Budujeme domácí studio XXXIX: bez kvalitního poslechu to nejde

Do vybavení jste strčili pěkných pár desítek tisíc, za zvukovou kartu ani za preampy a mikrofony se rozhodně stydět nemusíte, i když neumann mezi nimi žádný není. Dokonce si je od vás půjčovali i ve studiu, které vlastní místní zábavovka. Ale nahrávky pořád nic moc, ani po absolvování pár kurzů. Není divu, zatímco front end, jak se vznosně říká vybavení použitému na úpravu signálu před jeho zaznamenáním, je na úrovni, k poslechu pořád slouží bedny, které postavil kamarád k zesilovači z hifi klubu a teprve nedávno vystřídaly zažloutlé bedýnky k počítači za pár stovek.

Studiové monitory jsou pro získání kvalitní nahrávky stejně důležité jako předzesilovače a mikrofony nebo zvukové karty, i když jimi signál do počítače neprochází, takže bývají trochu opomíjené. Hlavní přece je to, co do počítače leze. To je pravda, ovšem stejně důležité je dobře slyšet, co tam leze. Jedině dobré monitory umožní zavčas zachytit každou drobnou chybičku v intonaci, i ten nejslabší brum, lupnutí, hučení klimatizace nebo ledničky nebo třeba vrzání židle a další nepříjemné parazitní zvuky. To se nám nepovede na běžných počítačových bedýnkách, vhodných tak pro komunikaci po skypu.

Při mixu umožní kvalitní studiové monitory dosáhnout vyrovnaného poměru všech nástrojů, takže žádný nebude dominovat a žádný nebude utopen. Dá se na nich též odhalit, jestli se frekvence různých nástrojů příliš nepřekrývají, aby nebyla výsledkem pověstná zvuková koule. Ani při míchání nelze studiové monitory nahradit kvalitními hi-fi bednami, protože ty mají tendenci zvuk vylepšovat. Kdyby se na nich smíchaná nahrávka pustila na jiných bednách, které zvuk takto nevylepšují, nebude znít dobře.

Studiové monitory nesmějí zdůrazňovat žádnou frekvenci, ani basy, ani výšky, musejí být zvukově neutrální. Na první poslech nezní tak dobře jako mnohé hi-fi bedny, nemají plné basy ani průrazné výšky, jenomže si je nepořizujeme, abychom na nich poslouchali své oblíbené interprety, ale aby nám pomohly dosáhnout co nejlepšího zvuku nahrávek.

Aby mohly monitory dobře plnit svou roli, musejí mít ještě další specifické vlastnosti, zvuk musí být vyrovnaný bez ohledu na výkon, musejí tedy hrát stejně dobře potichu jako nahlas a také musejí být schopné zachytit všechny detaily, což znamená, že musejí mít rychlou odezvu.

Z výše uvedeného je jasné, že opět nepůjde o nějakou levnou záležitost. A protože se bedýnky samy nepodílejí na zvuku, je větší tendence snažit se na nich nějak ušetřit, i když to může mít pro nahrávku fatální následky. Jestliže nebudou mít rychlou odezvu, může nám nějaké zachrastění ve výškách uniknout; pokud nebudou mít vyrovnanou frekvenční charakteristiku, budou třeba příliš zvýrazňovat výšky, snadno se nám stane, že budou sóla ve výsledném mixu utopené.

Vzhledem k tomu, co všechno mají monitory zvládat – počínaje monitorováním zvuku při nahrávání (z čehož taky pochází jejich název) přes kontrolu jednotlivých stop až po míchání, je vám jasné, že jedny to zvládnou stěží. I do lesa je potřeba jiné auto než na dlouhé štreky po dálnicích nebo na popojíždění ve věčně přecpaném centru města. V profesionálních studiích se používají jiné při kontrole a zpracovávání záznamu v jednotlivých stopách nebo vytváření základního mixu a jiné při poslechu dokončované nahrávky nebo při masteringu. Monitory se proto liší podle konstrukce, výkonu i velikosti a účelu.

