Budujeme domácí studio XXVIII: dynamické mikrofony

Dynamické mikrofony, myslím ty klasické, ne páskové, nejsou se studii tak často spojovány jako velkomembránové kondenzátorové. Dokáží však odvést ohromné množství práce. Nejsou určené jen ke snímání zvuku bubnů a kytarových komb. Dají se použít u širokého spektra nástrojů od perkusí po žestě. Nahrává se na ně většina silných zdrojů zvuku, ale uplatní se i při natáčení hlasu. Všestranný a kvalitní dynamický mikrofon proto představuje pilíř domácího studia a v řadě případů bude dokonce první, po kterém sáhneme.

Kondenzátorové mikrofony sice jsou citlivější, ale už dávno neplatí, že by dynamický mikrofon nedokázal zachytit detaily a zvukové nuance. Vývoj pokročil. A ona menší citlivost může být v mnoha domácích studiích předností, protože nezachytí různé rušivé zvuky, jako je hukot počítače nebo topení. Také se s nimi snáze pracuje, jsou méně citlivé na přebuzení i na umístění a nevyžadují předzesilovače s fantomovým napájením a tak vysokým ziskem. Mnohým rockovým zpěvákům také více vyhovují, protože jsou zvyklí mít mikrofon blízko u úst.

U dynamických mikrofonů vytane na mysli asi každému známá „šúrka“ handka SM58, na kterou zpíval i Mick Jagger a která stojí něco málo přes tři tisíce.

Byť jde o odolný pódiový mikrofon, své uplatnění našel i ve studiích. Má jasně definovaný zvuk s nárůstem ve středech a poklesem ve výškách okolo šesti kHz, což nejen snižuje náchylnost ke zpětné vazbě, ale také potlačuje výskyt nepříjemných sykavek. Ve studiu sice své místo má, ale právě kvůli trochu specifickému frekvenčnímu průběhu upravenému pro vokály to není ta pravá holka pro všechno.

Když už „šúrku“, tak spíše stejně drahou nástrojovou SM57, která má zdvih až od čtyř pěti kilohertzů bez poklesu na šesti a půl. Ta představuje spolu se Sennheiserem MD421 jeden nejpoužívanějších mikrofonů na nahrávání kytarových komb, ale uplatňuje se i při snímání virblu nebo hi-hatky. Použít ji lze stejně jako Sennheiser e905 taky na tomy nebo různé perkuse a klidně zvládne i zpěv.

Podobných mikrofonů je na trhu celá řada v celkem širokém cenovém rozpětí, samozřejmě si nelze myslet, že ty za tři tisíce budou stejně dobré jako prezidentský superkardoidní Sennheiser MD441, který stojí přes dvacet, ale ten si asi většina lidí kupovat nebude, i když se kvalitami blíží kondenzátorovým mikrofonům a ponechává si výhody dynamických, tedy odolnost proti vysokému akustickému tlaku a nižší citlivost. Má přepínatelné charakteristiky, přičemž ta neutrální nabízí hodně vyrovnanou charakteristiku od osmdesáti Hz s mírným zdvihem ve vyšších středech a poklesem od 15 kHz.

Jmenuji záměrně ty nejznámější, což usnadňuje orientaci, navíc muzikanti jsou konzervativní, takže do studia je lepší si opatřovat obecně známé typy, abychom nemuseli odrážet výtky typu – Hele, ty nemáš šúrku? Ale tu používá každej. Tomuto typu lidí se obtížně bude vysvětlovat že AKG D7 je fakt lepší mikrofon než SM 58.

Pro univerzální mikrofon je důležité, aby měl relativně vyrovnanou charakteristiku, takže se dá použít na rozličné zdroje zvuku. Pokud ho nechceme používat jen na tomy, je potřeba, aby měl dobré podání detailů. Výhodnější je ledvina než úzce směrová hyperkardoida, protože tam můžeme snáze snímat třeba dvojici bong. Naopak hyperkardoida, jakou má Shure Beta 57 nebo na Beta 56, což je skoro stejný mikrofon, jen v jinak tvarovaném těle, se dobře uplatní v případě, kde se točí více nástrojů naživo a je potřeba omezit přeslechy.

Samozřejmě lze pro tyto účely použít i zpěvovou handku, jen ta klasická osmapadesátka není to pravé ořechové, chceme-li s ní točit bonga nebo kytarové kombo. Dobře se dá použít AKG D5. Pokud už chceme osmapadesátku, a nejsme ve finanční tísni, je lepší si opatřit kvalitnější hyperkardoidní Betu 58 za necelých pět tisíc, která má silnější výstup, jde více do hloubek, pokles na šesti kilohertzích není tak výrazný, je však směrovější.

