Budujeme domácí studio VIII: rackové zvukové karty

S rackovou kartou si budete i doma připadat jako v opravdovém studiu. Jsou nejrozšířenější a jsou základem většiny studií včetně těch špičkových. Pokud nepotřebujeme snadno přenosné zařízení, nemůžeme s její koupí udělat chybu. Těžko by se nám stalo, že nám nebude po pár měsících dostačovat. Osm analogových vstupů ve většině případů stačí, v domácím studiu se většinou bicí netočí.

Na první pohled by se mohlo zdát, že většina rackových karet je v zásadě stejných a kromě designu se liší jen v kvalitě použitých převodníků a předzesilovačů. Ale není tomu tak, odlišností je více a netýká se jen způsobu připojení k počítači.

Volba karty zase bude záviset na tom, co chceme natáčet a kolik budeme potřebovat předzesilovačů, zabudovaných v kartě. Pokud míníme nahrávat především akustické nástroje přes mikrofony, obligátní dva nemusejí stačit a více se hodí karty, které mají předzesilovač na více kanálech. Některé karty, jako Presonus Firepod a Audiobox 1818 nebo Focusrite Saffire 40 mají dokonce předzesilovač na každém z osmi vstupů. To na jednu stranu vypadá výhodně, ovšem jen do chvíle, než se rozhodneme zakoupit si pro zpěvový mikrofon kvalitnější předzesilovač, než je v kartě. Asi nemusím příliš podotýkat, že zapojovat jeden kvalitní předzesilovač do dalšího, notabene méně kvalitního, není nejlepší idea a o výhody kvalitního preampu se připravíme, asi jako když polejeme biftek z argentinského býčka vorčestrem od Vitany.

Takže je dobré, aby ne všechny vstupy měly zabudovaný předzesilovač, ovšem více než dva nejsou nikdy na škodu, protože u mikrofonů na perkuse nebo overheadů fakt není potřeba kultovní preamp Neve 1073 nebo jeho klon.

K obligátní otázce, kolik zdrojů zvuku se bude nahrávat, přibývá další, a to kolik je potřeba mikrofonních a klik nástrojových vstupů, zda většinu předzesilování obstará karta, nebo bude-li na klíčové zdroje zvuku použit nějaký externí vysoce kvalitní předzesilovače nebo channel strip.

Nezbytnou samozřejmostí je digitální vstup SPDIF. Opět to není zbytečnost, jak by se mohlo na první pohled zdát, protože dneska už jen málokdo točí v terénu na kazety DAT. Mnohá studiová zařízení mají digitální výstup, často dokonce v základní výbavě, ať už jsou to předzesilovače nebo channel stripy jako dbx386, Focusrite ISA One, JoeMeek SixQ a OneQ a SSL XLogic Alpha channel či reverby a multiefekty třeba od Lexiconu. Takto se dají získat další dva vstupy.

U vestavěných preampů je příjemné, když alespoň některé mají efektovou smyčku. Při natáčení zdrojů zvuku s velkou dynamikou, jako je lidský hlas, ale taky mnohé akustické nástroje, jako jsou housle, hrozí přebuzení. Ve snaze dosáhnout co nejlepší kvality zvuku a největšího odstupu signálu od šumu je dobré, aby nahrávaný signál byl co nejsilnější. Pak se ale při natáčení může stát, že se houslista natolik ponoří do hudby, že z nástroje vyloudí tak hlasitý zvuk, až na něj plánovaná rezerva na gradaci nestačí a vstup se přebudí. Bez limiteru nebo kompresoru se neobejdeme. Kvalitní lampový kompresor dokáže malinko oteplit zvuk, protože předzesilovače v kartách většinou mají extrémně neutrální zvuk.

Samozřejmě, že absenci efektové smyčky lze obejít. Stačí předzesílený signál poslat ven některým z výstupů do kompresoru či ekvalizéru a pak ho vrátit do dalšího vstupu, který preamp nemá. Tím se ovšem snižuje počet vstupů, což někdy může být problém. Pravidlo říká, že karta má vždy o jeden vstup méně, než je potřeba.

Takže je dobré si opatřit takovou kartu, kterou lze dále rozšířit, to znamená vybavenou vstupy SMUX/ADAT. K takové lze připojit další zařízení s dalšími osmi vstupy s převodníky, ať už je to prostá AD převodní SM Pro Q ADAT nebo rozšiřujcí karty s osmi předzesilovači, počínaje levnějším Behringerem Ultragain ADA 8000, jeho nástupcem ADA 8200 s preampy MIDAS nebo dražšími výrobky Focusrite Octopre, Presonus Digimax či RME Octamic až o špičku UAD 810 a ISA 828.

Je to rozhodně lepší varianta, než si rovnou koupit šestnáctikanálovou kartu jako je Tascam US 1800, protože si vybavení rozšiřujeme, až když je to potřeba a způsobem, jakým, je to potřeba, i když chápu, že ve chvíli, kde nastává nutnost točit celou kapelu, je tato karta docela výhodou.

FireWire karty umožňují řetězení, ovšem ani to není optimální. Řetězit lze jen karty od stejného výrobce, které mají stejné vnitřní vybavení. A zrovna ve chvíli, kdy se objeví potřeba rozšířit potřeba vstupů, vhodný produkt bude jako na potvoru vyřazen z výroby. To u standard ADAT/SMUX zatím nehrozí.

