Bratři: Sázíme hlavně na lajvko a sehranost, musí to prostě tlačit

Jako dvojčata jsou Jiří a Ondra Veselí v hodně ohledech stejní. To se týká i jejich přístupu k hudbě, kde se skvěle doplňují. Oba vyučují hru na bicí, během společných koncertních setů se však Ondřej věnuje elektronice, přestože právě on si původně bicí vybral jako první. Bratři milují synťáky jako Dave Smith Mopho, Make Noise 0-coast nebo Roland Juno 106, ve zkušebně mají tři bicí soupravy a nově si pohrávají také s modulárními syntezátory. Nedávno odehráli pěkný koncert před Jonem Hopkinsem, na festivalu Tallin Music Week se dostali mezi deset nejlepších kapel a postoupili také mezi tři finalisty soutěže Jednou ranou na Sziget, o jejímž vítězi se rozhodne už ve středu 15. května v pražském Café V lese. „Když se člověk chce někam dostat, musí ctít tvrdej režim,“ říkají.

Kdy jste se začali učit na hudební nástroj, už na základce?

J: Už v první třídě jsem začal chodit na klavír a brácha na bicí. Ty bicí jsem si po letech ale nakonec přibral taky...

K hudbě vás přivedli rodiče?

O: Cestu jsme si k ní nějak našli sami. Já jsem hodně třeba vařečkama bouchal už od mala, brácha o něco míň. Za bicími jsme se oba spojili až v nějaké sedmé třídě...
J: Pak jsme chtěli jít na konzervatoř, ale to se nám ani jednomu hned z devítky nepodařilo. Měli jsme špatnýho učitele, který nás na přijímačky nedokázal připravit. Přitom my sami jsme si tehdy mysleli, jak jsme hrozně dobrý... (smích) Po tom nárazu jsme se probudili.

Probudili?

J: Byl to průšvih, který nás ale současně motivoval přejít k jinému profesorovi už z konzervatoře a za čtyři roky po gymplu jsme se na ni už oba dostali.

Na bicí ale společně na koncertech nakonec nehrajete. Nebo se za nimi střídáte?

O: Původně jsme o střídání uvažovali, ale zjistili jsme, že to není úplně praktické. Já mám na starosti elektronické věci, ke kterým jsem už přičichnul… a je těžký, když je tam někdo jinej. Neříkám ale, že bych ty bicí nezahrál.
J. Chtěli jsme se v rámci show ze srandy střídat, ale přijde nám, že bychom z toho dělali trochu cirkus…
O: … což nechceme.

Jaké další nástroje ještě ovládáte?

J: Mám za sebou osm let klavíru a bicí...
O: Začalo nás bavit k hudbě přistupovat z produkční stránky. Dělat jenom bicí je v dnešní době málo. Proto jsme si začali hrát s počítačem, elektronickými klávesami...
J: … a začali hledat zvuky.
O: Přibyly tedy synťáky, klávesy, drummachine… dnes se naše zkušebna rozrostla do už poměrně velkého studia, kde všechno mezi sebou propojujeme. A začaly nás bavit taky modulární syntezátory.

Vytváříte si vlastní zvuky?

O: Pracujeme na tom a nahráváme hodně vlastních zvuků.
J: Baví nás chodit po venku, mlátit třeba do barelů, nahrávat různý zvuky, pak k nim dávat efekty...
O: A společně nám to funguje. Nechceme být zaměření na jeden nástroj, rádi bychom se postupně nějak vyprofilovali, aby náš zvuk byl co nejvíce autentický…
J: Dřív, když každý z nás měl deset kapel, to moc nešlo. Taky nás to přestalo bavit, soustředíme se hlavně na společnou práci. I když nějaké projekty bokem ještě máme. Já třeba hraju v projektu Sofian Medjmedj s Lukášem Chromkem nebo kapele Crossband, což je takovej popfolk z Nymburka.
O: A já si občas zahraju reggae s Cocomanem nebo v multižánrovém kabaretu s Tomášem Matonohou… a oba ještě občas hrajeme různý kšefty a záskoky.

Jak vaše skladby vznikají, kompletně je nahráváte ve svém studiu a dál je posíláte na mix Tomáši Havlenovi?

J: Tomáš je takový náš supervizor, který nám pomohl zatím na všem věcech, které jsme nahráli..
O: Ale co nejvíc se to snažíme posouvat už my…
J: Je dobrý, když je tam někdo třetí, nezávislý, který to ještě zvukově mixem o nějakých dvacet třicet procent posune dál…
O: U masteringu jsme pak objevili Matta Coltona z Londýna, s nímž jsme spolupracovali na posledních singlech. Má za sebou už hodně zkušeností, dělal hodně techno věci. Jeho seznam jmen, se kterými spolupracoval, je neskutečný. Třeba Aphex Twin nebo Muse.

Přijde mně, že technu se v nových skladbách víc přibližujete i vy sami...

