Carmen Vandenberg: Kdo jsem, když nehraju?

Bones UK je původem britská kapela, která do kytarové muziky vnesla řádnou porci čerstvého vzduchu. Přímočarost a tvrdá upřímnost projektu vynesla tvůrčímu duu Vandenberg/Bones pozvánku ke kooperaci od legendárního Jeffa Becka i nominaci Grammy. Nyní kapela připravuje druhou desku a Carmen Vandenberg, hlavní skladatelka a kytaristka, mezitím stihla s Blackstar amplification vyvinout signature aparát, postavený na základech komba Artist 30. Carmen, muzikantka známá pro drzý zvuk a přímočarý přístup, možná až překvapí svým klidným, téměř plachým vystupováním, ale nenechme se zmást...

Studovala jsi na Akademii současné hudby v Surrey. Jak jsi se k hudbě dostala, jsi z hudební rodiny?

Vlastně ne. Moji rodiče nehrají na žádný hudební nástroj. Ale jsem z rodiny, která muziku opravdu miluje. U nás doma vždycky hrála muzika a vždycky jsme vybírali desky, které budou hrát u večeře. Muzika u nás hrála neustále a rodiče nás vždycky podporovali.

Jak jsi tedy začala hrát na kytaru?

Hrála jsem od pěti let na housle. Ve škole, na kterou jsem chodila, byl nástroj „povinně volitelný“ – mohli jsme si vybrat flétnu, housle nebo cello. V šesti nebo v sedmi jsem viděla tátovu VHS se záznamem z Woodstocku a to mi učarovalo… Můj nejlepší kamarád ve škole byl syn Davida Stewarta z Eurythmics, když jsem k nim přišla na návštěvu, jejich dům byl prostě plný kytar. Rovnou mi jednu dali do rukou a já okamžitě věděla, co chci dělat.

Tvoje náklonnost k blues je dobře zdokumentována, ale jaké jsou další hudební vlivy, které formovaly tvoje hraní?

Nikdy jsem nechtěla, aby to znělo, že blues je moje jediná láska a že jsem s blues nějak silně spojená… Ale blues je to první, co hraju, když chytím kytaru, je to pro mě tak nějak přirozené, asi proto, že ho tak ráda poslouchám. Ale když jsem vyrůstala, hrála jsem v Led Zeppelin tribute kapele a milovala jsem Gilmoura. Dneska, když jsme na turné, tak na uklidnění poslouchám klidnou, akustickou muziku, vlastně takový folk, a miluju jazz. Ale určitě se dá říct, že moje kořeny jsou v blues a rocku.

Myslím, že to blues je slyšet v tvých sólech, i když hraješ s Bones UK. Ty licky tam jsou a občas se proderou na povrch…

Jo, no… Nedělám to nějak úmyslně, prostě to tak ze mě jde. (smích)

Tvůj styl hraní a zvuk jsou jedinečné, osvěžující a působí velmi odvážně, až bych řekl drze... Je to případ „účelu, který světí prostředky“, nebo jsi takhle zněla už dřív, ještě před Bones?

Myslím, že v Bones můj zvuk rozhodně prošel vývojem, který jasně sledoval náš cíl. Hodně jsme pracovali na tom, jak utvořit zvuk Bones s naším producentem, Filippem Cimattim. A určitě chápeš, že mám nějaký hráčský styl v rámci formátu kapely. Prostě v různém prostředí hraju jinak, když je na to prostor a v kontextu to dává smysl, můžu znít víc jako John Mayer... A taky jsem trochu přidrzlá osoba.

To dává smysl, protože desku Loud Hailer, kterou jsi psala a nahrávala s Jeffem Beckem, taky produkoval Filippo, že ano?

Přesně tak, Loud Hailer taky produkoval Filippo.

Je to prostě slyšet, asi máte nějakou společnou chemii…

Rozhodně!

Bones hrají jako trio bez basáka. To apoň pro mě přidává zvuku kapely takovou surovost, přímočarost. Byla pro vás absence basy někdy „prázdnou židlí“, nebo byla kapela koncipována v tomto složení?