Latence

Podstatná je ale i jiná méně viditelná vlastnost, a tou je latence. Tady neplatí, čím větší tím, lepší, ale práce naopak. Samozřejmě, že většina karet nabízí direct monitoring, tedy pouštět do sluchátek nebo výstupů signál, který pošel předzesilovačem, ale ne ten, který byl natočen a zapsán a zpětně se čte jako pásek za hlavou, ovšem někdy – třeba při nahrávání overdubů – jej nejde využít. Důležité proto je, aby karta mohla využívat steinbergovský streamovací formát ASIO, protože garantuje minimální latenci, rozhodně ve srovnání s klasickým windowsovským WMA driverem.

To vše souvisí s driverem karty. Ten sice není vidět, ale není o nic méně podstatný. Je nutné si uvědomit, jak je koncipovaný. Zda umožňuje regulovat úroveň natáčeného vstupu, jako tomu bylo u karet Edirol FA / UA 66 a 101, nebo jen úroveň zvuku jdoucí do výstupů z karty, jako je tomu u presonusu.

Míchací matice je sice svinsky komplikovaná, ale umožňuje nastavit kam který vstup posíláme, udělat odlišné sluchátkové mixy pro kytaristu, basáka i bubeníka, aby každý slyšel jen to do potřebuje.

Neméně důležitá je ale stabilita driveru, aby fungoval na všech počítačích se všemi chipsety a nechovat se nevypočitatelně a nezamrzával, jako tomu bylo u Presonusu Fire studio. Virtuální šavle se dali v pohodě nastavit do té chvíle, než jsem k němu připojil přes ADAT převodník MOTU 2408 MkII. To hned zamrzl. Byl to jeden z důvodů pro jeho výměnu. RME to nedělalo.

Dobré je také – zejména pokud pracujeme se staršími syntezátory, aby karta měla konektory pro zapojení MIDI.

Nezapomínat na ergonomii

U rackových karet je ale taky důležitá ergonomie, o níž se obvykle moc nemluví. Zatímco malé karty budou ležet někde na stole, rackové s velkou pravděpodobností skončí v racku, zvláště budeme-li mít více rackových zařízení. Lépe to vypadá a hlavně u zašroubovaných zařízení nehrozí, že bychom je shodili a třeba vytrhli kabely nebo s kartou shodili další zařízení.

Karta v racku vypadá pěkně a profesionálně, ovšem ona uspořádanost se může ukázat problémem ve chvíli, kdy budeme potřebovat něco přepojovat. Je příjemné, když je vše dokonale zabudováno a kabely nejsou vidět, ale jen do té chvíle, kdy se pokoušíte s pomocí baterky a zrcátka zjistit, kde je – kruci – ten kabel, co je potřeba přepojit. Pak se ukáže, že zařízení v racku není takové terno. I neustálé vyšroubovávání a zašroubovávání karty z racku není řešení. Ona standardní výška rakových jednotek je taková, že tudy sotva protáhneme ruku. A když kartu vytáhneme, není ji většinou kam položit.

Navíc se zřejmě ukáže, že kabely, které k ní připojují další zařízení, jsou o pár centimetrů kratší, než by bylo potřeba a vytrhnou se.

Řešením může být patchbay, která umožňuje všechny vstupy a výstupy ze zařízení zabudovaných do racku si vytáhnout dopředu a zapojovat a propojovat, jak je třeba. Samozřejmě to znamená, že se patchbay patřičně popíše. Znám pár lidé, kteří to neudělali a pak nevěděli, co kam zapojit.

Patchbay ale má ještě jednu nevýhodu – každý kapel navíc zvyšuje riziko, že něco nebude fungovat, nemluvě o tom, že přibývá přechodových odporů, což zvuku neprospívá. Osobně proto dávám přednost zařízením, která mají vstupy, nebo jejich část vepředu, jako třeba Presonus Firepod či RME Fireface 802.

Samozřejmě pokud máme rack na kolečkách nebo nepřepojujeme zařízení, je jistě estetičtější mít konektory vzadu.
Co ale není dobré mít vzadu, je zapínání phantomové napájení mikrofonů. Optimální je, když se zapíná pro každý vstup nebo alespoň dvojici zvlášť. A příjemné je když se zepředu se dá zapnout nebo vypnout insertový vstup, aniž by bylo nutné vzadu vytahovat kabel, jako je tomu u firestudia, jak to má channel strip SSL XAlpha Channel. RME to řeší přes softwarový ovladač, což je sice šikovné, ale tlačítko je tlačítko.

Dobré taky je, když samo zařízení rovnou indikuje úroveň vstupu, nejlépe několikasegmentovými ukazateli. Pokud se ukazuje jen přebuzení je to málo, ale ani tři led diody signalizující přítomnost signálu, určitou „optimální“ hlasitost signálu a přebuzení jsou trochu málo. Nejlepší je způsob, jaký mají karty MOTU 828 MK3 nebo Traveller či Universal Audio Apollo.

Součástí driverů naprosté většiny karet sice je virtuální pult, kde se nejen dají propojit vstupy a výstupy, ale také ukazuje hlasitosti, pokud se ale ovládá úroveň gainu na kartě a ne softwarově, je lepší to vidět na kartě. Nemluvě o tom, že oken na obrazovce je vždy více než volného místa, pokud natáčíme, spuštěný program nahrávání do více stop zabere celou obrazovku a umístit na ní ještě virtuální pult driveru dá dost problémů, většinou není karta zrovna nad monitorem. A ovládání úrovně potenciometrem je nějak člověku bližší než tahat myší virtuální potenciometr, i když výrobci počítačů si z nějakých důvodů myslí pravý opak. Muzikanti a zvukaři jsou možná podivíni a mimoni, ale tvůrci computerů musejí být mimozemšťani, jejichž těla jsou úplně jinak uzpůsobena než naše lidská.