J: Možná tím industriálním zvukem, baví nás noisové industriální zvuky a sekvence, proto se nám taky líbí modular… Ale jestli je to techno, to ať si každý vybere. (smích)
O: Podle mě celkově docela jo, protože forma písniček se nám trochu zjednodušuje. Je to dáno i tím, že hodně vycházíme z živého hraní, kde zkoušíme různé nápady a fragmenty...
J: Nějaké patterny, s nimiž pak pracujeme dál.
O: První ípíčko byly víc písničky a harmonie, teď jsme zaměření víc rovně.

Podobný vývoj je patrný také u Jona Hopkinse, kterému jste nedávno předskakovali. Jak se vám jeho koncert líbil?

J: To byla velká dálka a krása, snad nikdy jsem na koncertě nezažil lepší zvuk.
O: Jsme strašně rádi, že jsme si mohli ve Fóru zahrát. Fakt top večer.

Poprvé jsem vás zaregistroval v kapela Cartonnage Armina Effenbergera. Měli jste možnost se už tam nějak autorsky projevit?

J: Tam to opravdu bylo primárně o Arminovi. My dva jsme tam hráli u větších akcí na bicí, u menších hrál Ondra už na synťáky. Arminovy synťáky nás hodně bavily – právě on nás nakopnul dělat něco vlastního, zajímat se o syntézu a vývoj elektronické hudby.

Ve které fázi jste se rozhodli, že začnete společně dělat jen takto ve dvou?

O: Po Cartonnage jsme spolu začali jamovat. Původně jsme chtěli hrát oba jako duo na bicí, což nás ale moc nebavilo, tak jsme do toho začali zapojovat elektroniku… K prvnímu lajvku nám to trvalo asi dva roky.
J: Bylo to zpočátku hodně o vybavení, kdy jsme postupně zjišťovali, co dalšího ještě musíme dokoupit.
O: Začaly se nám rozšiřovat obzory a asi po dvou a půl letech jsme se konečně osmělili domluvit první hraní. To už je víc než tři roky nazpět...

Naučilo vás společné hraní ve dvojici něco nového?

J: Je něco jiného hrát s bráchou. Zjistili jsme, že ta hudba má najednou větší sílu. Cejtíme stejně, ta energie má větší tlak…
O: A i v té komunikaci si může člověk dovolit víc, zajít do extrému… ostatní muzikanty nemůžu poslat jen tak do háje… (smích)
J: Často se hádáme, což je ale na druhou stranu takový náš motor. Jedeme si vlastní model a baví nás to.

Hned na začátku jste začali experimentovat s elektronickými bicími, triggery a pady, např. Roland SPD-X, SPD-SX a elektronický kopák TD-9. O akustických bicích jste nepřemýšleli?

J: Používám už roky SPD-SX a nedám na něj dopustit. Funguje skvěle. Kombinovat elektronické bicí s akustickými jsou dva světy a propojovat je je velice zábavný. Dělali jsme to. Jako kopák jsme se po dlouhé době ale rozhodli začít používat TD-9. Elektronika je hodně moc o kopáku a ten se snažíme, aby zněl co nejlíp, což s akustickým bývá někdy v daném prostoru problém.
O: Na elektronické bicí jsme přešli i díky hluku, u kapel s akustickými bicími na podiu bývá dost bordel…
J: …Bráchovi vadí ty činely… (smích)
O: Trošku jsme to nakombinovali, nějaký věci jsou hlučný míň, třeba hajtku jsme zachovali pár FX činelů.
J: Když navíc člověk používá akustickou sadu, tak to ve výsledku může být dost bigbít. Ten kopák mívá takovou tečku a když bicí zvukař blbě nazvučí, můžou zní až metalově, což prostě nechceme.
O: Chceme zvuk, který do tý muziky sedí…

Máte ve srovnání s dva roky starým textem Chemie bratrství mezi mašinkami něco nového, sledujete třeba nové multiefekty na trhu?

J: Při nahrávání používáme pár krabiček, co máme: Strymon BlueSky Reverb, BigMuff a nějaký tajný věci... (smích) To jsme před dvěma lety neměli. Nový je i modular, který postupně stavíme. Používáme moduly od značek 4ms, Noise Engineering, Erica Synths a Make Noise. Lajvko jedem hodně přes Ableton a přes kontrolery, kde jsou nastavené různé efektové racky s reverby a dalšími efekty.
O: Pořídili jsme si malinkatou krabičku Make Noise 0-Coast a teď se ji snažíme zapojovat live. Jede přes sekvencer Arturia Beatstep Pro a v některých věcech tam dohrávám patterny, i polyrytmické, a hodně nás baví, jak se s tím dá během koncertu zvukově manipulovat. Další synth, který je na podiu, je Dave Smith Mopho. Z toho jede basa a má strašnej tlak!
J: Trh samozřejmě sledujeme, ale chtělo by to hypotéku, nebo sponzora.

Říkáte, že ke všem věcem, co děláte, se snažíte přistupovat maximálně profesionálně. Co přesně pro vás profesionální přístup znamená, být každý den ve zkušebně?

