Budujeme domácí studio XXXIV: bez řádnýho železa to nejde

Tak jste konečně dovybavili studio pár slušnými mikrofonu a dokonce už máte i dobrý preamp. Už můžete splnit kamarádovi písničkářovi jeho touhu po obstojné nahrávce. Pravda, je to s ním trochu těžké, je nervózní jako pes, ale zdá se, že to z něj přece jen spadlo. Do písničky se pěkně položil. Hlas už nemá sevřený a hraje jako z partesu. Bum. Rána jako z děla. Sundáváte sluchátka. Co to sakra bylo? Vybíhá kamarád a přeskakujícím hlasem říká: „Ale já fakt za nic nemůžu. Ničeho jsme se ani nedotkl. Naráz se ten stojan začal kácet. Ale ten mikrofon jsem ještě zachytil.“

Takže se vlastně nic nestalo, jenomže písničkář je tak vystresovaný, že už se z něj kloudný projev nedostane. A výsledkem půldenní snahy je půlka písničky.

Při vybavování studia se trochu zapomíná, že nejde jen o mikrofony, preampy a různé procesory. Na úrovni musí být i další opomíjené složky. Jednou, o které se mluví nejméně, jsou stojany a držáky na mikrofony. Ono se na nich toho nedá moc vymyslet, je to pár pochromovaných nebo načerno nalakovaných trubek s klouby a objímkami.

Asi už nikoho nenapadne lepit mikrofon izolepou ke smetáku uchycenému ve stojánku na vánoční stromek, i když jsem i tohle zažil. V době socialistické nouze, byť stojany se daly sehnat bez větších problémů. Ale nikomu se za ně nechtělo dávat peníze. Podobně jako dneska. A když už je nějaký potřeba koupit, proč chodit do nějaké specializované prodejny hudebních nástrojů a platit za stojan s ramenem, zvaný šibenice, více než tisícovku, když mají podobný v nejmenovaném supermarketu za tři stovky. Po průvanu, který udělal v peněžence nákup mikrofonů, je každá stovka dobrá.

Do té doby, než se na tento stojan namontuje velkomembránový kondenzátorový mikrofon o váze nějakého půl kila a stojan se překotí. To vložce moc neprospěje. Pokud se totéž stane s pákovým mikrofonem, můžeme ho rovnou odepsat. To nás pak úspora pár set přišla na pěkných pár tisíc. Ony sice existují různé triky v nouzi, jako stavět rameno proti noze, aby se stojan nepřevážil, jenomže ve shonu před nahráváním se na to právě obvykle zapomene. Nemluvě o tom, že s mikrofonem manipuluje, různě natáčí, a těžce získaná stabilita je fuč…

Ne, nebudu se dělat lepší, taky samozřejmě jeden takový mám. Používám ho na tužkový mikrofon nebo jako držák pop filtru a musím říci, že za ty peníze odvádí dobrou službu, i když je trochu rozviklaný, u desetidekové Oktavy 012 to však není zas takový problém.
Ani spoléhat na kouty ve zkušebně, kde zůstalo pár věcí po té ožralé metalové partě, není optimální. Nějaké zrezlé stojany tam sice budou, ale ne všechno, co se vyrábělo za komunistů, bylo vždycky bytelné. Těžké stojany se šroubovacíma nohama sice byly stabilní, ale mohou mít děnglavé nohy, protože se ocelové nohy šroubovaly do hliníkového odlitku a závit se rychle vyžvejkal. A stojany se skládacími nohama s pružinou, které byly snad určené na činely, jsou jasnou ukázkou, že ne každá inovace je dobrá. Byly lehké, takže se docela dobře nosily, ale ze stejného důvodu neměly podobně jako dnešní čínské výrobky ze supermarketu žádnou stabilitu a s oblibou se kácely – navíc však pružiny v nožičkách drnčely. Ty nelze použít ani na tu tužku, když by si houslista přidupnout do rytmu, pružiny by se rozdrnčely.

