Přejít k hlavnímu obsahu
Bruno v Garráži | Foto: Martin Novotný
Bruno v Garráži | Foto: Martin Novotný
Jan Hamerský - Po, 23.12.2019 - 09:00

Bruno Kovařík (Hypnos): Poláci mají hlad po úspěchu větší než Češi

Je mnoho povolaných, ale málo vyvolených. Bruno Kovařík (Hypnos, ex-Krabathor) by mohl vyprávět. Málem se zařadil mezi evropskou deathmetalovou elitu. Však o tom sepsal celý Revoltikon. V pauze během natáčení Garráže Honzy Křížka jsme ale stihli daleko víc než vzpomínat na 90. léta, která si nikdo pořádně nepamatuje. Rozněžnit se nad Kravitzem nebo zdrbnout špičkové evropské producenty.

Hypnos jako snad každá metalová kapela ze srandy natočil Lovesong. Teď jste to vzali vážně a předělali If I Could Fall in Love od Lennyho Kravitze. Proč? Co je na té písni zajímavého?

To se těžko vysvětluje, když se ti písnička líbí. Téhle bych dal sto bodů ze sta. Tak moc mě oslovuje. Když jsme s Honzou Křížkem řešili, co si vyberu, první mě napadl Chris Isaak, Blue Hotel a hned druhý Kravitz. Oba jsme dospěli k závěru, že Lenny by byl lepší. Jsem rád, že jsem si to mohl vyzkoušet. Cover skladby, která není vyloženě metalová, je příležitost, kterou běžně nedostávám.

Ale ta basová linka je poměrně jednoduchá.

I kytarová o čtyřech tónech, ale víš co – je úplně jedno, jak je skladba složitá. Důležité je, jak funguje na dvou nebo padesáti tónech. Lenny umí strašně dobře zaranžovat čtyři tóny jdoucí po po půl tónu, což by zahrál kluk v první třídě, zpěvy a ostatní nástroje. Skladba je potom hrozný dělo.

Jak se ti kouká na koncerty Vader, když víš, že Krabathor dost dobře mohl být na jejich místě?

Na ně nemáme (smích). Co je znám, jsou strašně dobrá a profesionální kapela. Profesorský deathmetal po hráčské i kompoziční stránce. Krabathor by se na jejich úroveň nikdy nedotáhl. Nejsem si jistý, jestli bychom se tak moc dokázali obětovat. Vzdát se zaměstnání a trávit devět měsíců na cestách. Poláci mají výdrž a hlad po úspěchu větší než Češi. Nejlepším důkazem je pět, šest kapel mezi top metalovými kapelami. Každý zná Behemoth, Hate jdou teď strašně nahoru, Decapitated jsou taky velká kapela (letos zproštěni obvinění ze znásilnění) nebo Riverside. Polská scéna je jedna z nejvýznamnějších na světě. Pro mě osobně dokonce výraznější než americká.

Začátek 90. let byl dobou velkých příležitostí pro exotiku zpoza železné opony. Považuješ se za šťastlivce, nebo mají kapely ze střední a východní Evropy stále tutéž šanci zaujmout?

Mají handicap. Musí vynaložit třikrát takové úsilí než kapely z Německa, Holandska a Švédska. Exotika hrála roli možná krátce po revoluci. Přestože jsme pro ně byli zajímaví, stejně nám nic neulehčili. Úspěch jsme si stejně museli vybojovat v naprosto férové konkurenci. Vaderu a částečně Krabathoru se to povedlo jen díky tvrdé práci. Být kapela odjinud je spíš nevýhoda. Kdyby Vader byli Američani, byli by ještě větší než jsou.

Když jste se poprvé octli na Západě, neměli jste komplex méněcennosti z toho, že název kapely jste odvodili od animované pohádky Otfrieda Preusslera a Karla Zemana?

Ani ne. Bylo fajn mít do začátku originální a nezaměnitelný název. Hypnosů je daleko víc. Vžilo se to tak, že později tu souvislost nikdo nehledal.

Čarodějův učeň se odehrává v Lužici. Hypnos spadali pod Einheit Produktionen (dříve Morbid Records) z Lužice. Neřekli jste si názvem o silnou vazbu na tamní trh?

