RME Fireface 802

Budujeme domácí studio VI: mazat karty

Dáme si karty. Ale žádný mariáš. A rozhodně ne pětníkovej. V týhle hře půjde o víc, vzduchem budou lítat tisíce. Jako v pokeru, ale na palici to bude jako bridž. Jen rozdávat se nic nebude, pouze snímat a míchat.

Pokud se rozhodnete nahrávat do počítače, bez zvukové karty to nejde. Na základní desce jedna je, abyste si mohli přehrát a poslouchat empétrojky nebo se vybavovat po skypu, ale na moc více se nehodí. Nahrávat nebo míchat přes zvukovou kartu dá jen v nejvyšší nouzi, ať vypadá její ovladač sebebombastičtěji. Nouze sice naučila Dalibora housti, ale jakou kvalitu měl jeho výkon, už historické prameny nezmiňují. O kvalitě vestavěných zvukových karet svědčí i to, že se pro podcasty vyrábějí speciální mikrofony s připojením přes USB.

Otázka ale je jakou kartu. Záhy se ukáže, že je kritérií více, než by bylo příjemné. Jsou karty interní a externí, které se liší podle způsobu připojení. Mají také různý počet vstupů a výstupů, nemluvě o takových drobnostech, kolik vstupů je vybaveno mikrofonními předzesilovači. Hotový gordický uzel. Kdo ho rozetne, nebude vládnout celému světu, ale podmaní si velkou část světa nahrávání. Půjdeme ve stopách Alexandra Velikého a místo složitého rozplétání se uzel pokusíme rozseknout.

Pro správné rozhodnutí je vědět, co do karty budeme zapojovat, kolik vstupů a taky výstupů budeme potřebovat a jaké další funkce by měla ještě mít. Zvuková karta jsou komplexní zařízení nabízející mnoho funkcí počínaje volbou vzorkovací frekvence přes předzesilovače až po monitoring záznamu.

To není nějaký zbytečný luxus, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale veskrze užitečné funkce. Takové připojení sluchátek se hodí nejen, když si chceme poslechnout nahrávku době, kdy už slušní spí a panuje neoční klid, ale také ve chvíli, kdy spolu s nástroji připojenými přes linku nahráváte i nějaký akustický, takže si klávesy ani basu natáčenou přes linku nemůžete pustit do odposlechu, aby nebyly slyšet ve stopě klarinetu. A basák ocení direct monitoring, kdy uslyší, co hraje ne s kratičkým zpožděním daným latencí systému.

Sound Blaster od Creative Labs ještě stále žije...

Protože zvuková karta je jádrem domácího studia, je potřeba, aby splňovala všechny potřebné parametry. I když o peníze jde vždy v první řadě, na zvukovce se šetřit nevyplácí. Pokud bude v některém parametru zaostávat, nezbyde nám než ji vyměnit za lepší. A nejvíce se tratí na zařízeních, která se rychle prodávají. Stačí, když si nový vůz odvezete z autosalonu domů a hned ztratí na ceně dvacet procent. Takže budeme-li kartu prodávat dva roky poté, co jsme si ji s velkou slávou koupili, abychom si patřili jinou, která nám bude více vyhovovat, napadne nás, jestli by bývalo nebylo lepší, kdybychom si rovnou koupili lepší. Bylo. Zatímco počítače mají životnost tři čtyři pět let, kvalitní karta vydrží třikrát déle. Čím kvalitnější bude mít převodníky, tím lepší bude zvuk. Přesně totéž platí od předzesilovačích. Budou-li špičkové, nebude nás to nutit kupovat si externí premapy.

Hodně dobrá karta přes vysokou cenu může nakonec vyjít levněji, než podprůměrná, kterou budeme muset měnit, nebo průměrná, k níž si budeme dokupovat aspoň pro jeden vysoce kvalitní předzesilovač a převodník.

Externí vs. interní

Prví otázkou, zda kartu interní, nebo externí, za nás vyřešili výrobci. Většina jich od interních karet ustoupila. Pomíjím firmy zaměřené na výrobu počítačových komponent, jako je Asus, nebo při životě se stále držící Creative Labs s jejich Sound Blasterem. To jsou karty nabízející sice vyšší kvalitu, než integrované, ale nejsou přizpůsobené pro nahrávání zvuku, většinou jsou zaměřené na prostorový zvuk ve formátu 5.1 nebo 7.1 pro pařany.

Interní karty kromě nich nabízí víceméně jen ESI, která se kdysi proslavila svými kartami s ženskými jmény, jako byla Layla, Gina nebo Julia, a taky německá firma RME, která ovšem stojí na úplně opačném konci žebříčku. Její karty jsou však koncipovány jako jádro složitějšího systému, přes které se připojují a další zařízení přes rozhraní SMUX/ADAT nebo MADI. Těmto kartám, zejména té druhé není potřeba věnovat pozornost, 99 procent z nás se netýká. Klasické analogové vstupy bychom na nich hledali marně.

Ústup interních karet je pochopitelný. Nebyly příliš praktické. Pokud se přímo do nich připojovaly zdroje audiosignálu, trčel z nich svazek drátů s konektory, který vypadal chatrně a za počítačem byl obtížně přístupný. Proto se interní karta doplňovala externími boxy, pak už ovšem nebyl důvod, proč nepoužít rovnou externí kartu. Ta se dá snadno využívat s více počítači. To není tak od věci, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nejde jen o to, že si ji snadno můžeme vzít na cesty s notebookem.

