Budujeme domácí studio XXXVI: akustika je klíčová

Pokud si chcete opatřit lepší preamp, mikrofon, kompresor nebo převodník, není to až tak velký problém. Nabídka je docela široká. Jestliže ale chcete vylepšit akustické kvality svého studijka, záhy zjistíte, že vám nikdo nenabízí nic, co by garantovalo magický zvuk, po němž toužíte. Je to prosté, když se kvalitní preamp navrhne a ukáže se, že skutečně zesiluje, jak si fajnšmekři přejí, může se začít s jeho (malo)sériovou výrobou a každý dostane to, si objednal a už záleží jen na něm, jak to použije.

Pro vylepšení akustické kvality místnosti však nějaké takové zařízení neexistuje z jednoho prostého důvodu. Každá místnost je jiná a každá potřebuje trochu jinou úpravu. To, co funguje v jedné, může v druhé selhat. Samozřejmě, že se prodávají různé akustické panely, které lze ve studiu použít a skutečně pomohou zlepšit zvukovou kvalitu, ale nakolik zafungují zrovna ve vašem případě, vám předem nikdo neřekne, natož aby něco garantoval. Ani to, co napíšu v následujících řádcích, neplatí obecně; byť se mně nebo někomu dalšímu něco z toho se osvědčilo, neznamená to, že to pomůže každému.

Místo pro studio

Než se vrhnete do jakýchkoliv úprav, musíte se rozhodnout, jestli vůbec mají cenu. Ne v každé místnosti se dá studio vybudovat nebo provozovat a teď nemluvím jenom o extrémech v podobě plechových garáží, které by si nevybral ani zarytý industrialista milující zvuk kovu. Prostě čeho je moc, toho je příliš.

Nemluvě o tom, že takovouto garáž nejde moc vytopit, leda při povodních. Pokud to budete zkoušet promocí přímotopů, místní dodavatel elektřiny vás bude mít rád, ale to je jediné, čeho dosáhnete.

Dobré je zapomenout na vlhké sklepy, undergroundového ducha jim nikdo neupře, pokud v nich ale začnou po dvou letech rezivět pochromované ráfky virblu Omar Hakim, rozhodně není dobrý pro umístění jakékoli elektroniky. Též vysoká vzdušná vlhkost nedělá dobře a o různé nefungující kontakty a chrastící potenciometry nebude mít pod vrstvou měděnky nouzi. Nemluvě o tom, co vlhkost udělá s membránami kondenzátorových mikrofonů.

Ale i u suchých místností si je třeba uvědomit, že ne každá je použitelná. Jestliže v panelákové koupelně šlo zbudovat temnou komoru na vyvolávání klasických fotek, jen se musel zbytek rodiny uskromnit a počítat s tím, že si po návštěvě záchodu bude muset umýt ruce v kuchyni, kam půjde přes celý byt. Udělat ale z panelákové šatny místnost na nahrávání moc nejde, i když to bude mít na použitelnost bytu menší vliv. Ono studio potřebuje určitý prostor. Kytarové kombo nemůžete postavit rovnou ke zdi, jinak se moc zvýrazní basy. Nemůže taky hrát do stěny vzdálené půldruhého metru, byť by byly obě protilehlé stěny polepené akustickými panely. Jasně, nouze naučila Dalibora housti a já nahrával basové kombo ve sprchovém koutě, ovšem musel jsem z něj vymontovat několik drnčících mřížek a stejně jsem při míchání zápolil s každým hlubokým F., drnčelo.

Točíme-li zpěv na kondenzátorový mikrofon, zpěvák by měl stát asi 30 cm od něj, lépe 40. A mezi mikrofonem a stěnou by měl být alespoň trojnásobek této vzdálenosti. V tomto případě se do šatny vejdeme, pokud nebude zpěvákem Meat Loaf, ale ono taky není optimální, když jste zády nalepený na zeď. Dělat studio z místnosti o ploše dvou a půl metru čtverečního nemá moc cenu. Aspoň těch deset dvanáct, lépe ale 18… A to mluvím o místnosti jak na natáčení, tak o režii, kde se míchá, pokud se tedy nemíchá na sluchátka. To sice působí jako docela dobré řešení, skoro nikoho to neruší, nic není potřeba akusticky upravovat, ale pokud budete míchat každý den čtyři pět hodin, až vám po pár letech bude pískat v uších, přijdete na to, že to opravdu nebyl dobrý nápad.

Jasně, strkat hlavu do beden na CzechTeku nebo poslouchat na špunty deset let od rána do večera metal na plný koule je horší, ale pokud berete nahrávání aspoň trochu vážně, musíte si ten základní smysl – sluch – šetřit. Nemluvě o tom, že míchat na sluchátka finální nahrávku za přítomnosti čtyř dalších členů kapely není taky to pravé ořechové, protože se s muzikanty nepůjde dobře dohodnout, kde přesně se má zesílit nástup kytary a jak moc, aby to nepřekrylo vymazlenou basovou vyhrávku.