To byla náhoda. Když jsme podepsali s Monitorem kontrakt na první album, už jsme měli tendence ho dostat do světa. Že se deska bude prodávat jen v Československu, nám bylo málo. Povedlo se nám vyjednat příslib celosvětové nebo aspoň evropské distribuce přes Music for Nations, ale buď to byly plané sliby, nebo realizace pokulhávala. První dvě alba Krabathoru zůstala v Československu a ven šla jen jako ojedinělý export. Kvůli tomu jsme se s Monitorem rozešli. Dílem i proto, že přestal mít o metal takový zájem jako na začátku. Prodeje šly obecně dolů. Morbid Records byla až několikátá firma, která akceptovala naši nabídku. Začala jednání i s jinými, ale prostě to nedopadlo. Když nás vzal Morbid, byla to pro nás bomba. Sice undergroundová, ale spolehlivě pracující firma s nadějnými jmény jako Salem z Izraele, Obscenity a když jsme vydávali Orthodox, tak snad i Dying Fetus.

Krabathor se zrodil v 80. letech. Tehdy byl přístup k deskám poměrně ztížený. Když se znovu otevřely hranice a mohli jste být ve větším kontaktu s děním, jak velký to byl šok?

Ze začátku jsme měli málo příležitostí. Úplně první nabídka, pozvánka na soutěžní přehlídku přišla v roce 92. Nám v mezidobí vyšla první deska, čímž jsme se vyloučili ze soutěže o nahrávání ve studiu, takže jsme vystoupili alespoň jako hosté. Jiní pořadatelé na tom koncertu nás pozvali do Pforzheimu. Takové ojedinělé věci. Západní svět jsme vnímali hodně exoticky. S tím, že se pivo dalo koupit na benzínce, jsme se nikdy nesetkali. Byla tam spousta věcí k obdivování, hlavně vybavení. I malá kapela měla dobré kytary a zesilovače. My jsme si je ještě vyráběli. Nebo auta. Přijeli jsme starým žigulíkem a oni ve Volkswagenech a Mercedesech. Dneska bych neřekl, že Němci žijí nějak zásadně odlišný život. Vydělávají možná víc peněz, ale vzhledem k finančním nákladům poměrnou částku.

Z čeho jste v 80. letech vycházeli?

Metalu obecně. Všichni poslouchali Iron Maiden, Scorpions, Accept. Kamarád měl přístup k čerstvě nahraným kazetám. Chodívali jsme si je půjčovat, nahrávat a půjčovat mezi sebou. Chtěli jsme být taky takovou kapelou.

Napsal jsi paměti, Revoltikon. Je to dost objemný svazek. Kde jsi na to bral čas a hlavně editory?

Psal jsem po večerech necelé dva roky. Tehdy jsem žil sám a čas si rád udělal. První editorem byla kolegyně z práce dobrá přes češtinu plus dvě poloprofesionální korektorky-vysokoškolačky a ve finále ještě Michal z Mystic Production. Šlo to přes patery oči, a přesto jsem hned po vydání našel čtyřicet, padesát chyb. Nic zásadního, ale štvalo mě to. Navíc vypadly dva docela důležité odstavce, takže loni reedice o malinko dokonalejší než první vydání. Naštěstí čtenáři byli hrozně tolerantní, i když chyby občas nacházeli. Psali mi a já si je pak značil do tabulky. Dokonce se mně jeden na fóru zastával, že je těžké při počtu znaků dělat korektora knize. Pro mě byl ale zásadní obsah.

Teď k ryze současným tématům: taky jako jeden z mála tuzemských muzikantů můžeš porovnávat producentskou extratřídu. V čem se liší Revenge Ride od Harrise Johnse, který definoval evropský extrémní metal (Sodom, Kreator), od aktuální Whitecrow Børge Finstada?

V době. Harris Johns byl na vrcholu v polovině 80. let. Hrozně jsem ho obdivoval a jsem rád, že jsem s ním mohl spolupracovat, ale mění se nároky na zvuk, vybavení a technologie. Kdo by chtěl klasický osmdesátkový, digitálně dělaný analogový zvuk, Harris je dobrá volba, ale my chceme zvuk Possessed, kteří po třiceti letech vydali desku a zní současně. Protector, kteří se obnovili asi před deseti lety, natočili dvě s Tomasem Skogsbergem a zejména ta druhá je super. Třetí, už s Johnsem, zní přesně jako Harris Johns v 80. letech. Asi jsou s ní spokojení, ale mě osobně zklamal.

Finstad dělá primárně norský avantgardní metal. Přesně to jste chtěli dostat do bílé vrány?

To byl pokus. Cítím, že Børge začíná být zakonzervovaný v předchozí dekádě, kdy dělal Mayhem, Borknagar a Extol. U dalšího alba bych chtěl zvuk zase posunout jinam. Nebyli jsme nespokojení, jen nechceme, aby nám ujel vlak. Børge omezil počet produkcí, věnuje se víc rodinnému životu, a točí stylem, kterým byl in před patnácti, dvaceti lety.

