Budujeme domácí studio XXXVII: akustické úpravy

I když si teta Kateřina v příslovích libovala, tak jedno lže. U akustických úprav rozhodně neplatí s chutí do toho, půl je hotovo. Hotovo není nikdy. Jde spíše o nekonečný příběh.

Když už se vám zdá, že konečně máte vše zvládnuto, přijde do kapely nový basák, který na rozdíl od starého není konzervativní a nemyslí si, že čtyři struny stačí. Pátou strunu využívá hojně a s chutí, hudbu to ozvláštnilo, dodalo jí to grády, ovšem ve studiu se objevila taková nepříjemné basová frekvence. Takže bude nutné na akustice opět zapracovat a zase se bude něco ze zdi strhávat, něco dalšího na ní lepit a možná opět vrtat, což znamená, že se celé vybavení musí vystěhovat, neboť prach – zejména ten ze staveb – je stejným nepřítelem studiového vybavení jako vlhkost. Jednou jsem hrál pod Stalinem, přímo tam co byly kusy oné smutně proslulé sochy. Moc působivé prostředí to bylo. Performance se povedla, ale doma jsem pak čistil všechny tlačítka na svém samplovacím Casiu SK5. Nespínala. Prach bránil vytvoření kontaktu.

Než se však do jakýchkoli úprav vrhneme, je potřeba si dobře a pořádně rozmyslet, co vlastně budeme dělat, pro jaké úpravy se rozhodneme a jak je provedeme, protože je lepší, když se dělá línému na zadku boule, než hbitému na čele, protože ten líný aspoň nestihl rozbourat celou místnost, aby zjistil, že tudy cesta nevede.

V zásadě jsou dva způsoby, buď se budeme jen mírně snažit vylepšit drobnými úpravami vylepšit stávající stav, nebo se rozhodneme pro radikálnější zásah. To se odvíjí nejen od toho, na co si sami troufáme a na co máme, ale hlavně od toho, nakolik je už stávající stav akusticky vyhovující.

Způsobů úprav je více, můžeme se pokusit o komplexní vytlumení místnosti akustickými panely na stěny i strop, nebo jen o částečné zatlumení, kdy se akustické panely použijí jen někde – třeba proti bednám, aby se snížily nejpravděpodobnější odrazy. Obvykle se řeší rohy, které představují nejproblematičtější místo zejména pro hluboké frekvence. V těch se používají basové pasti.

Jednoduché úpravy

Pokud stávající stav docela vyhovuje a nároky nejsou příliš vysoké, lze si pomoci i různými nouzovými řešení, které sice mají daleko k dokonalosti, ale pomohou. Kromě různých závěsů se dá také pověsit na stěnu koberec. Pravda působí to trochu orientálně a některé radikální odpůrce migrantů by to mohlo odrazovat, ale je to jedno z těch lacinějších řešení – pokud si tedy nebudeme na zeď pověsit sto padesát let starý peršan. Navíc místnost nebude působit jako studio, což se hodí zejména v bytě… Po zavěšení koberce můžete znovu zkusit použít analyzér, v basech se toho moc nezmění, ale zvuk bude méně ostrý a zmizí náběh na rezonance ve středech a výškách. Samozřejmě se hodí i koberec na zemi. Je-li to v bytě je ale nutné si dát pozor, aby oba koberce ladily, jinak bude žena nadávat. O tchýni nemluvím, ta bude nadávat vždy a všude.

Místo koberce, lze také použít těžké závěsy, které se hodí zejména u oken. Že nepomůže látka od jedné nejmenované švédské nábytkářské firmy, je asi jasné každému, leč ani zatemňovací závěsy typu black out většinou nestačí, mají gramáž 265 g na metr, zatímco základní samety na lehké opony mají 350 g, střední už 450 g a nejtěžší samety dokonce 700 g. Takové těžké opony už leccos utlumí, což dobře vědí návštěvníci divadel a ti, kdož tam hrávali.

Na zeď se také dá nalepit korek, což také zlepší akustické kvality místnosti. Korek neodráží zvuk tak silně, jako beton, ale příliš ho nepohlcuje. Samozřejmě mluvím o korkových panelech o tloušťce alespoň 4 mm. Slabší jsou leda pro oko, nebo aby zeď nestudila, když se jí dotkneme.

Tyto úpravy jsou však spíše jen nouzové, jenže profesionálnější jsou o dost dražší a mohou udělat řádnou díru do rozpočtu. Zaberou taky více času, budou vyžadovat celkem složitou montáž a ještě nám uberou něco z velikosti místnosti, dobré akustické panely jsou docela tlusté, běžně počítejme s nějakými sedmi centimetry.

Akustické panely

Pokud ve studiu zlobí nějaká ta vyšší frekvence, něco malinko rezonuje nebo je zvuk moc ostrý, použijeme na část stěny, kde zřejmě vznikají problémy, akustické panely oblíbené jehlany. Někdy tlumí až moc, ale taky jimi neoblepíme celou místnost. Existují ale i jiné akustické panely s obstojným tlumením, které se občas lépe udržují, než jehlany, jež působí jako pověstný lapač prachu.