Netvrdím, že je nutné kupovat jenom drahé a bytelné stojany a všechny staré vyhodit. Zejména u stojanů by to byl nesmysl, tam žádná velká inovace neproběhla, ale rozhodně je třeba se zbavit všech s ožvýkanými závity a klouby, které nejde utáhnout, takže se rameno může v tom nejnevhodnějším okamžiku, třeba při houslistově sóle, zcela nečekaně sklopit. Stejně tak je třeba se zbavit stojanů, které různě vržou a skřípou. A samozřejmě, že je nutné ohlídat, jestli mají stojany gumové zakončení nožek. Ne snad, že by bylo třeba se obávat poškrábání podlahy, ale gumové špunty opět alespoň trochu sníží přenos zvukových vln, takže případné podupávání bude méně patrné.

Ale i když máte stojany pohodě, stejně se vám může stát, že naráz slyšíte v mikrofonním kanálu nějaké podivné zvuky. Kytarista se zamyslí a pak řekne, no já možná trochu drknul do stojanu, ale mikrofonu jsem se ani nedotkl. Fakt. A bude mít pravdu. Skutečně o mikrofon ani lehce nezavadil. Stačilo, že zavadil o stojan. I když je klasická mikrofonní objímka z plastu, a který nerezonuje a je pružný, přece jen ráz přenese do těla mikrofonu. Pokud náhodou mikrofon nemá uloženou kapsli ve zvláštní kolébce, jako nový černý Rode NT1, je to dost slyšet. Tomu může zabránit jiný chytrý vynález, jemuž se říká kvůli tvaru pavouk. Samotná objímka mikrofonu není pevně spojena s držákem, ale je v něm upevněna pomocí pružných vláken. Mikrofon je odpružený a v případě potřeby se může zhoupnout a nepřenese každý ruch, jako když se kytarista neumím ovládnout a šoupe nohama a občas zavadí o nohu stojanu.

K některým velkomembránovým mikrofonům se pavouk dodává, často ale k těm levnějším čínským, aby tímto bonusem lépe konkurovaly kvalitnějšímu zboží. U většiny je ale nutné si je dokoupit. A i když to není úplně levná záležitost, na pár set vyjde vždycky, vyplatí se. Pružné uložení snižuje problémy s různými ruchy. Samozřejmě nepomůže, pokud točíte zpěváka, který se se po mikrofonu sápe jako nadržený voják po děvce a nedokáže si představit, že by mikrofon nedržel pevně v ruce. Byť jsou mnozí zpěváci přesvědčeni, že pokud mikrofon neolizují, nemůže to být ono, opak je pravdou.

Většina mikrofonů má tzv. proximity efekt, což znamená, že zblízka snímají více basů. To se někdy může hodit – třeba když nemáme speciální mikrofon na kopák a potřebuje natočit basové kombo. Pak ho dáte co nejblíž. Ale u hlasu to není to pravé ořechové, zejména když jsou v textu použity souhlásky p a b, tedy retnice. Ty dokáží vytvořit podobný zvuk, jako úder paličky na basový buben, čehož také různí beatboxeři využívají, ovšem v lyrickém oplodňováku, kde voláte „potřebuju pomoc, bez tebe pomalu se potápím do nebytí“ tyto rány zkazí veškerý dojem.

U retnic nepomůže ani dostatečná vzdálenost a nezbyde než si pomoci jiným trikem, tak zvaným pop filtrem. To není zařízení po nu metalové kapely, které by je zbavilo tendencí ke komerčnímu vyměknutí a vytváření příliš vlezlých refrénů, byť by je mnohdy potřebovaly, ale síťka nebo mřížka, která rozptýlí proud zvuku spojený s retnicemi. Opět naprostá nezbytnost, bez které se neobejde ani ten nejlepší neumann. A pokud ji nepoužijete, zaděláte si na problémy, budete dlouze laborovat s ekvalizérem, filtry a propustěmi, abyste se tohoto nepříjemného rázu zbavil, ale stejně to nebude ono. Protože se vám pop filtr ne vždy podaří umístit na stojan, který drží mikrofon, může nyní dojít na ten lehký z lídlu. Na tohle je jak dělaný.