I když na velikosti záleží, nebudu vám radit jít točit do tělocvičny. Než byste jí vytlumili tak, aby se dala používat, tak se kapela, kterou budete chtít nahrávat, dávno rozpadne, nemluvě o tom, že byste si na to potřebovali vzít hypotéku. Akustické úpravy nejsou zrovna za hubičku, proto taky jsou tak oblíbená plata od vajec.

Pokud tedy místnost má aspoň těch deset metrů čtverečných, není ze dvou stran prosklená a ani skrz ni nevede vzduchotechnika nebo vodovodní trubky, můžeme začít uvažovat, jak vylepšit její zvukové kvality.

Od laciných triků ke komplexnímu řešení

Některé nedostatky odhalíme snadno, pokud je režie malá a hned za židlí máte stěnu, do které se valí zvuk z beden, není divu, že mixy nestojí za nic. Tam nemusíte o ničem dlouho přemýšlet a můžete rovnou na zeď proti mikrofonům dát nějaké akustické panely.

Stejně tak není dobré, když jde zvuk z kytarového komba do betonové zdi. Pak se nemůžete divit, že zvuk je nakřáplý a zahuhlaný, i když má sólista plexinu. Zvlášť tragické to bude, pokud svého marshalla ještě patřičně otaví podle názoru, že volume není nikdy dost, tak ho rovnou nastaví na deset. Ani tam neuděláte chybu, když na zeď nalepíte jehlany nebo jiné akustické prvky.

A je-li v místnosti okno, bude nejen potřeba je vyměnit za plastové, nejlépe se silnějšími skly, nebo aspoň skla překytovat, aby nedrnčela, ale na škodu nebude ani těžký závěs. Zvlášť, když bude v režii okno po straně nebo dokonce za vámi a nikoli před vámi. Sklo je prevít i v plastovém rámu. Zvuk slušně odráží.

Neškodí si místnost ani změřit. Tím nemyslím metrem. Akusticky. Zvlášť u režie to není problém. Půjčíte si od někoho grafický ekvalizér s analyzérem, a pustíte do beden šum. Měřící mikrofon, který bývá k těmto ekvalizérům přiložen, umožní zjistit, jaké je rozložení spektra v místnosti, které frekvence zanikají a které vylézají. To ale neděláte jen pro uspokojení vlastní zvědavosti.

Ve studiu sice nelze použit trik zvukařů objíždějících zábavy, kteří podle měření nastaví ekvalizér před koncovými zesilovači. Že je to naprostý nesmysl v místnosti, kde se točí, je každému jasné. Tam musí být zvuk co nejpřirozenější. Ale k ničemu by to nebylo ani v režii a nejen kvůli ne zas tak skvělé kvalitě ekvalizérů, připravilo by nás to o charakteristiku beden. Toto měření se hodí, aby se ukázalo, jestli u nějaké frekvence není nepříjemná špička u nějaké frekvence a podle toho vybrat vhodná akustické panely, jiné pohlcují lépe basy a jiné lépe středy. Kvalitnější výrobky většinou mezi údaji mají uvedenu i akustickou pohltivost v celém frekvenčním spektru. A když se měření provede před i po úpravách, tak budeme lépe vědět, jaký měly dopad a na co se dál soustředit.

Vypadá to trochu jako metoda pokusu a omylu, a přesně tak to taky je. Experta na akustiku, který by místnost upravil, si může zaplatit jen málokdo, takže provádíme úpravy, a když budeme mít pocit, že už to největší problémy odstranilo, tak to necháme. Víc se nám toho stejně nepovede. Současně si jsme vědomi, že místnost nesmíme přetlumit, že v ní musí nástroj nebo nahrávka znít přirozeně. Jak jsem sice psal minule, zvuk sice vzniká v nástroji, ale dotváří ho okolní prostředí. Pokud budete mít ucho hned u saxofonu, uslyšíte výrazně cvakání klapek mechaniky, které se ve větší vzdálenosti ztrácí, ale hlavně nebude ani zvuk nástroje medový…

Už nejsme v půlce v půlce osmdesátek, kdy všechny okouzlovaly nahráááávky s tááááklééé dlouuuuhýýýým uměle znějícím hallem, který se dodal k nasucho natočeným nástrojům, dnes se žádá přirozenost. Já vím, že technologie hallů pokročila, v jedné kompozici jsem měl možnost použít při mixu v rozhlase hall Bricasti a bylo to fakt eňo ňuňo. Ale těch více než sto tisíc na něj nemám a nebudou je mít ani další, takže bude lepší ponechat nástroji přirozený zvuk a prostředky použít na něco jiného.