Dneska už není potřeba kupovat molitan v čalounictví nebo v řemeslnických potřebách, protože se prodávají speciální desky s vhodným tvarem. Osobně z těch klasických upřednostňuju jehlany, které lépe pohlcují různé vyšší frekvence, než vlnky. A to není jen můj pocit, ukazují to i měření akustické pohltivosti. Mají také dostatečnou tloušťku sedmi centimetrů, protože čím je panel tlustší, tím, je tlumení lepší. Ovšem nejtenčí vlnky od firmy Pyramid stojí polovinu, něco přes dvě stě korun za metr čtverečný, což hraje taky svou roli.

Některé jiné tvary akustických molitanů, jako jsou třeba šindele nebo ty v podobě tabulek čokolády jsou lepší na pohlcování basových frekvencí, ovšem taky stojí okolo 600 korun za metr čtverečný.

I když cena není úplně nejnižší, nedoporučuju levný molitan čalounictví. Speciální desky jsou z hmotnější polyuretanové pěny, takže lépe pohlcují zvuk a mají také větší trvanlivost než řídký molitan, který docela rychle degraduje a začne se drolit. Já vím, že to trvá deset patnáct let, ale čas běží rychle a odstraňovat žmolky molitanu je horší než přebírat hrách. Obvykle není k dispozici žádná Popelka, a kdyby se už nějaká naskytla, kdo by ji taky využíval zrovna na sbírání žmolků.

Protože obligátní šedá barva desek optimismu nepřidá, tak firma Vicoustic nabízí tabulky od čokolády nejen s dokonalejším lépe basy lépe pohlcujícím tvarem, ale navíc s probarvenou s horní vrstvou. V nabídce má i probarvené difuzní prvky Multifuser, kromě obligátní šedé nabízí i bílé, béžové a černé. Samozřejmě vše za příplatek.

Vyrábí však i dokonalejší varianty panelů, jež se kombinují pohlcování s odrazem, aby se místnost nepřetlumila. Jejich povrch bývá tvořen dřevem buď v přírodní barvě, nebo nalakovaným. V deskách, které zvuk odrážejí, jsou vyvrtány otvory, nebo vyřezány různé dlouhé drážky, které odhalují spodní sedm centimetrů silnou vrstvu polyuretanu, jenž zvuk pohlcuje, jedna deska Wavewood o velikosti 60 na 60 centimetrů ale přijde na 1500. Existují i varianty, kdy desky nejsou rovné, ale zaoblené jako u verze Omega Wood, takže zvuk rozptylují do různých stran. Prostě něco jako neviditelný bombardér B-2, jen neodrážejí do různých stran radarový paprsek, ale zvukové vlny. Za to si však dále připlatíme. Místnost s nimi bude vypadat úplně jinak, garantuju, že i žena bude spokojena – pokud se nedozví, kolik tahle sranda stála.

Komu se nedostává peněz, pro toho tu je jedno staré osvědčené řečení. Děrovaný sololit, za který dáte minerální pěnu v igelitu, desky rockwoolu nebo akustické panely. Cenově je to nesporně výhodnější, i když budeme muset mít konstrukci, na kterou vše přimontujeme a budeme si muset ohlídat, aby nám konstrukce nedrnčela, protože pak by bylo vše na nic, ale jinak je to nejosvědčenější a nejlevnější řešení, které se vyplatí i přes větší pracnost. Není to sice tak efektní jako různě dlouhé žábry na panelech Vicoustiku, ale svou práci odvede.

Pravda, je to taky trochu pracholapka, do otvorů se prach dostane a bude se tam hromadit. Sáhnout po sedmi letech na igelitové pytle, ve kterých je minerální vata, není fakt nic příjemného, budete mít pocit, že špína je přinejmenším stoletá. Ale kdo by tam sahal, že. Výjimkou je případ, kdy si podomácku dělané panely od někoho koupíte, což může snížit náklady. Ale to zas tu špínu zkousnete.

Pokud máte dost času, v poměru cena výkon toto řešení vítězí. A ze zkušenosti vím, že se nemusí všechny stěny obložit odspoda do shora. Naopak, pokud nemáme vše spočítané, kombinace více různých materiálů dává lepší výsledky, části zdi můžeme polepit, kobercem i pásy s akustickými jehlany.

Basové pasti

Ovšem ani tyto panely nás nezbaví nepříjemných basů. Ty sídlí v koutech a vypudit je – je extrémně těžké. Naštěstí existují basové pasti, což jsou difuzory s různými zářezy, které brání tomu, aby se basové frekvence v koutech odrážely. Levná záležitost to není s výjimkou malých úzkých difuzorů od Pyramidu, které mají třicet na třicet cm a jeden vyjde na nějakých šest set korun. Trochu pomohou, ale dokonalé řešení nepředstavují. Jejich výhodou je právě to, co způsobuje jejich nedostatky – relativně malé rozměry.

Lepší je použít profesionálnější basové pasti třeba CBT, která vyjde na tisícovku nebo od Vicoustiku, které stojí už okolo 1500 jedna. Kromě specializovaných pastí se ale dají jako basové pasti i obkladové akustické panely Wavewood, pokud se umístí ne naplocho, ale přes kout v 45stupňovém úhlu. Pro tuto montáž jsou uzpůsobeny, polyuretanová vrstva je zkosena pod pětačtyřicetistupňovým úhlem.