Budujeme domácí studio XLV: škrabky na led pod víčkem nádrže

O jízdních vlastnostech kabrioletů nebo nenápadných přemotorovaných hothatchů se toho dočtete hodně, i když si je většina lidí nikdy nekoupí, ale o škrabkách na led se nikde nepíše. Zmínila je jenom reklama škodovky, která se chtěla pochlubit nápadem schovat je pod víčko nádrže. Aspoň takto na škrabku upozornila, přitom je to pro motoristu v zimních podmínkách jedna z nejdůležitějších věcí. Pokud bude sklo namrzlé, a nebude mít škrabku, tak nemá šanci vyjet, i kdyby měl jeho vůz nejmodernější elektronické vychytávky bránící pokluzování a upozorňující na vybočení z dálničního pruhu. Jenomže ty nevyužijete, protože se nevymotá ani z parkoviště.

Takoví drobní nenápadní pomocníci jsou i ve studiu. Taky se o nich moc nemluví a najít je v prodejně je někdy pěkná fuška. Jednou z nich je patchbay.

Konečně jste si už své studio dovybavil. Karta Presonus Firestudio Project má sice jen deset vstupů, ale pro vlastní projekty to stačí. Výhodu je, že na prvních dvou vstupech má inzerty, takže se tam dají zapojit kompresory, jenomže na ty nezbyly peníze. A přes digitální vstup je připojen plně vybavený lampový channel strip dbx 376, který má i deesser. Právě ten zlákal místní písničkářskou hvězdu, aby si u tebe natočila své demo, i když mikrofon MXL V67 ho moc nelákal, ale na kytaru bude dobrý. Na zpěv si donese vlastní. Jen bude potřeba si půjčit kompresor na kytaru. To by tak velký problém neměl být, nahrávat se bude v týdnu a zvukař, co jezdí se zábavovkou, slíbil, že zapůjčí ještě původní dbx 166. Když zjistil, pro koho to je, tak za půjčení ani nechtěl peníze. Svět je tak krásný.

Zas tak krásný nebyl. Vstupy do inzertu, kam se připojí kompresor, jsou zezadu karty, která je zabudovaná v racku. Takže vymontovat. Ale to taky tak lehké není, protože kabely jsou záměrně krátké, aby se do sebe nezamotávaly, takže nenabízejí skoro žádnou vůli. No nakonec se vše povedlo zapojit, ale kartu zůstala ležet před rackem na barové stoličce.

V tu chvíli přichází písničkář. Když to vidí, s obavami se zeptá: „Stalo se něco?“ – „Ne, ne, vůbec nic, jen jsem nestihl dřív zapojit ten kompresor,“ vykoktáš ze sebe, načež se písničkář podívá na rack: „Ty nemáš patchbay?“

Samozřejmě nemáš, nenapadlo tě, že bude někdy něco potřeba takhle přepojovat, když má karta vstupy vepředu. A kdyby napadlo, jsou důležitější věci do studia než zařízení, která nic nedělá. Co je pravda. Patchbay má v zásadě jediný úkol – usnadnit propojení jednotlivých zařízení. Ty se do ní zapojí a pak je lze mezi sebou pomocí krátkých spojovacích kabelů zvaných patchové různě propojovat, popřípadě k nim přivádět signál z nástrojů. Obvykle ji tvoří dvě řady konektorů jack nad sebou, celkem jich bývá na každé straně 32, 40 nebo nejčastěji 48. To uspořádání není náhodné, i když samozřejmě je vychází z velikosti rackových zařízení.