J: Jsme ve zkušebně maximum volného času.
O: Furt sjíždíme nějaké tutoriály o mixování a masteringu.
J: A chtěli bychom se dostat co nejvíc do zahraničí, to je náš cíl.

Které tutoriály byste třeba doporučili?

J: Třeba Native Instruments, Ableton, Dubspot, DivKidVideo, Fact Magazine, Andrewa Huanga.
O: A pak různá videa firem, co vyrábějí modulary, jsou toho mraky. Pak jsou taky videa na bicí, které jsou pro nás důležitá jako pro bubeníky.

Využíváte těchto videí i v ZUŠce při výuce svých vlastních studentů?

J: Při výuce se snažíme používat metody na bicí, co nás naučili a co jsme se dozvěděli třeba na workshopech nebo YouTube videích.
O: Čerpáme i ze zahraničí. Řešíme workshopy, sjíždíme zajímavé věci na YouTube a snažíme se je neučit blbosti. Důležité je v dětech pěstovat kladný vztah k muzice, aby například na střední měli kapelu a nebo prostě rádi chodili jen tak na koncerty jako posluchači.
J: U těch bicích je to současně hodně i o fyzice, jak člověk sedí, dává úder, jak se palička odrazí, jak u toho dýchá. To všechno se děcka snažíme nějak naučit.

Máte na rozehrání nějaké speciální techniky?

O: To by bylo na celou na knihu. Moc rádi bychom s pár dalšími lidma vlastně i nějakou školu udělali, zaměřenou ale i na produkci, počítače, takových věcí u nás ani na konzervatořích moc není, ani s těmi pady nikdo pořádně neumí.

Nosí vám studenti i nějaké vlastní věci?

J: Často – a potěší je, že když takovou skladbu rozebereme, sami ji už třeba dokážou zahrát.

Akce si bookujete sami a hrajete poměrně hodně, i když se třeba do médií nijak zvlášť necpete. Máte nějakou strategii?

O: Teď nás hodně nakopnul showcase v Tallinu, tak uvidíme, co bude dál. Něco se rýsuje, že bychom se tam mohli v létě vrátit.
J: Vybrali si nás mezi deset highlights celého festivalu, což jsme vůbec nečekali…

Za čtyři roky, co hrajete, máte jedno EP a dva singly. Kdy přijde velká deska?

J: Deska by měla přijít. Víme to.
O: Máme několik tracků, které by měly jít ven. Na jaře příštího roku, když to půjde dobře.
J: Pracujeme na dalších věcech neustále. Ideálně na podzim vydat nějakou předzvěst toho, co přijde na jaře. Myslím tím singl a videoklip.
O: Během toho, co jsem zatím vydali, tak se z našeho pohledu hodně změnil zvuk a celková forma našich tracků. Má to neustálý vývoj.

Třeba by se vám na jejím základě podařilo získat i šikovného zahraničního agenta…

J: Jojo, agenta na booking bychom chtěli... (smích) Zatím ale vše řešíme sami a má to taky svoje výhody...

Dostali jste se mezi finalisty soutěže Jednou ranou na Sziget. Co od této účasti čekáte?

J: Přihlásili jsme se vlastně náhodou, na poslední chvíli.
O: Říkal jsem si, že je to nereálné, aby nás vybrali, že tam budou samé kytarovky. Je to pro nás příležitost, nic od toho nečekáme, ale vyhrát by bylo milé.

Máte připraveno něco speciálního?

J: Máme třeba pěkná světla… (smích)
O: Uvidíme, kolik bude času na zvukovku, taky jestli budeme hrát první nebo poslední.

Co dalšího letos ještě máte před sebou?

O: V létě toho nakonec bude docela hodně. Letos jsme s hraním vůbec netlačili na pilu a čekali jsme toho méně, než minulej rok. Čeká nás zase Tallinn a skvělý klub HALL. To je prostor hodně industriální, kde se nesmí fotit. Hráli jsme tam v březnu a byla to velká párty. Pak se povedl ještě festival ve Francii, který má na svědomí Jarda Raušer a Ben Osborne. U nás pak skvělý festival Rosnička. Jinak pak takové ty akce po republice…
J: Hraní nás strašně baví. Děkujeme za každou možnost někde zahrát a lidem za zájem o to, co děláme.

Letos vám oběma bude dvaatřicet, na nástroje hrajete už přes pětadvacet let. Odráží se tato zkušenost nějak na vašem přístupu k hudbě?

J: K muzice se už dávno snažíme přistupovat profesionálně, brát ji jako zábavu i práci. Milujeme to. Když se dnes člověk chce někam dostat, musí ctít tvrdej režim.
O: Spousta kapel taky podceňuje živé hrají. Mají super promo, facebook, instáč, ale pak jim to nešlape. My se to všechno snažíme skloubit, aby to fungovalo, i vizuálně, hodně sázíme hlavně na lajvko a sehranost. Musí to prostě maximálně tlačit.