Budujeme domácí studio XI: bez počítače

Murphyho zákon říká, když se něco může pokazit, pokazí se to. Samozřejmě v tu nejméně vhodnou dobu. Takže v den, kdy má s vámi zazpívat jako host váš idol, podle žánru a smyslu pro realitu si dosaďte, zda to má být Fanánek, Pepa Vojtek, Charlie Harper nebo Vladimir 518, jako na potvoru nic nefunguje. A teď zjišťujete – je to v kartě? Nebo v předzesilovači? V kompresoru? Či jako obvykle v kabelu? Ale v kterém, když je jich tolik?

Říkáte si, měli bychom to nějak zjednodušit. Ono je to prosté, čím více komponent, tím větší riziko, že se něco pokazí. Větší šance, že si nebude odpovídat impedance nebo úroveň. Ve studiu se to ještě dá zvládnout, ve skříni se vždy schovává nějaké starší zařízení, které se nepodařilo prodat, takže je vše v poslední minutě zachráněno, ale když se točí na koncertě nebo ve zkušebně, tak si každý s sebou bere jen to nejnutnější. A už se nepochlubíte, jak vám Dave Vanian v refrénu vypomohl s coverem New Rose.

Už minule jsme si ukázali přednosti a nevýhody mixážních pultů s digitálním výstupem, které mohou pomoci zjednodušit obligátní řetězec zařízení, v jehož jádru sice je jen zvuková karta a počítač, ale do zvukové karty bývají ještě zapojena další zařízení, jako předzesilovač, ekvalizér a kompresor-limiter, z nichž alespoň část bývá součástí pultu. Ale pulty s připojením přes USB nebo firewire až na výjimky stále potřebují počítač, do kterého se natáčí. Takže dvě zařízení spojená kabelem. Pokud nahráváme do počítače, lepší už to nebude.

Naskýtá se ale v dnešním computerovém světě takřka kacířská myšlenka – a co kdybychom počítač oželeli? Pamětníkům se vybavují podle věku různá vícestopá nahrávací zařízení, od kazetových magnetofonů přes ADAT a jeho nápodoby až po vícestopé minidisky a hardiskové nahrávací stanice. Doby své slávy mají sice za sebou, ono se na většině s výjimkou velkých rolandů zas tak skvěle nemíchalo, i když některá novější už měla vestavěná různé efekty, ale na demo to stačilo. A u těch, která nahrávala do plného nezkomprimovaného formátu s vzorkovací frekvencí 44,1 kHz, šly stopy vyexportovat do počítače, kde se smíchaly snáze.

Zejména desktopová byla výborná pro nahrávání demáčů ve zkušebnách nebo na různých kapelových soustředěních. Snadno se odvezla a nic se nemuselo složitě propojovat. Stačilo do vstupů zapíchat kabely od mikrofonů a nástrojů, nastavit úrovně a mohlo se točit.

Záznamové stanice

I když s nástupem počítačů byla podobná zařízení odsunuta na vedlejší kolej, ze světa naštěstí nezmizela a nabídce jsou pořád v plné škále od těch jednoduchých, které umožňují nahrávat jen dvě stopy současně, ale přehrávat osm, až po profesionální plně vybavené záznamové stanice s 32 stopami a osmi plně vybavenými kanály.

Jako ve všech případech si je potřeba ujasnit, co míníme nahrávat. Pokud nám stačí dvě stopy a chceme k nim vrstvit další, za 4500 je k mání šestistopý Tascam DP-006, který je vybavený vestavěnými mikrofony. O dvě stopy víc nabízí Zoom R8 se stejnou vzorkovací periodou 44,1 KHz, ale s 24bitovou hloubkou, který přijde na necelých šest tisíc. Moc flexibilní ale tato zařízení nahrávající na karty SDHC nejsou, což platí i o osmistopém Tascamu DP-008 nebo Tascamu DP-03 s vypalovačkou, který přijde na bratru jedenáct tisíc.

Pokud bychom potřebovali natáčet naráz více stop, máme smůlu. A dvě nám nemusejí stačit, i když budeme hrát sami, jak jsem psal už v jednom z prvních dílů o výběru karty. Přitom i kapesní nahrávadla typu Zoomu H4n nabízejí nahrávání do čtyř stop současně, i když stopy vrstvit nejde.