Koho máte v hledáčku?

Nikoho. Došel jsem k závěru, že další album si natočíme sami v Čechách. Nemyslím si, že by tam byl nějaký zvukový propad, spíš že by se nám mohlo povést ještě lépe. Možná si ji necháme zmasterovat v zahraničí. To je zlomková částka oproti běžné produkci. Ušetřené peníze, pokud nějaké budou, bych investoval do turné. Evropské turné bude větší přínos než producent. Toho lidi přejdou. Kapela na turné má větší šanci působit na fanoušky. Prodáš merchandise, je to vidět, píše se o tom, jsou videa a fotky.

Je v Čechách producent, který se vyrovná evropské špičce?

Metalový ne. Je to okrajový žánr na malém trhu. Tady by se neuživil. Asi před patnácti lety jsem měl vizi desky s někým, kdo nemá s metalem nic společného. Chtěl jsem Honzu Muchowa. Vůbec si nedokážu představit výsledek. Jenom mě lákalo s ním spolupracovat. Vůbec si ale nedokážu představit, že bychom na něj dosáhli finančně a byl by svolný, takže zůstalo u teorie. Spíš jde o to najít inženýra, který dokáže zvuk udělat podle tvých představ a na úrovni. Produkce už zůstane na kapele. Ty už si řekneš, jak by to mělo znít.

Byl nahrávací proces Bílé vrány v něčem jiný?

Tam byl jiný koncept a materiál. Pomalejší a možná atmosféričtější. Deska je monotematická. Všechno jsme chtěli pokrýt jedním konceptem – zvuky, intrama, mluveným slovem. Chtěli jsme z ní udělat příběh. Řekl bych, že Bílou vránou jsme tento koncept vyčerpali. Chybí mi agrese. Další deska bude větší nářez.

Jaký tedy byl koncept?

Princip dobra. Zaměřit desku pozitivně – nezahrnovat negativní emoce – a na jednotlivce.

Od Hohnera sis nechal navrhnout baskytaru. S jakými požadavky jsi šel do dílny?

Ta kytara už v té době byla běžně prodávaným typem. Dostal jsem se k ní náhodou. Viděl jsem jí v obchodě, když jsem si šel koupit struny. Byla za dobrou cenu. Sleva 70%, protože přišla z veletrhu. Měl jsem ji jako záložní. Drahou kytaru mi potom v Německu ukradli. Postupně jsem zjišťoval, že Hohner hraje líp než asi patnáct baskytar, které jsem si postupně kupoval. Pořídil jsem si další, pak ještě jednu a dohromady mám dneska čtyři. Snažil jsem se navázat kontakt s Hohnerem, což se mi časem povedlo. Dali mě do katalogu, na stránky a mezi firemní hráče. V současnosti bohužel Hohner zrušil výrobu elektrických kytar a baskytar. Zaměřuje se už jen na harmoniky, akustické kytary, píšťaly a ukulele, takže spolupráce skončila, nicméně já na ně budu hrát dál. Je velice pohodlná a příjemná do ruky. I zvukově předčí známější a dražší kytary. Jenom bohužel nemá jméno. Muzikanti od něj dají intuitivně ruce pryč, aniž by je vyzkoušeli. Kdyby se udělal slepý test, Hohner bude mezi nejlepšími.

Součástí je přepínač z aktivní na pasivní elektroniku. Proč?

Jak říkám, takhle byla zkonstruovaná. Drtivá většina aktivní kytar a baskytar přestane hrát, když dojde baterie. U Hohnera stačí přepnout. Navíc ty zvuky můžeš kombinovat.

A jaké má přednosti krk bez hlavice?

Asi to vzniklo jako pokus se ozvláštnit. Mně baskytara přesvědčila zvukem. Pravda, hůř se na ni shánějí struny a jsou dražší, ale takhle jsou karty rozdané. Pravda, kobylka u Hohnera je masivní odlitek. Baskytara se prakticky nerozlaďuje, pokud naladíš v konstantních klimatických podmínkách. Stává se, že jedu z koncertu na koncert, zkusím ji přes ladičku a je stále naladěná. Klasické kolíky vždycky trochu povolí.

Tagy Garráž Bruno Kovařík Hypnos Krabathor Vader Riverside Behemoth
/*1988/ Když se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, psaní byla jasná volba. V devatenácti si to rozmyslel. Přišlo mu, že to dějiny píšou příběhy. Pak zjistil, že to jsou vítězové a dal se k poraženým. Historii i tak vystudoval a tři roky ho živila, než od ní zběhl. Stalo se tak ...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY