Budujeme domácí studio XVI: černá magie ekvalizéru

Ekvalizér je jedním z klíčových zařízení pro práci se zvukem. Umožňuje zvýraznit nebo potlačit určité frekvence, podtrhnout tak charakter písně a zajistit, aby jednotlivé nástroje byly čitelné. Bez ekvalizéru není možné vytvořit dobrou nahrávku, a proto se objevuje ve většině programů pro nahrávání a míchání hudby. Pokud by náhodou jejich možnosti nedostačovaly, existují desítky ekvalizačních pluginů od těch nejprostších s jedním nebo dvěma pásmy až po desetipásmové parametrické nebo dokonce simulující ekvalizéry klasických analogových zařízení jako Pultec nebo pulty SSL.

Slušný je třeba Solid EQ od Native Instruments. A nutno podotknout že ekvalizační pluginy fungují velice dobře a pracuje se s nimi snadno. Takže záleží jen na uších, aby se zvýraznily ty frekvence, které jsou pro nástroj typické a ostatní lehce potlačily, aby nástroje byly krásně čitelné a nevznikla koule.

Známé pravidlo také říká, že ekvalizace se má provádět jen jednou, abychom napřed nevytahovali nějaké frekvence, které budeme později potlačovat a vice versa. Nač tedy hardwarový ekvalizér? Pojďme se na to v tomto dílu podívat nejdřív trochu teoreticky.

Jak to u většiny jednoduchý otázek bývá, je odpověď složitější, i když podstata je prostá. Každý nástroj hraje jen v určitém frekvenčním spektru. To je sice širší než by se mohlo zdát, rozsah nástroje nezahrnuje alikvóty, které vytvářejí charakter zvuku. I tak je ale jasné, že v některých frekvencích už nástroj nezní. Prostě u kontrafagotu žádné výšky nenajdeme, i kdybychom se rozkrájeli, nad pěti kHz nebudě ani ň. S tubou je to podobné a ani kontrabas nenabídne jedovaté výšky okolo 12 kHz. Naopak nejnižší tón houslí je na 260 Hz. Hlouběji prostě housle nezahrají, i kdybychom se na uši stavěli.

Kde nic není ani smrt nebere, nad a pod určitými frekvencemi nástroje nehrají. Ovšem i v tom nejtišším studiu se mohou objevovat ruchy mimo tento rozsah, je tu šoupání nohou nebo podupávání, i když třeba jen do polštáře a i kdybychom se sebelépe kontrolovali, zbývá tu samotný šum mikrofonů a předzesilovačů. Jasně, že by šel odříznout později, pokud se ho však zbavíme předem, nebudeme jím zatěžovat AD převodník a dostaneme čistší zvuk. Kapišto?

Ekvalizér se také velmi hodí při nahrávání bicích, kde se nevyhneme přeslechům. Tón samotného nástroje je přitom ohraničen mnohem úžeji, takže se dá s frekvencemi snáze pracovat. Ekvalizér pomůže potlačit syčení činelů v mikrofonech od tomů nebo dunění kotle v overheadech.


Jak vidno, svou úlohu má ekvalizér i při nahrávání. Může nejenom usnadnit další práci při zpracovávání signálu, protože nepříjemných šumů a přeslechů se zbavíme hned při nahrávání, ale také – pokud je stejně tak kvalitní jako preamps – zvyšuje kvalitu nahrávky.

Vše by samozřejmě šlo řešit i jinak, například úpravou frekvenční charakteristiky mikrofonu, ale to se dělá jen výjimečně, většinou jen v případě mikrofonů na kopák, které mají zesílenou basovou frekvenci a pak pásmo, kde je ono typické mlasknutí. Ale není možné mít mikrofon na každý nástroj, protože se nesnímá jen kytara, basa, virbl a kopák, navíc jen málokterý nástroj má tak jasně daný frekvenční průběh, jako basový buben.

Takže on při nahrávání ten ekvalizér k něčemu bude. Jak si možná pečlivější čtenáři všimli, nezmiňuju tady zvýraznění těch frekvencí, kde nástroj hraje. Ad a zastávám názor, že je vždy lepší ubírat, než přidávat, a ad b - tohle patří až do mixu, kde také platí bod a. Jsou odborníci, kteří umí vysvětlit proč.

Nejprimitivnějším ekvalizérem je tónová clona, jaké se objevuje na levných rádiích. S tou bychom si ale moc při natáčení nepomohli. Ta zvýrazňuje výšky na úkor basů a naopak. Něco jiného už je, když se dají ovládat výška a basy zvlášť jako na hifi zesilovačích. To už dostáváme do rukou takový primitivní dvoupásmový ekvalizér.

Oba jsou typu shelving, což znamená, že v případě korekce výšek se nad určitou nastavenou frekvencí výšky podle potřeby uberou nebo přidají. Totéž platí u hloubek. Změna samozřejmě není skoková, je tam určité přechodová oblast s danou strmostí. Nad ní je příslušný signál o zvolenou úroveň zesílen nebo zeslaben. Většinou bývají frekvence nastaveny pevně, u basů na 80 nebo 120 Hz u výšek mezi osmi a deseti kilohertzy. Lepší zařízení umožňují tuto frekvenci přepínat.