Pro to je spousta důvodů. Hlavním je, že basa ve skladbách Bones je extrémně subbasová. Ten zvuk je mohutný, ale vychází frekvenčně tak, že to z normální baskytary nedostaneš. Musel bys to zdvojovat, použít Moogy a podobně… Museli bychom najmout několik dalších lidí, abychom ten zvuk dokázali napodobit. Navíc, vizuálně nám to více sedí jako trio, takže to tomu nahrávalo. Ale tím nechci říct, že se bráníme vývoji. Pokud to bude dávat smysl, třeba se Bones rozrostou.

Máš pocit, že na tvých bedrech leží větší odpovědnost, protože jste dvě kytary a bicí?

Myslím, že záleží na tom, jak se na to člověk kouká. Míň je někdy víc. Kdybys hrál moc celou dobu, tak se dynamika nikdy nezmění a zvukově to bude nuda. A Rosie taky hraje na kytaru a její doprovod je fantastický. Takže i když já se pustím do nějakých výšek, ona drží téma. A když se pak v riffu potkáme, má to vážně sílu. Je to prostě o aranži, prostor naplnit, ale nepřecpat.

To rozhodně, musím říct, že Bones tento balanc ovládají skvěle. Chvíle, kdy se ten masivní riff střídá s relativně střídmými takty, kde třeba Rosie jen zpívá…

Přesně, musíš dopřát muzice nějaké místo.

Už delší dobu hraješ na zesilovače Blackstar, tvůj oblíbenec byl Artist 30. Teď Blackstar spouští tvůj signature CV 30. Jak vznikal?

Lidi z Blackstar vědí o mém zvuku opravdu hodně. Znají moje preference. Cílem u stavby CV 30 bylo využít naplno všechno, co mám na Artist 30 ráda, ale upravit ho tak, aby to lichotilo mým pedálům, nebo abych, kdyby k tomu došlo, mohla odehrát koncert jen s aparátem, bez krabiček. Přidali středy, aby mé Tele lépe pronikalo a gain. Na druhém kanálu přidali gain, hodně gainu. Pak samozřejmě řadu drobností. Myslím, že v Blackstar jsou skvělí na vyplnění zvukové palety, kterou může aparát poskytovat. A aparát je základ. Na jeho zvuku stavíš další patra z efektů a podobně.

Zmínila jsi svůj vintage Telecaster, což, jestli se nepletu, je nástroj z 60. let, který prošel v 80. letech přestavbou… Kromě toho často hraješ na Custom shop Strat, modelovaný podle Jeffa Becka, ale s užším krkem, je to tak?

Jo, přesně. Potřebovala jsem užší krk, abych uhrála Jeffovy věci. Jeho ruce jsou dvakrát větší a často hraje s palcem přes tlusté struny. Tam jsem prostě nemohla dosáhnout. Takže když mi Fender nabídl Custom shop, věděla jsem po čem jít. Taky mám Duesenberg, který miluju, ale nejvíc hraju na Fendery.

Nechci ti nic podsouvat, ale souvisí ta oblíbenost single coilů s tvým, výše popsaným zvukem?

Rozhodně, single coilové kytary Fender jsou zásadním podílem zvuku Bones UK. V několika věcech hraju na ten Strat, pomalejší, jemnější věci. Balady.

Jako třeba Black Blood!

Jo. Není to nutně ta kytara, po které sáhnu, když chci dělat svou muziku, ale třeba ve studiu rozhodně oceníš univerzálnost Stratocasteru. A máloco má tu ostrou naléhavost Telecasteru. Když hrajeme naživo, Tele je jako rána do nosu! S Bones je to prostě náš zvuk. Tele a Strat. Ale to se může s další deskou změnit.

Jak se nová deska vyvíjí?

Pracujeme na ní, proto jsem zrovna v Nashvillu! Rosie je tu taky.

Jak se po silném debutu a koncertní pauze díky COVIDu perete s tou příslovečnou nervozitou druhé desky?

