Budujeme domácí studio XLI: chytré vychytávky k monitorům

Že se bude hodit více monitorů, je celkem jasné, i když auratony si jako druhé asi koupí jen málokdo. Nikdy ale neškodí si mixy porovnat na více reprosoustavách. A pokud možno hned mezi bednami přepínat bez nutnosti složitého přepojování drátů. Právě ona představa, že se pokoušíme dostat ke zvukové kartě někdy v racku nebo na polici u zdi, většinou každého od možnosti si zvuk pustit na jiných bednách odradí.

A jde to docela snadno, bez nutnosti něco bastlit nebo žádat kamaráda, jestli by takový přepínač neudělal, aby nakonec stejně zůstal v šuplíku, protože ty lupance se nedají vydržet. Stačí si opatřit ovladače monitorů. Většina z nich umožňuje přepínat mezi dvěma bednami. A ještě má potenciometr k rychlému ovládání hlasitosti, což se mnohdy hodí. Co když by se náhle objevila vazba, protože zůstal připojený mikrofon. Nebo je potřeba přehodit nějaké kabely. Nemusíte příslušný ovladač hledat na obrazovce a najíždět na něj myší, stačí jedno otočení.

Jsou k tomu určené ovladače monitorů. Ty nejjednodušší tvoří jen potenciometr. I ten je však ohromným vylepšením, zejména když kvůli nějaké vazbě potřebujete honem ztišit zvuk. Zvuk přitom tato zařízení nijak nemění, protože jsou pasivní. Vyrábí ho TC Electronic, Gelenec i Fostex, nejlevnější je ten poslední – přijde na sedm stovek, za prémiovou značku si připlatíme a vysolíme přes 2000.

Chceme-li ale přepínat mezi dvěma reprosoustavami, tak nám samotný potenciometr nestačí. Na to potřebujeme ještě přepínače mezi výstupy. Přesně toto nabízí Palmer Monicon za nějakých 1700 i s možností pouštět signál v monu.

Od věci však není ani mít možnost si vytvářený mix nejen poslechnout na různých monitorech, ale také ho srovnat s nějakou referenční nahrávkou třeba z CD. To už ale znamená mít možnost přepínat mezi dvěma vstupy, což samozřejmě zařízení prodraží. Palmer Pro Monicon L, která přesně tuto funkci umožňuje, proto stojí 4200.

Existují ale ještě dokonalejší zařízení, která umožňují připojit tři různé zdroje zvuku a tři reprosoustavy, přičemž je lze různě routovat. Často bývá jejich součástí i vestavěný mikrofon, pomocí něhož můžete z režie komunikovat s muzikanty ve vedlejší místnosti. Takováto zařízení jako je Mackie Big Knob nebo Presonus Monitor Station V2 se sice většinou používají ve větších studiích, ale dobře se dají uplatnit i v domácním studiu, i když funkci talk back zrovna nevyužijeme. Ony ty tři vstupy a tři výstupy nejsou až tak moc, jak by se na první pohled zdálo. Jeden vstup se použije na hlavní výstup z karty, druhý na CD nebo gramofon a třetí na další výstup z karty, kam posíláme alternativní mix muzikantům do sluchátek. A pokud používáme sluchátkový zesilovač, tak tento signál pošleme do něj přes pomocný výstup. Nebo můžeme pomocní výstup vyvést do hi-fi systému a poslechnout si nahrávku přes něj.

Jak vidno, není tak těžké možnosti podobných zařízení využít. Proto je dobře si předem rozmyslet, co od nich budeme požadovat, abychom později nelitovali, že jsme si koupili příliš jednoduché zařízení, nebo utratili peníze za zbytečně složité. Chceme-li pak jen regulovat hlasitost a přepínat mezi dvěma reproduktorovými soustavami, není nutné si za dvacet tisíc kupovat rackový Presonus Central Station Plus, která má kromě tři analogových stupů ještě dva digitální i převodníky. A protože manipulovat s vybavením v racku přece jen není vždy to pravé ořechové, má ještě kontrolér, který si položíte na stůl.