Pokud zapojíme do obou konektorů nad sebou na obou stranách kabely, funguje patchbay přesně podle očekávání. Přední horní konektor je spojen se zadním horním a obdobně přední spodní se zadním spodním. Trochu jinak to ale je, pokud zůstanou oba přední nezapojené. To se propojí zadní horní se zadním spodním. A když zapojíme ještě kabel do předního horního, jsou propojené všechny tři tyto vstupy. Působí to podivně, že? Ale je to velmi chytré. Představte si, že do A/D převodníku nebo do vstupu do karty zapojíte výstup z předzesilovače. Pokud to uděláte přes patchbay, do zadní horní zdířky zapojíte výstup z preampu a do zadní spodní kabel vedoucí do vstupu převodníku. Jestliže do předních zdířek nic nezapojíte, půjde signál ze předzesilovače rovnou do převodníku. Jestliže ale budete potřebovat zapojit kompresor, cestu přerušíte zapojením kabelů do obou předních zdířek. Z horní půjde kabel do vstupu kompresoru a výstup z kompresoru zapojíte do spodní. To za ušetřený čas a nervy se zapojováním stojí, ne?

A to není vše. Pokud nezapojíte kapel do spodní zdířky, bude působit patchbay jako jednoduchý pasivní splitter dělící signál. Ten půjde jak do karty tak třeba do osobního monitoru, který nahluchlý muzikant používá, aby se pořádně slyšel a druzí neměli pocit, že poslouchají jen jeho.

Jak vidno, patchbaye jsou docela užitečná zařízení a velmi jednoduchá. Přesto se cenově docela liší. Zatímco výrobek levné firmy Millenium přijde u Thomanna na 1200 korun a Neutrik na 1500, srovnatelný Behringer PX 2000 se u nás prodává za 1700. A takový Samson S-patch vyjde na 3500 a ještě o stovku dražší je ART P48, dbx PB 48 pak přijde na 4800. Základ je přitom úplně stejný a jen Behringer PX 3000 je trochu odlišný, protože umožňuje u každé čtveřice konektorů nastavit mód přepínačem na horní straně. Proč se cenově tak liší, nevím, ale faktem je že s dbx jsme spokojen o malinko víc než s neutrikem. Když jsem do některých vstupů zapojoval konektory, ozvalo se v reproduktorech lupnutí, i když daný vstup byl stažený. Něco nebylo dokonale odizolováno. To je samozřejmě špatně, protože pak hrozí zemní smyčky, o nichž se budeme povídat příště.

A taky jsem narazil na patchbay, tuším, že to byl Furman, u kterého nefungoval první vstup. Logicky. Ten je nejpoužívanější léta vyndávání a zandávání konektorů se na něm projevily.

Patchbayí je ovšem mnohem více druhů a klidně se vám může stát, že si s jednou nevystačíte. Kromě jackových kabelů pro nástrojové a linkové vstupy budete taky občas potřebovat zapojit mikrofony. Pokud má vaše karta mikrofonní vstupy vzadu, jak bývá obvyklé, tak je potřebujete vytáhnout dopředu. Na to se hodí jiná patchbay od ARTu P16 za 2800. Ta už samozřejmě hrátky s přerušováním propojení neumožňuje.

Někdy ale potřebujeme signál rozdělit do více výstupů. To se samozřejmě většinou děje na diskotékách a barech, kde je potřeba poslat hudbu z jednoho zdroje do více místností, k čemuž se používá distribuční mix. Potřeba to však ej i ve studiu. Může se stát, že bude nahrávat nějakého experimentátora, který všechny své syntezátory a samplery divoce efektuje. Má je zapojené do levného pultu a v efektové smyčce má za sebou nastrkané různé krabičky deformující zvuk. A na prvním vstupu, kde má mikrofon, má ještě na inzertu zapojený looper. Pokud byste ale nahrávali jen stereofonní výstup z jeho pultu, tak už byste při míchání nemohli upravit poměry. Navíc byste byli zvukově závislí na jeho mizerných předzesilovačích v mixu.

Takže si pěkně nástroje vytáhnete k sobě jen a z patchbaye mu je odbočíte a u mikrofonu použije splitter, který umí signál dělit do více výstupů. Za Behringer Ultralink MS8000 zaplatíte necelé tři a půl tisíce, přičemž ke každému vstupu je připojen jeden přímý výstup a jeden oddělený transformátorem. Palmer PRM LS za 7600 určený pro linkové symetrické signály už nabízí získat z každého vstupu jeden přímý výstup a dva galvanicky izolované. Co, to si řekneme taky příště.