Čáry života i na nové desce objímají každého posluchače samostatně

Čas v konání Jana Boroše běží pomaleji než u řady jiných protagonistů hudební scény. Po více než dekádě, kdy jeho jméno bylo spojeno s projekty jako Fiordmoss, Mirror Karate, Tichonov nebo Wotienke, se po intervenci Prokopa Holoubka (Midi Lidi a vydavatelství Bumbum Satori) mezi nic netušící posluchače dostal materiál, který zaujal svou křehkostí a intimitou. A to tak, že se debutová deska Stínítko dočkala ověnčení cenou Apollo a dvou nominací na hudební ceny Vinyla. Až na občasné koncerty se ale v poslední době za projektem zavřela voda. Loni v létě však projekt navnadil fanoušky novým singlem, který předznamenal příchod alba Sluníčko. To nakonec vychází v těchto dnech a znovu přináší silnou hudební výpověď.

Zatímco debutová deska Stínítko byla skicářem nálad a postřehů, které autor nastřádal během svého pobytu v Berlíně, letošní novinka už zrcadlí jeho impulzy ze současného bydliště, kterým je Praha. Postřehy z metropole Česka, jako je nálada cestujících v metru (Zoufalci) nebo problém se sehnáním bytu (2+1), doplňují obecnější témata, mezi kterými najdeme environmentální otázky či problémy nerovnosti ve společnosti. Ty pak doplňují osobní vztahová témata. Jan Boroš se tentokrát snaží více myslet na posluchače. Ani ne tak úpravou svého slovníku, jako spíše důrazem na srozumitelnost své výpovědi. I přes toto rozhodnutí máme co dočinění s mimořádně osobní výpovědí, která není pro každého. Těm, kteří ale najdou k Janově výpovědi otevřené dveře, ovšem nabízí o to silnější impulzy k přemýšlení.

Co na desce jako muzikanti oceníte?

I po hudební stránce máme co dočinění s novou, i když stále v základních rysech jasně usazenou podobou projektu. Čáry života na Sluníčku nejsou lo-fi bedroom projektem, ale mnohem živější kapelou. Letošní nahrávka není, jako v případě debutu, sólo jízdou frontmana. Základy nahrávky vznikly naživo na jaře 2024 ve studiu Tropical Cell v pražských Kasárnách Karlín pod zvukovým vedením Lukáše Poláka se silným přispěním všech současných protagonistů kapely. Těmi jsou vedle Jana, který vedle zpěvu obsluhuje i kytary, ještě bubeník Jan Janečka (Holden, James Harries ad.), baskytarista Štěpán Růžička (Piano) a jeho bratr, klávesák Mikoláš Růžička (sólová tvorba, Republic Of Two). Navíc do nahrávky výrazně vstupují hostující vokalistky Anna Hokešová (Metastavy) a Gabrielle Wildfeuer (Toe Waving), které decentním způsobem doplňující Borošův svérázný projev.

Písničky, které na debutu stály na jednoduché lince akustické kytary, doplněné stejně prostými vstupy basy, kláves a jednoduché rytmiky, se pocitově vešly do jednoho pokoje. I Janův vokál jakoby potichu prozpěvoval posluchači do ucha. Album Sluníčko už do tak malého prostoru nevměstnáme. Při reprodukci spíše sedíme v malém divadle nebo stojíme pod pódiem podobně velkého klubu. Vzdušnější písničky už vyžadují celou kapelu. Výrazné akustické bicí pohánějí nejen svižnější Hvězdu, ale hrají výraznou úlohu i v pomalejších položkách novinky. Za pozornost stojí i klavír Mikuláše Růžičky, který si v aranžích několika skladeb bere hlavní slovo. Na několika místech mohou Čáry života připomenout například Cigarettes After Sex (např. Chráněný nebo Zázrak), deska se však naštěstí svou barevností v rámci možností vzpírá jednoduchému škatulkování. Každopádně, i když písničky svými aranžemi nabobtnaly do robustnější podoby, ani vteřinu nepřestanou sloužit vokální principálově výpovědi. Nerozpřahují ruce směrem k mainstreamovému davu, ale objímá každého posluchače samostatně.

Čáry života se vrátily na scénu s deskou Sluníčko ne jako sólový projekt, kterým byl ještě na debutu Stínítko, ale jako suverénní kapela vhodná pro citlivého posluchače bažícího po výrazné, osobní výpovědi.  

Čáry života – Sluníčko

Bumbum Satori; 2025; 40:53

80 %