Ale ani s dobrým mikrofonem v pavouku a s pop filtrem, nemusí být zvuk vždy podle vašich představ. Ve zkušebně dotáčíte vokály a v záznamu slyšíte takový divný kovový témbr. Zkusíte dát pryč kovový pop filtr a nahradit ho látkovým, ale je to stejné.

Ono hodně záleží na umístění mikrofonu. Při snímání akustických nástrojů nebo zpěvu se stejně důležitá jako vzdálenost zdroje zvuku od mikrofonu je i vzdálenost mikrofonu. Ta by měla být nejméně třikrát větší, ale to je jakési teoretické minimum, pod půldruhého metru nechoďte. Jinak se vám bude do hlasu zpěváka přimíchávat odraz od zadní stěny a klidně v protifázi.

Mnohdy ale nestačí ani posunout mikrofon dál od zdi. Přestože na stropě máte plata od vajec, má obvykle zkušebna na míle daleko k akusticky optimálnímu prostoru a některé frekvence v ní krásně rezonují. To by dalo samozřejmě vyřešit použitím vhodných akustických panelů, jenomže ty jaksi do místnosti v suterénu místní školy montovat nemůžete.

Je tu ale ještě jedna možnost. A tou jsou speciální akustické paravány a mikrofonní zástěny. Klasické akustické paravány, jaké se používají ve studiích k oddělení jednotlivých nástrojů, aby nebyl saxofon slyšet ve stopě cella víc než samotné cello, jsou trochu drahá záležitost. Stojí dost přes pět tisíc a mnohdy přes deset. Pravda jde o profesionální výrobek na kolečkách s danými akustickými vlastnostmi, ale do domácího studia si ho asi nikdo nebude pořizovat.

Skoro stejně dobře poslouží akustické jehlany z polyuretanové pěny nalepené na dřevotřískovou desku. I takovouto konstrukci si ale těžko budeme pořizovat do malého domácího studijka, kde točíme nanejvýš nějaké duo. Přece jen jsou trochu rozměrné. Tam ale poslouží mikrofonní zástěny, které se dávají přímo za mikrofon jako je vicoustic flexi screen nebo Molitan M-Protector. To je asi ta nejjednodušší varianta, protože jde jen o ohnutou pěnu s rýhami, která přijde na nějakých 1500. Pokud je pěna na nějaké konstrukci, vyjde to na dvojnásobek, hůř se takováto zástěna schovává, nejde stočit, ale líp se s ní manipuluje.

Experti sice tvrdí, že podobné zástěny nejsou to pravé ořechové řešení, protože okolo mikrofonu má být prostor, aby zvukové vlny volně proudily. Mají pravdu, jenže kdo si může dovolit pro nahrávání místnost o ploše nějakých padesát metrů čtverečných. Většinou se nahrává v malých komorách, které mají k dokonalosti daleko. Pokud nedisponujete vhodným prostorem a ten nemá skoro nikdo, je lepší zabránit tomu, aby se k mikrofonu dostávaly odrazy od betonové zdi nebo nedej bože kovové vzduchotechniky vedené u stěny. Zástěny se také dají použít i pro oddělení jednoho zdroje od druhého, takže vám do mikrofonu snímajícího saxofon nepoleze přímo virbl. Kromě zástěn v půlkruhovém tvaru, které se staví za kondenzátorový mikrofon, se dělají i jiné s dírou uprostřed, jimiž můžeme provléknout dynamický nástrojový mikrofon, jako je třeba SM-57.

I když jde o kompromisní řešení, v mnoha případech dobře poslouží, protože nejsme tak bohatí, abychom si mohli dovolit ta nekompromisní. To bychom netočili doma, ale chodili do velkých studií. Velkému tématu akustika se budeme věnovat více příště.