Byla to jenom ukázka pomíjivosti

Ještě na začátku března jsme se i se zvukařema a osvětlovačema zavřeli v klubu v Černošicích a cvičili tam novou desku naživo. Abychom na šňůru vyrazili dobře připravený. Pak ale přišlo to omezení a my místo koncertování zůstali doma. To bylo nepříjemný, protože jsem byli nažhavený a nastartovaný, těšili jsme se, jak lidi novou desku přijmou, jak si my užijeme hraní novýho materiálu. Všechno mělo začít a nezačalo nic. 

Živit se muzikou byl vždycky náš sen, ta svoboda, kterou to dává, nezávislost. Zároveň přijetí zodpovědnosti, že je to jenom na nás. Často si uvědomuju, jak je to křehký! Funguje to jenom, když máš nápady. A budeš je mít i na další desku? Budeš mít co říct? Bude tě pořád bavit hrát, s klukama v kapele, před lidma? Budeš fit, abys mohl zpívat? To je nejistota, která k tý svobodě muzikantský práce patří, kterou jsme se naučili přijmout a nebát se jí, protože nám stojí za to. Ten otevřenej prostor. Jsme svobodný a přijímáme zodpovědnost.

A teď se představil novej prvek, kterej tu křehkost ještě zvyšuje a staví to zároveň trochu na hlavu. Omezení shora. Už to neni jenom na tobě. Prostě může kapelu někdo stopnout. To nikoho z nás nikdy nenapadlo! A tak jsme se ve svejch myslích museli smířit i s touhle další vtipnou rukou nejistoty. 

Nenechat si zadní vrátka je podle nás zásadní k tomu, aby se začal plnit nějakej sen... My jsme si je nenechali a opravdu jsme svobodný, živíme se tím, co nás baví a nemusíme dělat žádný ústupky. A teď musíme přijmout i představu, že třeba nepůjde hrát vůbec, protože takovýhle omezení můžou chodit třeba každej rok. Že nás kapela v takových podmínkách (už ani tak skromně, jako doteď) neuživí. Musíme si najít jinou práci.

Beru to tak, že vnímat a přijmout pomíjivost je jeden z nejvíc osvobozujících a ve výsledku i nejkrásnějších stavů. Nic neni pevný a trvalý. Nic neni tak důležitý, jako tenhle jeden pohled na hrnek a kytku vedle mě. A to vnímám jako hlavní lekci, kterou nám dal tenhle koronavirus. Už mockrát jsem si to v některejch životních momentech musel uvědomit a řikám si to každej den. Přesto bylo tohle pro mě znovu překvapení a rozhození. Že systém, ve kterym žiju a jak jsem na něj navyklej, neni vůbec jistej. A to je zdravý a osvobozující.

Takže konec kapely? třeba! beru to. budu zedničit. to mě láká. už jsme asi řekli, co jsme měli. nebudu nad tim plakat. bude mi chybět hraní! můžeme se občas scházet, když zbyde čas mezi prací a rodinou. ale víš, jak je ho málo. bude to třeba fungovat jinak. psát písničky, pak je nahrát a k tomu pár koncertů. Třeba. Přijal jsem to. Smířil se s tim, že to může bejt jakkoli a beru to.

A teď ty omezení končej. My zase pozvolna začínáme hrát a všechno se vrací do původních kolejí. Přece jen. Hehe. Byla to jenom ukázka pomíjivosti. Jsem za ni rád a vracim se ke kapele s větší lehkostí a nadhledem. Nic neni důležitý. Vracíme se na koncertní podia, konečně poprvé představit naši novou desku Nebeský klid fyzicky přítomnému publiku.

Mimochodem, ty tři měsíce jsem byl s rodinou, doma na vesnici, kde omezující opatření téměř nebyly znát. Udělal jsem hodně práce na zahradě a kolem domu (což mě baví) a užili jsme si sebe navzájem celá rodina. Po rozvolnění těch opatření k nám pak jezdilo i hodně kamarádů, se kterýma bych se za normálního provozu tolik vidět nemohl. Dost mi pomohlo, že jsme měli se Zrním něco našetřený, takže jsem nebyl ve finanční nouzi. A tak to (čistě ze sobeckýho úhlu pohledu) bylo jedno z nejhezčích období. Dlouhý prázdniny.

S klukama jsme za tu dobu odehráli 3 streamy, fanoušci nám mohli pomoci formou virtuálního vstupnýho a takhle pro nás ve sbírce vybrali přes 220 tisíc. Za což jim jsme vděčný a máme radost, že máme takový věrný fanoušky!

Nová sláva je komunita, řekl mi jeden večer Bohdan Bláhovec. A já to tak přesně vnímám. A tahle koronavirová ukázka tuhle moji představu ještě upevnila. Všechno megalomanský ustoupí malýmu lokálnímu, ale stojícímu na pevnejch a ryzích základech.

Jak jste předchozí tři měsíce prožili vy? Podělte se s námi, pište na email redakce@frontman.cz.