl postavit na vlastní nohy a založil něco svého. Po více než dvaceti letech věčného cestování po školách a podnájmech mám konečně vlastní "podnik" pár metrů od domu.

Ivan: Já jsem celou dobu takový spíš klasický muzikant a folkař. Vyrůstal jsem na koncertech folkových kapel jako třeba AG Flek a měl kapelu U Hřebíčků, pro kterou jsem skládal písničky. Nemohl jsem být jen písničkářem – víc než být solitér mně vyhovuje mít kolem sebe nějaké dobré lidi a muzikanty, navíc mi moc nevyhovuje jezdit sám. Muzika Orffů pak vlastně vychází právě z tohoto období. Lukáš oprášil staré kazety a některé písničky ho oslovily a viděl v nich potenciál. Začali jsme kdysi v Krnově právě písničkou Bingriwingri, později přibývaly další a začal jsem i nějaké nové skládat a zjistil jsem, že mě to baví. Stejně jako mě pořád baví učit hrát děcka na kytaru v základní umělecké škole.

Co vás teď v nejbližší době čeká a jak to vypadá s datem křtu?

Lukáš: Nejdřív teď nový materiál musíme hlavně secvičit s celou kapelou a pak vyrazíme na několik koncertů. Pražský křest nás čeká 29. ledna, 7. února se objevíme v ostravském Cooltouru, 22. února v krnovském Kofola Music Clubu, zahrajeme v brněnském Kabinetu múz, Slávii v Českých Budějovicích, pardubickém Exilu, opavském Artu, plzeňském Andělu a na dalších místech, která ještě upřesníme. Co pak přinese léto, to se ještě uvidí.

Máte ještě v hudbě Orffů, s níž už podle všeho brzy skončíte, pořád srdce?

Lukáš: Dělat věci srdcem je to nejdůležitější. Na tom nic neošidíš. Pokud máš ale kapelu jako koníčka, do kterého jdeš po hlavě, občas tvrdě narazíš. Najednou třeba objevíš zdi, které tam ještě nedávno nestály. A začínáš víc přemýšlet. O času, energii a samozřejmě taky o srdci. Čím jsme starší, tím na více kusů to srdce máme. V tom je to pěkné, ale zároveň poměrně dost vyčerpávající.

Ivan: V tom Lukášovi rozumím, protože musí prokomunikovat i řadu organizačních věcí, a to je s rodinou a prací dost náročné.

Lukáš: Vnitřně se s Orffy vlastně už loučím. Ne že by kapela neměla hrát, to ne, ale sám za sebe bych teď rád udělal pár kroků jiným směrem. Vyzkoušel zase jiné věci, jiný žánr, jiná témata. To pro mě bylo vždycky tím největším dobrodružstvím a výzvou. Někdo slézá velehory, jiný se potápí bez dýchacího přístroje, další dělá graffiti a někdo hraje šachy. Ve své podstatě je to všechno dost podobné. Nemusíš být mistr světa. Pokud to děláš dobře, emoční schémata jsou velmi podobná. Co se týká Orffů, jako velkou výzvu cítím vytvoření jakési komorně-akustické verze, která nebude náročná na technické provedení a velikost prostoru. Myslím, že by se tak Orffové mohli dostat i do míst, kde to dříve nebylo možné.

Ivan: Já se trochu bojím, že takto přestaneme být hudebně zajímaví a v naší hudbě bude chybět to, co na ní lidé mají rádi.

A kombinace obou přístupů?

Ivan: Tímto směrem Lukáš vlastně přemýšlí – udělat třeba nějaké koncerty v užší sestavě na nějakých zajímavých o opuštěných místech s příběhem v pohraničí.

Lukáš: Na něco takového energii a chuť určitě mám, po nějakých velkých koncertních šňůrách ale už netoužím. Svoje klukovské sny jsem si v tomto směru splnil už po první desce, kdy jsme hráli na většině velkých festivalů a moje motivace směřuje spíše k většímu kontaktu s posluchači a k individuálnějšímu zážitku. Ale i tahle varianta je pořád ještě trošku v mlze. Sám ji samozřejmě neuskutečním, a jestli to bude zajímavé i pro ostatní z kapely, to se teprve ukáže.

Ivan: No, je trochu nelogické vydat desku a říkat, že už nebudeme hrát. Třeba ještě dojde k něčemu nečekanému. Nikdy neříkej nikdy, protože za rok se stejně můžeš vrátit…

Remix Tunelu od Bullerbyne...