Myslím, že velkou část toho tlaku si na sebe člověk uvalí sám. A s tím vším, co se děje v USA a ve světě i s tím, že jsme nemohli hrát, jsem na nějakou dobu ztratila chuť hrát. Prostě jsem se od muziky na nějakou dobu odpoutala. Chyběla mi ta energie, ta výživa, kterou získávám živým hraním. Takže mi chyběla ta chuť si sednout a psát novou muziku. Měla jsem z toho takovou malou depresi… Jenže nemá cenu sedět a vrtat se v tom, je potřeba se z toho vyhrabat. A to je to místo, kde jsme teď my. Máme spoustu materiálu, kterým se musíme probrat a budeme se snažit nepodléhat tomu, co si myslíme, že máme dělat. Budeme dělat to, co dělat chceme.

Některé ze skladeb Bones nesou dost jasný, často hodně otevřený vzkaz, vycházející z jasně osobní zkušenosti, jako Girls can’t play guitar (Holky na kytaru neuměj‘, pozn autora). Stojí za každou skladbou nějaká historka, nebo jsou i skladby, které vychází čistě z nějakého pocitu?

Rosie tvoří koncept každé písničce a všechny jsou motivované nějakou osobní zkušeností – svojí nebo sdílenou v rámci kapely. Pak nad tím sedíme a probereme, jaké pocity má co vzbuzovat, co tím chceme říct. Muzika pak přijde tak, aby podpořila sdělení, sentiment toho konceptu. Není to jen „tohle zní dobře, uděláme z toho písničku“. Zrovna „Girls can’t play guitar“ je příběh, který se nám stal v Anglii. Moji známí chtěli dát tomu člověku na pamětnou, ale já jim řekla „nechte ho být, nestojí za to“. A druhý den přišla Rosie s tím, že z toho uděláme blues-rockovou písničku, že ví jak na to.

Takže v Bones máte vždycky předem nějaký textový koncept?

Je to tak. Někdy se stane, že Rosie slyší nějaké moje demo a to ji inspiruje…

Slyšel jsem o tvojí fascinaci tím, že Jeff Beck zdánlivě nikdy nepřestal hrát na kytaru. Že hraje, když snídá, když si vaří kafe… Zkusilas‘ takový způsob cvičení?

Určitě. Hlavně když jsem byla mladší a učila se, tak nebyl den, kdybych necvičila osm, devět hodin denně. Teď se mi stane, že mám vlnu inspirace a pak se zlobím, že musím přestat hrát. Ať už mi zvoní telefon, nebo si musím přichystat něco k jídlu, protože jsem vlastně celý den nic nejedla. Není to tak pořád, a když jsme s Jeffem trávili hodně času, během přípravy desky, tak jsem hrála víc. Člověka to inspiruje, navíc lepšího mentora budeš shánět těžko. Kdykoliv něco zahrál, hned jsem se snažila se to naučit a on mi ohromně pomohl. Takhle se naučíš nejvíc, myslím. Jak už jsem říkala, loni to bylo horší, donutit se hrát, vzhledem k okolnostem, ale pak jsem si řekla „kdo jsi, když nehraješ?“ Přišla jsem na to, že čím víc hraju, tím líp se cítím – proto mi taky tolik chybí koncerty. Dávají všemu řád, máš cestování, jasně dané zvukovky, vystoupení – dává ti to pocit, že máš práci.

Zvenčí to vypadá, že jste s Bones měli skvěle našlápnuto. Ceněná deska, nominace na hudební ceny… A pak přišla tahle pandemie. Jasně, je to šance se posbírat a doplnit síly, ale nemáš pocit, že budete začínat skoro odznova?

Určitě to byla pauza ve chvíli, kdy jsme nabírali obrátky. Jak říkáš, deska, nominace, vystoupení v TV, velký festivaly… Ale nemůžeš se litovat, tohle postihlo všechny. Věříme, že můžeme navázat, kde jsme přestali. Já věřím, že ta situace pro nás může být i lepší!

Více o Carmen a jejím hraní si můžete přečíst v profilu Úspešné gitaristky, ktoré možno nepoznáte.