Sonic Port

Budujeme domácí studio II: co, kdy, proč, nač a jak

Ve chvíli, kdy muzikant poprvé zapojí výstup svých kláves nebo mikrofon do domácího počítače či laptopu, udělá první krok pro vybudování domácího studia. Brzy zjistí, že mikrofon k počítači se nehodí pro záznam hry na kytaru, ať ho staví jakkoli daleko od kombíčka, na které cvičí. Externí mikrofon Rode Videomic, co má bratranec na své kameře, sice nabídl překvapivě dobrý zvuk, ale nedařilo se vyvážit poměr hlasu a nástroje, natož je od sebe oddělit. A když si babička pustila v kuchyni televizi, slyšet to na nahrávce bylo taky. Ve skutečnosti však potřebujete nahrát trio, kde jsou kytary dvě a ještě basa, střídaná perkusemi. To už doma s jedním mikrofonem byť stereofonním nepůjde, už proto, že basa je elektrická.

První a nejdůležitější je, aby si člověk uvědomil, co bude nahrávat, kde a za jakým účelem. Zní to sice samozřejmě, ale je to naprosto klíčové. Pokud si přesně nedefinujeme, co chceme točit a za jakým účelem, těžko si vybereme správné zařízení. Možná ani nemusíme rovnou budovat kompletní domácí studio. Pro zaznamenání riffů do nové písničky postačí jednoduší zařízení než pro nahrání scénické elektronické hudby z několika propojených syntezátorů a samplerů doplněných nějakým akustickým zdrojem zvuku.

Klíčové je taky vědět, pro koho točíme. Pokud si nahráváme něco jen pro sebe, můžeme klidně používat starý páskový magnetofon. Výsledek rozhodně nebude špatný, jestliže však potřebujeme nahrávku s někým sdílet, není to zrovna optimální formát. Záznam musíme na něco přehrát, přineseme-li nové motivy svým novým spoluhráčům na kazetě, asi se nedočkáme toho, že by k nim něco vytvořili. Zřejmě si je vůbec neposlechnou, nebudou mít na čem. Kazeta se sice pomalu vrací, ale není to běžně rozšířené médium. Potřebujeme-li nahrávku s někým sdílet, ať už na internetu s případnými fanoušky, nebo ji jen dát ostatním členům kapely, aby k tomu zkusili vymyslet, je nutné zvolit obecně používané formáty a v nich svou tvorbu přinášet.

Ty jsou v dnešní době dva, nejrozšířenější mp3 a wav. Oba digitální. O jiných nemám smysl mluvit, protože žijeme v době internetu. Empétrojka má své výhody, protože je komprimovaná, snáze se nahrávky v ní posílají přes internet, neboť objem dat je menší. Za vše se však platí a tady tomu není jinak. Cenou je nižší kvalita. Pokud posíláme jen nápady, je to jedno, ale pokud bychom chtěli empétrojku nějak dále upravovat třeba masteringovým programem, už to bude problém. Čím je kvalita záznamu vyšší, tím je lepší výsledek dalšího zpracování. Cédéčková kvalita, tedy vzorkovací frekvence 44,1 KHz a 16 bit, představuje použitelné minimum, lepší je 24bitová hloubka a frekvence 48 KHz. Vyšší frekvence než 96 kHz je zbytečná a i těch 96kHz se uplatní jen u audiofilských nahrávek vážné hudby, které se rozhodně netočí doma. Ale obecně je vždycky lepší vyšší kvalita, protože zkomprimovat wavku do empétrojky jde vždy, naopak je to horší. Samozřejmě, že nahrávka v 24bitovém wavu zabere víc místa, ale doby disky byly drahé, jsou už dávno pryč.