Otázkou proto je, zda si nepřiplatit, a místo R8 si raději nepořídit rovnou Zoom R16, který stojí jen o 1500 víc a umožňuje nahrávat rovnou do osmi stop, přičemž celkový jejich počet je 16. Osm stop většinou stačí, pokud si zrovna bubeník nevymyslí, že musí mít každý buben zvlášť. A stopy navíc bodnou, když nahráváme těžký vokální part a rozhodujeme se, co z které verze použijeme.

Zoom lze také použít jako zvukovou kartu, i když kvalitou převodníků a předzesilovačů zaostává za kartami střední třídy, jako je Presonus Firestudio a k plug and play to má docela daleko... Tyto zoomy se však neztratí ve studiu ani poté, co se z nich nahrávky přenesou do počítače. Lze je použít jako kontrolér pro řízení vícestopých programů jako je cubase, logic nebo sonar. Jen je nutné zapomenout na motorizované fadery. Ale pro základní mix a rozhození nahrávky do stop se hodí.

Pokud se někomu zdají zoomy příliš plastové, do tvrdých podmínek skutečně vymyšlené nejsou, za držáky bych je rozhodně neoznačil, pak je tu ještě osmistopý Boss BR-800, který má také vestavěné mikrofony a nabízí možnost současného záznamu do čtyř stop. To je ale míň než nabízí R16 od zoomu. Opět se dá použít nejen k ovládání software a poslouží i jako čtyřvstupá zvuková karta. Protože jsem ho neměl, nemohu posoudit stabilitu.

Zařízení jsou vybavena efekty na zpracování zvuku, ty sice mají daleko k profi pluginám od Universal Audia nebo reverbům z lexiconů řady PCM, pokud však chceme demo smíchat na nich, neobejdeme se bez nich. Vícestopá záznamová zařízení v této cenové kategorii bohužel nenabízení efektovou smyčku. Pro rychlé demo to však stačí. Další výbavu, jako jsou vestavěné automatické bubeníky, nezmiňuju. Stejně poslouží jen jako metronom.

Špičky v oblasti

Pokud finanční možnosti nekončí na deseti dvanácti tisících, je možná si pořídit zařízení trochu vyšší kategorie. Tascamy DP-24 a DP-32 sice svým označením připomínají menší bratříčky, jde ale o mnohem dokonalejší jiná zařízení, i když také zaznamenávají nahrávky na karty SDHC a lze je spojit s počítačem pomocí USB. Ovšem jako zvuková karta už neposlouží.

Mají 24, respektive 32 stop, přičemž je možné naráz zaznamenávat osm. U prvního je to stejný počet jako u o třetinu levnějšího Zoomu R24, kvalitativně však patří zařízení do trochu jiné ligy. Při hloubce 24 bit nabízí dvě frekvence vzorkování, kromě obligátní 44,1 kHz u 48 kHz. Při nahrávání lze využít třípásmový parametrický ekvalizér, kompresor spojení s de-eserem i delaye, reverby a modulační efekty typu chorusu nebo phaseru či flangeru, i když ty poslední je lepší nasazovat opatrně až při mixu, což lze taky.

Mají výstupy pro připojení vnějších efektu a mají šestnáct šavlí, takže lze snadno míchat zaznamenaný zvuk s tím nahrávaným do monitorů. Nastavení parametrů napomáhá barevný LED display o úhlopříčce 3,5 palce. Vzhledem k nabízeným funkcím je cena docela příznivá, čtyřiadvacetistopá verze stojí osmnáct tisíc, což je částka, za kterou se sotva pořídí počítač s monitorem a osmivstupou kartou.

Na druhé straně tu jsou nevýhody. Takovéto stanice nelze upgradeovat a pokud se na nich něco pokazí, oprava je docela nákladná. Kromě známého pravidla, že čím více má systém komponent, tím snáze se pokazí, platí též, že čím je složitější, tím spíše se porouchá. Pokud ale chceme často točit v různých zkušebnách nebo pronajatých sálech, je to zajímavá alternativa, byť postrádající trochu flexibilitu. Osobně bych si ho nekoupil, mám raději jednoúčelová zařízení, ale proti gustu žádný dišputát.