Brutal Assault má za sebou povedený ročník. See ya next time, motherfu***rs!
Brutal Assault je za námi. Tento metalový festival, který se pyšní titulem jednoho z největších svého druhu v Evropě, nás letos okouzlil rekordním počtem účinkujících. Přijelo přes 150 kapel z celého světa a program byl pestřejší než kdy dřív. S ním omládlo hlavně díky metalcore kapelám i publikum. V první řadě je třeba pochválit organizátory za snahu zvládnout paseku, co zpočátku napáchal déšť. Na chvilku i vítězně, přesto byl tenhle boj s bahnem předem prohraný. Kdo neměl bláto po kolena, jako by tam nebyl.
Ve středu naše první kroky směřovaly na Rising Insane, kteří výborně prezentují onu zmíněnou omladinu. Skvělý start, přesto jsem se nemohl zbavit dojmu, že by klukům slušel víc klub než festivalová stage. Za to Bleed From Within vnímám přesně naopak. Naposledy jsem je viděl se smýšenými pocity ve futuru, těsně před covidem. Velká stage a nebe nad hlavou, to je jiný kafe! Tohle jim sedí mnohem víc. Počasí se konečně umoudřilo a další kapela, která vlítla na Sea Shepherd stage, byli Agnostic Front. Originální New York hardcore, který je s námi již pátou dekádu a stále jim to šlape. Pár minut na to už válcují vedlejší stage Beartooth. Silná energie a ještě silnější show. Zazněly jak starší hity, tak i úplná novinka Mighty Love Myself. Přesto jsem už v půlce musel běžet, jelikož byli další na řadě Lionheart. Tahle beatdownová banda je extrémně konzistentní a jejich hudba vás vždycky rozhýbe. Vlastně je to trochu sázka na jistotu. Přesto vždy trochu překvapí a tentokrát coverem na Break Stuff. Pekelnou show předvedli i Heaven Shall Burn. Jejich světelná aparatůra mi sice vypálila oči, ale stálo to za to!
Ve čtvrtek počasí přálo a bahno zmizelo, takže žádnej „hellcome“ se nekonal. Moje první zastávka byla kapela Ingested. Tenhle britskej death metal slušně řezal do uší, přesto jsem čekal asi trochu víc. Z čtvrtečního lineupu pro mě vedou na plné čáře Get The Shot, kteří to odpálili neskutečnou energii. Moshpit se klasicky urval ze řetězu a hardcore fans si přišli na své. Frontman Jean-Philippe Lagace strávil v podstatě celý set pařbou v davu nebo na něm. Bohužel, další kapela Malevolence hrála ve stejnou dobu, takže jsem na set došel až v průběhu. Překvapilo mě ovšem, jak jsou fanoušci v porovnání s jinými kapelami zdrženlivější, což si kapela rozhodně nezasloužila. Biohazard přinesli na pódium hardcore punk toho nejhrubšího zrna. Po Agnostic Front byla laťka vysoko, přesto show utekla velmi rychle a na konci nezbývalo než smeknout klobouk a utřít pot. Místo pozdní večeře jsem si zvolil jedny z nejtvrdších a nejočekávanějších strun festivalu. Sepultura je v metalovém světě evergreen, proto jsem se těšil na něco velkolepého. Tihle Brazilci nás zavedli na cestu thrash metalovými rytmy a jejich show byla jako kytarový rituál, obzvlášť u posledních songů Roots Bloody Roots a Ratamahatta. Pro mě pomyslnou korunou večera byli ale určitě In Flames. Tito švédští metaloví titáni přivezli temnější podívanou než jsem čekal. Tohle bylo povedený.
Myslím, že z pohledu pořadatelů bude tento ročník rozhodně úspěšným. Kapacita festivalového prostoru pocitově zejména od pátku doslova praskala ve švech. Celý areál se stal takovým pulzujícím mraveništěm lidí. Pro mě osobně to bylo trochu za trest. Snaha procpat se davem a dostat se pod stage byl vyčerpávající a značně frustrující zážitek. Pohodu, kterou si spojuji s festivalovou atmosférou, bylo v tomto případě značně zastíněno potřebou se vyhnout tlačenicím nebo loktu v obličeji. Z mého osobního pohledu bych si přál, aby komfort a pohodlí návštěvníků nebyly obětovány kvůli počtu prodaných lístků.
Navzdory tomu, hudební stránka tohoto dne byla opět nabitá. V mé zážitkové panoramě zcela zazářila kapela Knocked Loose. Tihle Američani opravdu umí metalcore a crowd surfing. Jejich show mě extrémně bavila a už chápu proč si ji užívala i Billie Eilish. Další super NYHC kapela, která do letošního ročníku BA skvěle zapadla, byli Cro-Mags. Tito chlapíci si dovezli velmi pozitivní mentalitu a ta se zrcadlila v úsměvech fans. Mezi dalšími významnými jmény v letošním line-upu byli Kataklysm. Ačkoli jsem se s jejich hudbou dosud na Spotify nepotkal, jejich vystoupení mě mile překvapilo. Stejně tak kapela Zeal & Ardor, která zpestřila festival svou unikátní multižánrovostí. Vrcholem večera pro mě byl ale bezpochyby výkon dvojce Perturbator. Syntetizátory prolínající se s bicími vytvořily přesně ten bordel, co miluju. A ta dominantní vizuální složka „domek s pentagramem“ přidala k celkovému dojmu tu správnou cyberpunkovou atmosféru.
V mém sobotním programu velmi vyčnívala parta Social Justice, též známá jako Downset. Tahle HC kapela z Los Angeles přivezla své studiové album Maintain, které spatřilo světlo světa po osmileté odmlce a šlape jim jak hodinky! Nedokoukal jsem ani celý set a už odbíhal na Obscure stage, kde hráli Maybeshewill. Jejich hudba by se skvěle hodila jako podkres k nějakému vizuálnímu umění, filmu nebo videohře. Samostatně mi ovšem přišla nevýrazná a bohužel i snadno zapomenutelná.
Nejsilnějším zážitkem letos byl v mých očích nekompromisní výkon Terror. Ta kapela prostě hrála a nechala za sebou většinu z letošní BA produkce. O to více fascinující bylo sledovat v burcování frontmana Scotta Vogela, který oslavil letošním rokem padesátku. Jejich crowdsurfing byl četností srovnatelný s pásovou výrobou ve velmi vytížené továrně a security měli opravdu plné ruce práce. Zajímavým spestřením bylo i vystoupení francouzských Birds in Row, kteří na Octagon stagy doslova zlomili vzduch bolestivým emo-screamem.
Konec mého festivalového dobrodružství přinesla mohutná metalová jména, jako jsou Napalm Death a Trivium. Jejich hlasitý závěr mi připomněl, že Brutal Assault je nejen o hudbě, ale o pospolitosti vášnivých fans, kteří sdílí lásku k tvrdým kytarám. Už teď jsem zvědav co za zvučné jména nabídne příští ročník. Na závěr si vypůjčím slova jednoho učínkujícího: „See ya next time, motherfu***rs!“
