Budujeme domácí studio XX: dostupný kompresor

Vzhledem k množství kompresorů na trhu není opravdu problém si nějaký najít. Samozřejmě, že ty nejkvalitnější nepatří k těm nejlevnějším, jenomže pro nahrávání nepotřebujeme optický Tube Tech CL1B za 92 tisíc nebo vari-mu Gyraf Gytarec 10 za 87 tisíc či jeho lampovou verzi XXII na 103 tisíc. Ty se se stejně více hodí pro mastering nebo kompresi submixů, kterou v domácím studiu asi nebudeme dělat na hardwareových zařízeních.

Zbytečné je kupovat si za čtyřicet tisíc FET kompresor Drawmer 1968 nebo si opatřit si podobnou cenu Distressor, jaký používá Madonna, by bylo plýtváním, jestliže ostatní zařízení jsou v řádu deseti tisíc, zvláště v případě, kdy netočíte pravidelně vokály, ale většinou nahráváte elektronickou hudbu. Mrhat penězi netřeba, i když v každém studiu se pro kompresor najde uplatnění.

Protože se kompresor bude především používat při nahrávání, odpadají i vícepásmové kompresory, které brání pumpování, které je problém až při finálním mixu, kdy silný úder do kopáku vede k potlačení všech nástrojů včetně táhlých kláves. A protože používáme při nahrávání kompresor především k srovnání dynamiky, nemusíme až tolik řešit, jakou má architekturu a jestli dává zvuku osobitý charakter.

Celkem jasnou volbou jsou VCA kompresory, které jsou flexibilní a relativně dostupné. To neznamená, že musíme volit ty nejlevnější, i když na experimenty dvoukanálový Alesis 3630, který využívali k tvorbě svého zvuku Daft Punk, nebo jeho modernější bratříček 3632, který přijde na necelé 4000, bohatě postačí.

Zatímco na hlas nebo sólový akustický nástroj potřebujeme skutečně kvalitní kompresor, na kterém se nevyplatí šetřit, u dalších, méně klíčových nástrojů, to už není tak kritické.

U sampleru nebo analogového syntezátoru můžeme bez větších obav použít i dvoukanálový dbx 166 za 5600, který se dobře hodí i na bicí. A nebudu nijak zapírat, že basovou linku z omláceného Free Bassu MAM 383 jsem nejen hrál ale dokonce i natáčel přes Alesis 3630, protože jsem ho měl nastavený.

Microsampler od Korgu pouštím přes výrobek australské firmy SM Pro audio TB 202, protože kromě srovnání úrovně jsem také potřeboval zesílit signál, který je u tohoto zařízení bůhví proč docela slabý.

I když levnější zařízení odvedou černou práci, přece jen mají svá omezení. U bůhví kde a bůhví jak pořízených samplů na tom tolik nesejde. Ale zařadit Alesis 3632 nebo nějakého behringera či phonic za Mooga Little Phaty nebo Taurus či DSI Mopho Key je docela zvěrstvo. Jsou tu přece jen jiná a celkem dostupná zařízení.

DBX nabízí i lepší zařízení než je 166, jako je dvoukanálový 1066 za 15000. Stále vyráběná a mnohokrát upgradeovaná klasika dbx 160 je přijde na 14000, je třeba si však uvědomit, že jde o jednokanál. Nic s ním nezkazíme a bicím nebo base rozhodně pomůžeme.

Pokud točíme bicí nebo baterii analogových kláves a potřebujeme kompresor na více stop, hodí se i čtyřkanálový dbx 1046 za 18 000, musíme se ovšem smířit se zjednodušeným ovládáním. Lze sáhnout i po osmikanálovém Presonusu ACP 88, kde je na každém kanálu kompresor i gate. Pokud si cenu necelých 27 tisíc vydělíme osmi, zjistíme, že jeden kanál zas tak drahý není. Na stejnou cenu vyšel Klark Teknik Square One Dynamics, v létě se však objevil za skoro poloviční cenu.

Kdo by chtěl mít dobrý pocit, že má Drawmer, MXPRO 30 za 14 000 rozhodně není špatný, i když rozhodovat, jestli je lepší než dbx 1066, bych nechtěl.