Kdo chce lepší podání detailů, pak může využít hyperkarodidní AKG D7, který používá membránu s proměnlivou tloušťkou. Vzhledem k úzké směrové charakteristice se dá dobře použít i při současném nahrávání více zdrojů zvuku, například při natáčení zpívající harmonikářky. Stojí ale přes pět tisíc a asi by mi bylo trochu líto ji použít k natáčení virblu u Larse Ulricha.

Pokud budeme potřebovat snímat basové nástroje a zachovat plnost zvuku, nezbyde nám, než si na to opatřit speciální dynamický mikrofon s větším průměrem membrány. Většinou se označují jako mikrofony na kopák, ale obvykle se dají použít i na snímání baskytarového komba, kontrabasu nebo tuby. Mnohé, jako Audix D6, mají frekvenční charakteristiku přizpůsobenou tomu, aby poskytovaly co nejtlustší zvuk s výrazným mlasknutím, jakou vyžaduje moderní metal, D6 dosahuje zdůraznění vyšších frekvencí membránou o proměnlivé tloušťce a ne jen úpravou elektrických obvodů. Naopak klasika v podobě AKG D112 má rovnější charakteristiku, takže je šířeji použitelná, což je asi v menším studiu důležitější.

Variantou pak je Shure Beta 52. Všechny stojí přibližně stejně, něco přes pět tisíc. Při rozhodování nelze zapomenout i na různé způsoby umístění připojovacího konektoru a montáže, někomu více vyhovuje, když se mikrofon dává do objímky, jako u D112, dalším když se šroubuje přímo na stojan jako u Bety 52, kde je ale dost netypicky umístěný konektor XLR.

Mezi velkomembránovými dynamickými mikrofony se dají najít i vysloveně univerzální typy vhodné do studií. Klasickou je v tomto ohledu Shure SM7B, který proslavil Michael Jackson, když na něj nazpíval Thriller. Ve skutečnosti je ale tento mikrofon určen hlavně pro menší vysílací studia. Věrně zachytí hlas. Sice není tak detailní jako lampový kondenzátorový neumann, ale má velmi neutrální podání a zdroje zvuku zachycuje velmi věrně v širokém frekvenčním spektru. Nižší citlivost je v menších studiích spíše předností, protože ta nebývají vždy dokonale zvukově izolovaná.

Nevýhodou je nízká úroveň výstupního signálu, která vyžaduje tichý předzesilovač s velkým ziskem. Naštěstí ale není SM7B jediným mikrofonem svého druhu. Podobný nabízí i AKG, když obnovil výrobu legendárního modelu D12. Z původní D12 byl odvozen mikrofon pro bicí D112, protože se D12 hodně používala při natčení bicích. Pravda, podobně jako u nové verze Sennheiseru MD421, není zvuk AKG D12VR s dvěma kapslemi úplně stejný, ale je i tak dobrý a nová verze má i jeden mód blízký původnímu zvuku D12.

Další dynamickým mikrofonem tohoto druhu, který byl určen pro rozhlasová studia, ale nakonec se nakonec prosadil hlavně při snímání velkého bubnu, je ElectroVoice RE20. Za ten si ale už dost připlatíme, stojí okolo 17 tisíc, ovšem má extrémně vyrovnanou frekvenční charakteristiku.

Dostupnější alternativou je Heil PR-40 na nějakých osm tisíc, který ovšem má docela značný zdvih na od dvou kilohertz a rychlejší pokles od nějakých 13 kHz, má ale silný výstupní signál.

Dynamické mikrofony mají řadu výhod. Jsou odolnější, takže se ve své většině dají bez problémů použít nejen ve studiu, ale i na pódiu, i když u Shure SM7B, bych to asi nedělal. Pokud používáme domácí studio jen občas a občas zvučíme koncerty, je to velká přednost, protože to snižuje náklady. Jistou výhodou je také menší citlivost. Mohou se proto využívat i v místnostech, které nejsou zrovna dokonale zvukově izolované, nebo nemají optimální zvukové vlastnosti. Lze na ně nahrávat bez problémů i ve zkušebnách.

Nepotřebují také externí napájení, i když na tom dnes už tolik nezáleží, protože naprostá většina zvukových karet i mixážních pultů nabízí fantomové napájení.