Budujeme domácí studio XIII: kouzlo preampu

Úkol předzesilovače je prostý. Zesílit zvuk na potřebnou úroveň, se kterou se dá dále pracovat. O jeho významu nepochybuje skoro nikdo, protože většina lidí si uvědomuje, že výstupní signál mikrofonu nebo kytarového snímače je příliš slabý a dal by se dál jen obtížně zpracovávat. Takto slabý signál je navíc extrémně náchylný na rušení. Dost důvodů jej zesílit. A to dělá právě předzesilovač.

Zejména kytaristé vědí, jaká je to alchymie najít ten správný aparát, poskytující vysněný zvuk. A myslet si, že u nahrávání je to brnkačka, by bylo omylem, i když tam stačí jen předzesilovač bez výkonového stupně a není nutné laborovat s volbou vhodného reproduktoru.

Úkol zesilovače – předzesilovač je také druhem nízkofrekvenčního zesilovače pracujícího ve slyšitelném spektru 20 Hz až 20 kHz, i když ty nejlepší mají kvůli zachování alikvót horní hranici posunutou na 50 i 100 kHz – je prostý. Má zvětšit amplitudu, což však není to tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Je potřeba, aby zvuk byl zesílen stejnoměrně v celém frekvenčním spektru, tedy v basech ve středech i ve výškách. A to už tak snadné není.

Zkreslení musí být co nejmenší, takže se používají především zesilovače třídy A, kde tranzistory a elektronky pracují jen v lineární části své charakteristiky, což však jde na úkor zisku.

Kvůli potřebě dosáhnout vyššího zisku má mnoho zesilovačů dva stupně – vlastní předzesilovač, kde se signál upraví na úroveň (se kterou se dá dále pracovat) a koncový stupeň, dodávající další zesílení. Ten ale u studiových preampů nemusí mít takový výkon jako u kytarových aparátů, protože není potřeba pořádně rozhýbat membránu 12 nebo 15 palcových reproduktorů. Druhý stupeň ale může nejen přidat dalších deset dvacet dB, ale také dodat zvuku tu správnou barvu, jakou přece jen méně sofistikované preampy ve zvukových kartách postavené na operačních zesilovačích nenabízejí.

Dokonalá linearita a vyrovnané zesílené v celém frekvenčním spektru nejsou vždy úplně žádoucí. Když bude zesilovač poskytovat menší zisk v okrajových pásmech, může to být naopak vítané, zvláště v případě, kdy tam nástroje nehrají. Moc hloubek může zvuk znejasnit a zahuhlat a příliš výšek zase zašumět. Potřeba je zesilovat zvuk v té části spektra, kde nástroj zní, což samozřejmě závisí na charakteru nástroje, proto jsou zesilovač na baskytaru jiné než na kytaru. Omezovat zesílení v hloubkách by u kontrafagotu bylo nesmyslem stejně jaké nezesilovat výšky u činelů. Pokud nahráváme hodně rozdílných nástrojů, je lepší neutrální preamp.

Typy zesilovačů

Nízkofrekvenčních zesilovačů existuje několik druhů. Historicky nejstarší jsou elektronkové, které v později vystřídaly tranzistorové a nakonec operační zesilovače. Ty jsou dnes nejrozšířenější, jsou nejen nejmenší a spotřebují nejméně energie, ale nabízejí i značný zisk, ovšem jejich sound je někdy trochu sterilní.

Situace je však trochu složitější, většina preampů – a to i těch dražších – je hybridních, takže kombinují více způsobů zesílení. Elektronkové často nabízení elektronku jen v koncovém stupni na dobarvení zvuku, což je i případ kvalitního SPL Goldmike. Operační zesilovače jsou i v některých kultovních tranzistorových preampech. Najdeme je i v Portiku II Ruperta Neva, kde jsou použité vysoce kvalitní NE5534. Zapojené jsou ale zapojené trochu jinak, takže poskytují menší zisk a lepší kvalitu zvuku. I SPL Frontliner kombinující lampové a tranzistorové zesílení využívá operační zesilovače, tentokrát ceněné typu Burr Brown.

Samozřejmě, že i dneska se vyrábějí celolampové zesilovače jako je D. W Fearn VT-1 nebo Gyraf Gyratec či Thermionic Earlybird, které nabízejí zvuk padesátých a šedesátých let, ovšem za cenu nejméně 50 tisíc. Jsou to krásná a kvalitní zařízení, ale v domácím studiu je příliš neužijeme, protože místnosti, ve kterých natáčíme, mají hodně často velmi daleko k optimu.

Samozřejmě největší zájem vzbuzují lampové preampy, protože elektronkové zesilovače dokáží nabídnout příjemný teplý zvuk. Získaly si kvůli tomu takřka kultovní status, čehož mnozí výrobci nechutně neužívají a nabízejí zesilovače s lampou, které nás ale mohou řádně zklamat. Trioda v nich neslouží k zesílení signálu, ale ke zkreslení, i když přesnější by bylo jiné slovo začínající na z a končící na -vení, jenomže teta Kateřina mluví slušně, protože se snaží být za dámu.

Zapomínat by se nemělo ani na tranzistorové zesilovače, i když kytaristé na ně koukají skrz prsty, protože jim neumožňují získat ten správný tlustý kulatý zvuk. Ve studiu však nepotřebujeme signál zkreslit, ale jen kvalitně zesílit. A kdo má stále pochybnosti, tomu bych připomněl tranzistorové pulty Neve nebo API, jejichž architektura se stále kopíruje.

Už proto, že většina preampů je hybridních, bylo by hloupé se rozhodovat jen podle typu součástek. Klíčové je, co od takového preampu požadujeme a k čemu ho budeme používat. Z toho se dá odvodit, jaký bude nejvhodnější. Jiné zařízení budeme volit, pokud jsme se rozhodli od naprogramovaných rytmů přejít k živému bubeníkovi a je nutné jeho soupravu sejmout, a jiné, když chceme nahrávat kytaru na páskový mikrofon nebo hlas jako Michael Jackson na mikrofon Shure SM-7b. V prvním případě se nám bude hodit nějaký vícekanálový premp, v druhém zase u něj budeme požadovat extrémně vysoký zisk.

A ještě jiné požadavky budeme klást na preamp, který má být klenotem ve studiu zajišťujícím nejlepší kvalitu hlasu nebo vůdčího nástroje. U toho se pak budeme rozhodovat, jestli má být zvukově neutrální, vhodný pro nahrávání klasické hudby či mluveného slova, nebo má dávat zvuku nějaké určité zabarvení, jak to dělají některé klasické elektronkové nebo tranzistorové preampy.

Důvody pro nákup preampu se mohou lišit, jedno pravidlo však platí vždy. Když už si něco kupujeme, tak by to mělo být minimálně na stejné kvalitativní úrovni, jako dosavadní zařízení.

Budeme-li mít zvukovou kartu Presonus nebo Focusrite s osmi vstupy, z nichž jen dva budou osazeny předzesilovači, jako je Saffire Pro 24 nebo Fire Studio Mobile, dohánět chybějící zisk na linkových vstupech nákupem levných předzesilovačů typu Behringer Mic 100, je cesta do pekel, protože ty zvuk leda zkazí. Ono za dvanáct stovek nic jiného ani očekávat nejde. A moc více toho nenabídnou ani kvalitnější variace na totéž téma v podobě ART Tube MP.