V malých studiích využijeme už vzhledem k velikosti v zásadě jen dva typy monitorů – nearfieldy pro blízký poslech, které se hodí při zpracovávaní záznamu ve stopách i pro vytvoření základního mixu, a midfieldy, které můžeme použít i pro poslech ve větší vzdálenosti – dobře se hodí pro poslech při dokončovaném mixu se všemi členy kapely.

Zapomenout ale nemůžeme ani na ty počítačové bedýnky, které rozhodně nepatří do kouta nebo nedej bože do koše. I na nich musí výsledný mix dobře znít, protože v dnešní době si mnozí písničkou pustí z počítače a pokud by na nich měla špatný zvuk, nezaujala by je. Dříve se pro to používal jezevčík, tedy přenosný stereofonní kazetový magnetofon.

Naopak velké monitory můžeme docela dobře pominout, takové Geneleky 1236A z řady Masters se třemi zesilovači, dvěma basovými reproduktory o průměru 18 placů, které přenesou i ty nejhlubšími basy (rozsah je od 17 Hz do 26 kHz), dvěma středovými pětipalcovými reproduktory a jedním výškáčem bychom vzhledem k výkonu 1000 W těžko využili, nemluvě o tom že při rozměrech metr na metr krát 60 cm bychom je stěží někam umístili, zvláště když váží 180 kg. Na druhou stranu by imponovaly i té nejortodoxnější heavymetalové kapely, protože něco tak velkého prostě hrát musí. A skvěle.

Na velikosti záleží

A oni ty metalisti do jisté míry pravdu mají. Na velikosti skutečně záleží, to, že vymřeli dinosauři včetně těch rockových, na tom nic nemění. Hi-fi zvuk je určen od šedesátých let definován normou DIN 45 500, která říkala, jaká mají takto označovaná zařízení plnit standardy, reproduktorové soustavy musejí přenášet zvuk v rozsahu 31,56 Hz do 16 kHz, přičemž pokles může být od sto Hz. Takovéto hloubky reproduktůrky u počítačů nezvládnou ani s pomocí nejmodernějších digitálních korekcí.

Pro serióznější práci se příliš nehodí ani nyní hojně nabízené mini monitory Alesis Elevate 3 za cca 2500 nebo M-Audio AV32 či Mackie C3, kde mají hlubší tóny přenášet „basové“ reproduktory o průměru pouhých tří palců. To je sice více než v počítačových bednách, ale i tak hrají papírově od 80 Hz, takže hiphopový kopák na nich nevyladíme ani náhodou – pokud si k nim nepořídíme subwoofer. Ne všem však vyhovuje, když se basy linou odněkud z pod stolu, hlavně ale subwoofer zvedá cenu a nakonec může kombinace s ním vyjít dráž než za kolik stojí levnější monitory se středobasovým reproduktorem o větším průměru. Alesis Elevate 5 s pětipalcovým reproduktorem hrající papírově od 55 Hz stojí necelé 4000 za pár, čímž nechci říci že minimonitory zavrhuju. Určitě jsou dobrou alternativou k bedýnkám k počítači a na cesty k notebooku jsou za ti dva a půl tři tisíce za pár dobré.

Důležitý je taky výkon. Bedýnky se zesilovačem o ohromujícím výkonu pěti wattů z různých domácích minisystémů mohou stačit dětem, které se zrovna zbláznily do nějaké písničky, ale pro práci se nehodí. Důvod je prostý, zesilovače hrají lineárně jen v určitém výkonovém rozsahu, kde můžeme přidat či ubrat hlasitost, aniž by se nám charakter zvuku změnil. Pokud však ždímáme výkon na maximum, může dojít ke zkreslení. Stejně tak ale není přenos lineární ani při extrémně malých výkonech, takže monitory s výkonem 250 W rozhodně nejsou optimální. To je jako jít s pověstným kanónem na vrabce. Většinou máme monitory tak metr dva od uší.

Naštěstí u studiových monitorů není většinou potřeba tento problém řešit, protože naprostá většina se jich dnes prodává se zabudovaným zesilovačem. Ten má většinou výkon od padesáti do sto wattů, aby pracovaly v optimálním režimu a při zesílení se neměnila se charakteristika zvuku, což by naši práci docela zkomplikovalo.

Tématu monitorů se samostatně věnuji také v článku Jak vybrat monitory do domácího studia.