Výběr média a místa

Samozřejmě mohou být případy, kdy se z nějakých speciálních důvodů natáčí do jiného média. Někteří preferují nahrávání do pásu, kde je sice o malinko vyšší šum, ale zase je možné nahrávat s vyšší hlasitostí, protože nepatrné přebuzení neznamená znehodnocený záznam. Když trumpetista Wynton Marsalis natáčel poctu Jelly Roll Mortonovi, píseň Tom Cat Blues nahrál přímo do voskového válečku, aby dosáhl originálního zvuku z počátku XX. století, ale tyto speciality pomineme a vrátíme se do reality. Použité nahrávací zařízení by mělo umožňovat záznam ve vzorkovací frekvenci 44,1 kHz v hloubce 16 bit. Ve výše zmíněné kvalitě lze natáčet i na kazetu DAT nebo na vícestopý ADAT, jenže pořízená data by se taky měla bez ztráty kvality snadno a rychle a přenášet do počítače. V druhých dvou aspektech už kazety používané v DAT magnetofonu nebo v osmistopém digitálním ADAT zaostávají. Obě zařízení sice mají digitální výstup, ale data se musejí exportovat v reálném čase, čili se musí záznam přehrát. U pětiminutové písně je to jedno, ale budeme-li zpracovávat hodinu a čtvrt dlouhý záznam ze zkoušky, jen přenesení do počítače zabere 75 minut.


Důležité také je, kde budeme točit. I to rozhoduje o zvoleném vybavení. Každý horolezec se jistě rád zvěční, když vystoupí na vrchol Mount Everestu, současně se ale snaží ušetřit každý gram váhy. Edmund Hilary si proto s sebou nevzal velký studiový přístroj, ale malinký Kodak Retina. Plánujeme-li nahrávat na cestách, na koncertech nebo ve zkušebně, nebudeme s sebou vozit stolní počítač se dvěma obrazovkami, na kterém běžně mícháme. Samozřejmě při dalším zpracování nahrávky je počítač nenahraditelný. Míchá se na něm mnohem snáz, než když se musejí tahat šavle v reálném čase. To sice vypadá jako docela rychlá práce ve srovnání s vykreslováním jednotlivých křivek hlasitosti, ale pokud se má měnit hlasitost na více stopách současně, záhy chybí třetí, čtvrtá či pátá ruka a vše se musí stihnout v reálu a nepokazit.

Počítač, nebo vícestopý rekordér?

Na nahrávání však není vždy počítač optimální a nemusí jít jen o skříň big tower vysokou šedesát centimetrů. Notebook je sice skladnější, ale pokud s ním vezeme externí zvukovou kartu a mikrofony, už si s elegantní taškou na laptop nevystačíme, zvláště když k tomu přidáme pár předzesilovačů a kompresorů. A zapojování veškerého vybavení se může změnit v pěkně stresující zážitek, který ukrojí pár hodin času z naplánovaného natáčení, což může být v pronajatém prostoru pěkný problém.

V takovémto případě se někdy více vyplatí jednoúčelové vícestopé rekordéry, jako je osmistopý Zoom R16, do kterých se dají zapojit mikrofony i nástroje. Míchat se sice na nich moc nedá a přenášení nahraných stop do počítače chvíli času zabere, většinou neumožňují exportovat všechny stopy naráz, ale příprava na nahrávání je mnohem kratší. A točí-li se demo ve zkušebně, nemusí být až takovým problémem, že jejich předzesilovače jsou průměrné.