Zvukové karty zastarávají mnohem pomaleji než počítače. Můj externí Edirol FA-101 přežil tři hlavní počítače, a pořád má kvalitní parametry. Vždyť se ještě předloni vyráběl. Externí karta je také méně ohrožena než interní, i když dneska už není tak časté, že počítač vyhoří, protože většina zdrojů má už ochranu proti zkratu.

Externí karta je tedy jasnou volnou. To je však teprve první krok.

Tady se můžete podívat na zoubek jinému produktu od Edirolu UA25...

USB teď vítězí

Co se týká připojení, nejrozšířenější je v počítačovém světě USB. Má je každý počítač. Externí kartu s USB proto není problém zapojit do jakéhokoli počítače. Stačí jen stáhnout drivery a doufat, že se instalace podaří.

USB ale má své nevýhody. Řadu nevýhod. Pokud na jednom USB portu zapojujeme více různých zařízení, občas se dostáváme do problémů, systém občas některé nechce detekovat, dělá, že je nevidí. Pokud potřebujeme natáčet a neregistruje kartu, naštve to. Tomu se ale dá snadno předejít, vybraný port vyhradíme pro zvukovou kartu a nic jiného tam připojovat nebudeme. Taky nebudeme využívat ani spřažený konektor. USB bývají v párech, u svého notebooku Hewlett Packard je mám dokonce ve trojici, a pokud se využívají i další ze spřažených konektorů, vznikají problémy. Řadič se snaží obsloužit všechna připojené zařízení a občas na chvilku odsune na druhou kolej to pro nahrávání nejdůležitější, zvukovou kartu.

Výsledkem mohou v nejhorším případě být i kratičké výpadky, nenáviděné drop outy. Problémem je také to, že USB je řízeno přímo procesorem, což ho zatěžuje, a to dříve u méně výkonných procesorů dělávalo potíže. Dnes je sice USB rychlejší než ustupující FireWire, jenomže vyšší je jen maximální rychlost. Rychlost USB kolísá, zatímco u FireWire je konstantní.

Menší stabilitu karet připojovaných přes USB, pravda těch starších jsem měl čest sám poznat. Před pěti lety jsem v rámci jednoho divadelního projektu potřeboval spouštět několikaminutové pasáže mluvného slova. Vzhledem k délce mi připadal nejlepší počítač, protože do sampleru Akai bych je nemohl načíst všechny naráz. U notebooku jsem nechtěl využívat interní kartu, ale externí mixpult s USB Alesis. Se zlou jsem se potázal. Karta občas zcela neočekávaně vypadávala s oběma dostupnými notebooky. Nakonec jsem dal přednost sampleru Boss SP404, kam se všechny nahrávky vešly, a stačilo stisknout jediné tlačítko. Tím nechci říkat USB nebrat, dnes je používají stále více i přední výrobci zvukových karet jako MOTU, Focusrite nebo Presonus, protože se však stále vyrábějí karty využívající jiná rozhraní, nějaký důvod k tomu bude a je dobré se nad tím zamyslet.


Druhou možností je připojení přes IEEE 1183 neboli FireWire. Osobně mu dávám přednost, protože je stabilní a nezatěžuje hlavní procesor. FireWire navíc umožňuje řetězit za sebou více zařízení (stejných nebo od stejného výrobce se stejnými parametry připojení), což se hodí, pokud potřebujeme více vstupů a vybraný karta, jako Presonus Firepod neumožňuje připojit další kartu přes vstup ADAT/SMUX.

Bohužel se FireWire přestává používat, i když RME i na svém poslední zařízení Fireface 802 použilo právě toto rozhraní. Ústup FireWire je patrný na tom, že Focusrite přišel s řadou Scarlett pro USB a MOTU u Ultralite III nabízí obě možnosti připojení, tedy jak přes USB, tak přes IEEE 1183. Notebooky s FireWire se už skoro nevyrábějí, toto rozhraní se objevuje jen u špičkových nad 20 tisíc korun. Existují sice karty do PCM/CIA slotu nebo rozšířenějšího expres slotu nabízející možnost vytvoření portu FireWire přes ně, je to ale další mezičlánek, který ne vždy funguje. Navíc nejde jen o základní pravidlo čím víc komponent, tím větší pravděpodobnost selhání, ale o to, že i FireWire má své problémy. Jak jsem již zmiňoval, rozhraní řídí vlastní chip, a některé karty s některými chipy nechtěly spolupracovat. Sám jsem se s tím nesetkal, možná proto, že jsem vždy volil řadič s doporučeným chipem TI.

USB, které dnes existuje i v rychlé verzi 3.0, však dostalo silného konkurenta. Je jím thunderbolt. Prosazuje se sice pomalu, zatím se s ním mnoho karet neobjevilo, ale právě thunderbolt využívá naprosto špičková karta Apollo od Universal Audia, která přijde bratru na 50 tisíc korun. Navíc se objevila i možnost propojovat rozhraní thunderbolt a FireWire, takže dominance USB nastat nemusí. Přesto je doporučení jasné, když dnes kartu, tak raději USB, do deseti vstupů rozhodně a do 18 asi taky. Sám bych se však touto radou neřídil.

Mobilní rack s kartou Edirol FA-101
Edirol FA-101 s kompresorem RNC 1773 a preampem DMP
Apollo od Universal Audio