Kromě počtu vstupů a výstupů a možností routování je tu ale ještě jedno důležité kritérium – jestli je zařízení pasivní nebo aktivní. U pasivního máte jistotu, že zvuk nijak neovlivňuje, slouží jen k přepínání mezi vstupy a výstupy a k regulaci hlasitosti, samozřejmě jen dolů. K těmto zařízením patří Palmer Monicon i zmíněné presonusy.

Většina ovladačů monitorů je aktivních, jejich součástí jsou i zesilovače, což umožňuje nejen připojit gramofon a zesílit, jak to umí Big Knob, ale někdy i zvuky ze dvou různých vstupů směšovat, což třeba zvládal Behringer MiniMON 800.

Druhá věc je kvalita těchto zařízení a zejména v nich vestavěných zesilovačů. Pokud stojí necelé dva tisíce jako Behringer MiniMON 800, lze jen těžko čekat, že se to na zvuku nepodepíše. To neznamená, že si je nutné kupovat jen ty nejšpičkovější zařízení, ale jde o to, jak moc je zvuk ovlivněný. A pokud šumí tak moc jako MiniMON, je lepší se mu vyhnout, i kdyby jinak přesně splňovalo představy. Mackie Big Knob stojí přes devět tisíc a zvukově je bez problémů, ale dobře se dá použít i Samson C-Control za třetinovou cenu. Měl jsem ho před Big Knobem a sloužil dobře, i když trochu topil a půlrackové zařízení se hůř ovládá než velké stolní. Zvuk však ovlivňoval jen málo. O něco méně sofistikovaný Studio Control Center od ARTu pak vyjde na něco přes čtyři tisíce, nabízí sice méně funkcí, ale o něco lépe se ovládá.

S podobným zařízením snadno zvládnete přepínat mezi více zdroji signálu a více reprosoustavami, jen si musíte zapamatovat, co máte kde zapojené. Ale když si to zapamatujete, těžko si budete schopni představit, že jste se kdysi obešli bez ovladače monitorů a přepojovali jste monitory vzadu na zvukové kartě a pak přes patchbay.

Kam s nimi

O významu monitorů nikdo nepochybuje. A každému je jasné, že musejí být kvalitní. Ovšem ani ty nejvyšší parametry ještě nezaručují, že budou splnit to, co očekáváme. Záleží totiž na umístění. Pokud monitory přirazíme ke zdi, vyrovnaná charakteristika je pryč, naráz přibude basů. V rohu to bude ještě horší. Některé monitory sice mají možnost přepínačem potlačit basy, lepší však je, když je umístíme tak, že budou dost daleko od zadní i boční stěny, menší aspoň dvacet třicet centimetrů. Nejlépe je, když budou na samostatných stojanech, které nebudou přenášet žádné frekvence, takže nebudou měnit charakteristiku draze zaplacených beden. Jestli použijete speciální, nebo třeba těžké mikrofonní, je na nás. Třeba Geneleky 8040 mají dole stejný závit jako mikrofonní stojany, takže nebylo co řešit.

Pokud nearfieldy postavíme nebo položíme na polici vedle monitoru, takže budou i ve správné výšce vůči uším, opět si musíme dát pozor, aby se nedotýkaly stranou nějaké další police, která by mohla začít rezonovat, a nebyly nalepené hned na zeď. Samozřejmě je postavíme na nějakou podložku z polyuretanové pěny, zabraňující přenosu frekvencí do police, jako jsou Pyramida Isolations Pads nebo na pryžové kotouče přezdívané kvůli tvaru hokejové puky.

Jedno však ze zmíněného plyne - idea, že budete mít domácí studio zastrčené někde v koutě pokoje, padá. Pokud mají být nearfield monitory dvacet třicet centimetrů od zadní stěny, jejich čelní stěna, která bude na úrovni obrazovky počítače, bude vzdálená po započtení hloubky beden nejméně půl metru od zdi. A hrát přímo do uší vám nemohou, takže k tomu přidáte dalšího půl nebo tři čtvrtě metru k hraně stolu. To už je okraj stolu od zdi nějakých 100 až 120 cm.