Ve středech by ovšem tento přístup zvýšení nebo snížení úrovně nad či pod určitou frekvencí, moc použitelný nebyl, protože bychom současně se středy zvedly taky veškeré výšky nebo basy. Proto je tu pásmová korekce, označovaná občas kvůli svému tvaru jako bell. Ve skutečnosti je kombinací horní a dolní korekce, kdy se zesiluje jen určitá frekvence zase se zvolenou strmostí. Pozvolnější náběh je muzikálnější, pokud ale potřebuje vyříznut určitý nepříjemný zvuk, kdy například basa rozdrnčela dveře, hodí se naopak strmost velmi vysoká, aby se vyřízlo jen to, co vadí.


Chceme-li dobře pokrýt celé slyšitelné pásmo, je dobré mít alespoň čtyřpásmový ekvalizér, lepší ale je pětipásmový, v případě že míníme jen ubrat výška a basy a malinko si prohrát se středy, stačí třípásmový.

U každé pásmové korekce jsou tři základní parametry, frekvence, ve které má působit, zesílení v dB a šířka pásma Q, která se udává v násobcích oktávy. Pro zvýraznění charakteru zvuku obvykle se volí oktáva, někdy dokonce dvě, naopak pro vyřezávání se používá i 0,05 oktávy. U výšek a basů, pokud je použit shelving, stačí jen dva parametry – zesílení a frekvence, od které má působit, strmost náběhu není potřeba tolik měnit.

A hodí se, když je ekvalizér doplněn základními filtry, horní a dolní propustí. Ty od určité nad nebo pod určitou frekvencí tlumí zvuk s různou strmostí, obvykle od šesti do 24 dB na oktávu.

Zejména horní propust je velmi užitečná a setkáváme se s ní na mnoha mikrofonech i na mikrofonních předzesilovačích i na kanálech mixážních pultů. Ořezává zvuk pod zvolenou frekvencí, obvykle pod 70 Hz, ale někdy pod 40, 50, 80 či 120 Hz. Slouží k eliminaci ruchů vznikající při manipulaci s mikrofonem. Dá se však použít u dalších nástrojů. Třeba u houslí ji nastavíme na nějakých 120 Hz a máme jistotu, že žádné nepříjemné parazitní ruchy se tam neobjeví, nebo je omezíme. Ve výškách se takto zase dá oříznout šum. Sebrat base 15kHz rozhodně neuškodí. A možná můžeme jí i níž. Záleží jak je onen filtr strmý, jak velký je útlum na oktávu, abychom se nedostali už do oblasti, kde nástroj hraje. Méně strmý pokles působí příjemněji, ale někdy je zase potřeba ten strmější, jaký se se se používá na syntezátorech při vytváření basových zvuků, aby byly pěkně masité.

Pouze s propustěmi si ale nevystačíme, ty jsou v mnoha případech až moc radikální a neumožňují jemnější práci. Mnohdy v pásmu, kde nástroj nehraje, poslouží lépe korekce typu shelving, které potlačí zvuk v oblastech, kde už není pro nástroj typický. Třeba u španělky si můžeme říci, že zvuk pod 260 nebo 350 Hz nám nahrávku moc zahuhlává, protože tam máme basy od akordeonu nebo smyčcem hraný kontrabas či plochu kláves, tak je o dva tři decibely potlačíme. Přítomné jsou, ale už nechávají basám akordeonu nebo basy. A pokud máme nasazený na stopě kompresor, zbytečně ho nezahlcujeme. Ale to je fakt maximum, více už necháme na mixu. Prostě jako v té televizní soutěži méně je tu opět více.


Potlačení hlubokých frekvencí také odstraní tzv. proximity efekt mikrofonu, protože mikrofon bere při blízkém snímání více basů než výšek. Naopak drobná práce s vyššími středy umožní potlačit příliš jedovaný zvuk některých levnějších kondenzátorových mikrofonů. A nelze napomenout ani na ony drnčící dveře. Občas je opravdu potřeba něco vyříznout. Ekvalizér se fakt hodí.

Zatím jsme si přiblížili jen jeden tip ekvalizéru – parametrický, který se v ořezané formě objevuje na mixážním pultu. Výška a basy bývají typu shelving a jen u středů, někdy rozdělených na vyšší a nižší se dá nastavit pásmo, kde působí. Nastavit všechny tři parametry – tedy i šířku pásma – umožňují většinou až specializovaná zařízení, samostatné parametrické ekvalizéry, jde to ale i na vysoce kvalitních channel stripech, které nabízejí vše pro zpracování signálu.

Kromě parametrických existuje ještě jeden typ ekvalizéru – grafický, který je asi nejrozšířenější. Používají ho zvukaři, aby eliminovali charakter místnosti a kapela zněla stejně dobře (pokud to pán za pultem umí), nebo častěji stejně špatně ve všech sálech.

Grafické ekvalizéry pracují s konstantní šířkou pásma, 31 pásmový dělí každou oktávu na třetiny a v ní můžeme hlasitost přidat nebo ubrat. Vypadá to jednodušeji, než kroutit potenciometrem nastavení frekvence a hledat, kde je ten nepříjemný zvuk, který chceme odstranit. Když se podíváme na čelní panel, rovnou vidíme, kde jsme ubírali a kde přidávali, co jsme zvýraznili. Jenomže to má háček. Výsledný průběh grafického ekvalizéru není úplně rovný, jak by se mohlo zdát, kdy že koukneme na pěkně v řadě srovnané šavle ubírající pod 700 Hz tři decibely. Někdy tam bývají tam drobné vlnky. A nelze očekávat, že by zvuk nějak výrazněji vylepšily, protože většinou využívají integrovaných obvodů.