Hodně toho zvládne již dříve zmiňovaný dvoukanálový digitálně řízený analogový FMR RNC, zejména v módu supernice, a neutrálnější FMR RNLA, které vyjdou na šest, respektive sedm tisíc, u nás ale zřejmě nemají fungujícího distributora. Digitální řízení umožňuje rychlou a přesnou reakci a také odpadají problémy s prskáním potenciometrů. Osobně na ně nedám dopustit.

Dostupné jsou i klony některých klasických zařízení, třeba Golden Age Comp 54, což je kopie klasického NEVE 2254 z diskrétních součástek i s diodovým můstkem. Přijde na dvanáct tisíc. Na rozdíl od ekvalizéru EQ 73 a EQ 81 naštěstí pracuje se se standardními vstupními a výstupními úrovněmi a lze ho připojit k jakémukoli zařízení.

Do dvaceti tisíc se vejdeme i s kompresory využívajícími jiné metody komprese než je VCA. Pokud vás láká optokompresor, který má pomalejší náběh a uměřenější reakci, takže se dobře hodí na vokály, je pořád z čeho vybírat. Kromě cenově zřejmě nejdostupnějšího dvoukanálového JoeMeeku MC2, je tu Art Pro VLA II za 12000, který v zesilovacím stupně používá elektronku. A obstojná kopie LA-2A v podobě Summit Audia TLA 50, která dokáže se zvukem citlivě upravit, když nastavíme hodně malé zesílení a malou kompresi, stojí necelých dvacet tisíc.

Za stejnou cenu si lze pořídit i klon klasického FET kompresoru Universal Audio 1176 v od firmy Warm Audio, které nese označení WA76. Zatímco optické kompresory s vactroly jsou dobré za zpěv a housle, FET je výtečný na basu i kytaru.

Na zajímavých osm tisíc pak vyjde jiný FET kompresor německé firmy Fredenstein V.A.S., který údajně nekopíruje žádný starší design, ale v ruce jsem ho neměl, takže nemohu posoudit.

Samotná kvalita a poměr cena výkon však v případě nákupu kompresoru nejsou jedinými parametry. U jedno a dvoukanálů je také dobré, aby se dali slinkovat pro zpracování stereosignálu a nemusel se každý nastavovat zvlášť. Většina zařízení to ale umožňuje.

U kompresorů je také potřeba aby se daly přesně nastavit a snadno ovládat. Pokud se jako v případě channel stripu JoeMeek 6Q se máme spolehnout jen na tři diody, je větší riziko, že nahrávku překomprimujeme, nebo naopak nebude komprese dostatečná a dojde k přebuzení. Prostě je dobré, když si můžete jasně zobrazit úroveň na vstupu, na výstupu i to, jak moc kompresor zabírá. Hlavní jsou samozřejmě uši, ale pokud natáčíte kapelu někde v pronajatém sále a nemáte režii vedle, nemůžete na ně plně spoléhat. A nastavovat kompresor dvě hodiny taky není nejlepší. To už natěšený interpret ztratí veškerou energii a do nahrávky toho moc ze srdce nedá. Protože jsem neměl dost času, nahrávku jsem překomprimoval, protože však je to optický kompresor, který začíná zabírat postupně, hlas nejprve vyběhl a po chviličce oslábl.

Při zpracovávání samplů nebo jiných zdrojů zvuku, u nichž může být docela odlišná hlasitost, je dobré, když se dá nastavit threshold, tedy úroveň, na které bude kompresor zabírat, což některé levnější zařízení jako JoeMeek Three Q nemá. Řešit to u nestandardních zařízení jen přes gain není vždy optimální, protože od kompresoru chceme nejen srovnat úroveň, ale také zabránit přebuzení.

Pokud budeme chtít komprimovat submix, například stereostopu bicích ať už elektrických v technu nebo klasických, většina výše jmenovaných kompresorů to bez větších problémů zvládne, i když klasiku představují SSL kompresory a nebo Universal Audio 1176, či nějaký jeho klon. Ale dobře se dají použít i dva dbx 160, nebo popřípadě dbx1066. A rozhodně se tu uplatní i třípásmový FET stereokompresor Drawmer 1973, který vyjde na čtyřicet tisíc, což představuje za kanál dvacet tisíc, ale teprve s ním bude tvrdé techno skutečně tvrdé. Pokud ovšem budeme chtít uplatnit paralelní kompresi, budou potřeba počet zařízení zdvojnásobit.