Britové Porij na debutu úspěšně zlidšťují současnou taneční scénu

Kapela Porij vznikla v roce 2019. Čtveřice muzikantů se potkala během studií populární hudby na Royal Northern College of Music v Manchesteru a postupně začala společně tvořit první beaty. Zlom přišel v momentě, kdy byli Porij pozváni, aby zaskočili na koncertě za kapelu, která nemohla vystoupit. Repertoár na první koncert dali dohromady za jediný týden. Jak zpěvák a klávesista Scout Moore poznamenává, „děláme sice všechno na poslední chvíli, ale máme to tak rádi. Časový pres nás pohání kupředu.“ Ostatně tak čtveřice přišla i ke svému názvu, který má evokovat slovo „porridge“, oblíbenou britskou ranní kaši, ovšem vyslovené pětiletým dítětem.

Během kovidu kapela natočila dvě EPčka – Breakfast a Outlines – díky kterým se dostali poměrně záhy do širšího povědomí hudební veřejnosti. Není divu, že v loňském roce už spolu s Chvrches zahřívali pódium na vybraných koncertech Coldplay. V tu dobu už vystupovali, po drobných personálních nesrovnalostech, v současném složení.

Kromě nebinárního Scouta Moore čtveřici tvoří ještě klávesák/basák James Middleton, kytarista Jacob Maguire a bubeník Nathan Carroll. Všichni čtyři členové mají předchozí zkušenost s produkováním hudby, proto společné vytváření skladeb pro Porij někdy připomíná erupci hudebních nápadů. Možná i z toho titulu je s podivem, že debutové dlouhohrající album kvarteto vydává až v letošním roce. Dostalo název Teething.

Album jako první předznamenal tanečně sebevědomý singl You Should Know Me, který dobře charakterizuje skupinu jako takovou. Hudebně, možná i díky bohatému hudebnímu backgroundu, sebevědomou, která ale ústy zpěváka přiznává svou vnitřní zranitelnost. I další ukázka, která předbíhala debut, skladba Unpredictable, ohledává území, po kterém se většina dnešních mladých lidí v západní společnosti nachází. Osobní ztráty a nálezy, bolest i extáze. Jedná se o osobní vyznání Porij o ztrátě dětské nevinnosti, hledání přítomné rovnováhy, ale i odhodlání směrem do budoucnosti. Jemnější Ghost se loučí s bývalými členy, zatímco Don't Talk To Me je óda směřovaná k tanečním klubům. Kde jinde se dnešní hudební fanoušek může ztratit před složitostí současného světa?  

Co vás na desce jako muzikanty zaujme?

Zatímco Nilufer Yanja spojila minulost s přítomností prolnutím svých písniček s jemnou elektronikou, ale i postpunkovými odkazy, Porij své popové spády nejraději konfrontují UK garage a 2stepovým odkazy. Pohybují se jednou nohou na tanečním parketu, ale zároveň druhou stojí pevně v malém jazzovém klubu. Výrazná elektronika se prolíná s akustickými nástroji. Melancholické syntezátorové plochy stále nechávají dostatek prostoru pro kytarové vyhrávky, decentní basové linky a vynalézavou, tu nenápadnou, tu překvapivě důraznou hru bubeníka Nathana Carrolla. Všemu pak vládne cherubínský vokál Scouta Moorea.

Z muzikantského hlediska je nejzajímavější čtvrthodinový záznam, který ukazuje kapelu prezentující materiál Teething jamem ve vlastní zkušebně. Kapela si hraní vysloveně užívá, kdy z uhlazenějších popových kompozic, jemným příklonem ke kytarovějšímu soundu dokáže nečekaně posluchače přitlačit ke zdi. Když se vrátíme ke studiovému materiálu, oceníme, že čtveřice nepodlehla pokušení rozpustit se v soulově delikátních náladách. Ty by mohly z nahrávky sice udělat lahůdku pro hrstku fajnšmekrů, ve výsledku ale kvarteto vyvážilo hráčské finesy s výraznými popovými spády.

Porij nejsou ani náhodou revivalem Craiga Davida a dalších hvězd přelomu tisíciletí, ani nenásledují další queer popaře jako projekty The xx nebo Blue Hawaii. Teething se vydalo po vlastní cestě a přitom se mu povedlo naplnit snahu kapely, kterou je heslo „make dance music human again“. A to není vůbec málo.

Porij – Teething

Play It Again Sam; 36:38, 2024

80 %