Mnohdy však jsou i podobná zařízení zbytečně velká, nepraktická a drahá. Pokud jde o záznam prvotního nápadu na písničku nebo natočit riffu nebo zachytit zkoušku víceméně akustické kapely, může posloužit i diktafon. Zejména pro kytaristy jsou určena zařízení měnící chytrý telefon v nahrávací zařízení. Umožňují to výrobky od IK Multimedia v řadě iRig, které umožňují připojit telefonu kytaru nebo stereofonní mikrofon, či o něco flexibilnější LINE 6 Sonic Port. Předpokládá to ale, že jste vlastníkem takovéhoto telefonu, nejlépe samozřejmě iPhonu, což ovšem není nejlacinější zařízení a kupovat si iPhone jen kvůli nahrávání svých nápadů není opravdu ten nejlepší nápad. Jsou to zařízení nejen levnější ale kupodivu i lepší. Zařízení od Applu sice fungují dobře, ale jde o uzavřený systém, který neusnadňuje další zpracovávání a sdílení. Jako majitel iPodu jsem mnohokrát bral slovo boží nadarmo a rouhal se, když jsem proklel systém iTunes, který mi neumožnil si u ní nahrát do svého iPodu natočit základy, které jsme zrovna společně vytvořili, aniž bych vymazal vše, co bylo v mém iPodu. Pro kytaristy je pak možná lepší využít multifunkčních zařízení, které spojují metronom s nahrávadlem jako je Boss BR 80.


Není nad tlačítka

Je-li je potřeba zaznamenat převážně akustický signál, ať už doma, ve zkušebně nebo na koncertech v nějakých malých klubech, dobrou alternativu představují speciální nahrávací zařízení vybavené dvěma kvalitními mikrofony, jako je Zoom H4N nebo Tascam DR 40, který se díky větším tlačítkům lépe ovládá než zoom vybavený ovládacím zařízením typu klitoris. Nabízejí dva mikrofony v konfiguraci Y (Tascam navíc otočné) a dva externí vstupy, do nichž lze zapojit externí mikrofony přes profi XLR konektor nebo stereofonní zařízení s linkovým výstupem. Celkem jde naráz nahrávat čtyři vstupy, což pro mnohé aplikace bohatě stačí. Jistá omezení tu samozřejmě jsou, většinou bývají dva a dva kanály spřažené, takže nejde ovládat hlasitost u každého zvlášť, tedy pokud se neplácneme přes kapsu a nekoupíme si třikrát dražší profesionální Roland R44.

Stačí-li jen nahrávka z vestavěných mikrofonů, které mají překvapivě dobrou úroveň, poslouží malinký Zoom H1, nebo o něco příjemněji ovladatelný Tascam DR-05.

Podobná zařízení mají ještě jednu výhodu, jejich ovládaní je docela jednoduché, takže i technické antitalenty si s nimi poradí, aniž by se museli prokousávat tlustým návodem a pořád v něm hledat, co a jak udělat. Ne každý je počítačově obdařen, což neznamená, že nemusí mít plno skvělých nápadů. Podobná jednoúčelová zařízení mu mohou umožnit, aby si je zaznamenal a zlepšoval se ve hře místo toho, aby se pokoušel po třicáté rozchodit kartu s počítačem a propadal depresím, že digitální svět není pro něj.

Zařízení, která nejsou intuitivně ovladatelná, sice mohou oslovit svými parametry obdivovatele technických inovací, ale pro praxi se příliš nehodí. Jsou jako koncepty automobilek vystavované na autosalónech. Možná by bylo krásné, kdyby se auto ovládalo joystickem, technicky by to nebyl žádný problém, u letadel už zavedli ovládání jednou rukou HOTAS, jenomže řidič, který celý život kroutil volantem, by si na to jen těžce zvykal. Starého psa novým kouskům nenaučíš. Taky se mi nedařilo v práci zvedat firemního chytrého samsunga. Marně jsem po displayi jezdil prstem, jak zběsilý. Nereagoval. Rozhodně ne ve chvíli, kdy volal šéf a já byl nervózní, co chce. Naštěstí jsem nebyl jediný, kolegyni to taky dělalo problémy, tak se koupil iPhone. Ale stejně není nad tlačítka.

Boss BR-80
IK Multimedia iRig
Kodak Retina
Rode Videomic
Tascom DR 40 vs. Zoom H4n
Zoom H4n
Zoom R16
Roland R44
Sonic Port