Cermaque a Iamme: rozhovor o cestě, hledání a hrdinech

Začne-li Jakub Čermák zpívat, les možná nehoří, ale vše je na nohou, jakoby hořet mělo, napsal jsem kdysi. Nová deska Gravitace, kterou připravil společně se svou ženou Andreou – hudebnicí Iamme Candlewick – tento pocit ještě prohlubuje. Předcházela jí půlroční cesta dodávkou po Evropě s malou dcerkou Agátkou, tvorba dvou dokumentů i kniha básniček pro děti. Inspirací tato dvojice může být ale také z jiných důvodů. A osvobozující nahota z poslední třetiny videa z Radia 1, odkud tento rozhovor vychází, to není.

Loni jste podnikli dlouhou cestu po Evropě, během níž jste potkali celou řadu zajímavých lidí. Stihli jste realizovat všechny své plány?

I: Mít plán záhy selhalo. Moc jsme se tedy ani nepokoušeli nějaké mít.
J: Zpočátku jsme si říkali, že by bylo fajn podívat se do Anglie, Irska, zajímala nás i Ukrajina… ale toho času nakonec až tolik nebylo.
I: Když jedeš autem maximálně osmdesátkou, vzdálenost, kam jsi schopný dojet, je omezená.

Jaký to byl pocit – dost věcí prodat, vystěhovat se z bytu a začít bydlet v dodávce, kterou jeden z účastníků vašeho filmového dokumentu Skok do vody považuje za větší formu batohu?

I: Bylo to fajn, oba jsme to už udělali víckrát, cestovat s batohem jsme zvyklí. Jak teď žijeme v páru a máme dítě, máme ale víc věcí, než je nám milý. Když jsem Kubu potkala, měl dvě fusekle a z toho každou jinou.
J: Teď už mám dva páry…

Stálo za vaším rozhodnutím heslo ala motto nové desky Midi Lidi, tedy: „Udělej si čas na život“?

J: Nikdy jsme takovou schopnost neztratili, spíš jsme o ni nechtěli přijít. Narodí se ti dítě a najednou bys měl automaticky zabezpečit rodinu, vybudovat nějakou jistotu a až potom si odbýt ty sny. Tuto statickou fázi jsme chtěli přeskočit.

Během putování jste natáčeli lidi, kteří jsou na cestě a něco hledají – a ve skladbě Barcelona zpíváte, že „kdo hledá, najde, a kdo najde, ten zas hledá, co dál hledat“. Tento proces pro vás nikdy nekončí?

I: Pro mě nekončí – a v něčem pro mě pak byla deziluze stát se rodičem. Myslela jsem si, že to ve mně tu touhu něco hledat ukojí – a naopak to probudilo mé nové touhy hledat. Je to spíš o tom, jak člověk s touhou v sobě zachází, co v životě a jakým způsobem hledá. A nechtěla bych, aby mě ta touha opustila, a Jakub myslím taky ne.
J: Vesmír se pořád pohybuje, dopředu a zpátky. Bylo by divný, kdyby se člověk zastavil.
I: Být v pohybu ale neznamená neschopnost se zastavit nebo být pevnej. Někdy je to nejpevnější, být v pohybu.

Na počátku cesty byl projekt Cosmobile Hobos...

Masérka Itzal, vystupující ve vašem dokumentu, mluví o tom, že píseň je jako malé tajemství a podklad, který nosíme v sobě. Není to spíš naopak – že se píseň stává pokladem až v okamžiku, kdy se o ni podělíte s ostatními?

J: Dá se to vyložit různě. Kdybys teď třeba putoval balkánskou cestou jako uprchlík, byl šacovaný někde na hranicích, nikdo okolo by nerozuměl tvému kulturnímu kontextu a ty by sis v duchu mohl zpívat nějakou modlitbu nebo uspávanku, kterou ti jako malému zpívala máma, tak tě to podrží – tvůj vnitřní prostor, tvoje hájemství a tajemství, které tě živí. Ale jinak hudba je samozřejmě o sdílení. Je radost ji sdílet.

Na cestách jste navštívili různé komunity. Dá se podle vašeho názoru tento způsob života i se všemi těmi freeshopy a freekempy více přenést i k nám do Česka?

I: U nás to není tak častý – a to je důvod, proč mě tady moc nebaví žít. Myslím, že je to naprosto přenosný – a je mi líto, že se nám to moc nedaří. Třeba Klinika a jiná místa mi ale trochu zvedla naději, že něco takovýho možný je, i když je kolem toho spousta politických ofuků a podivných situací. Je to pro mě jediná cesta a zpestření, který mě baví na životě ve městě.
J: Dokonce vznikají i různé samovolné instituce, třeba Ondřej Kobza v Praze, které města takovou specifickou českou cestou dost oživují. Pomaličku ale ožívají i jiná, menší města. Vidíme to na koncertech, všude jsou nějaký ostrůvky schopných lidí...

Tedy ani tady, optikou vaší odžité zkušenosti z Lipska, taková alternativa nemusí být jen snobskou cestou intelektuální menšiny?

I: Myslím, že vůbec ne. A Leipzig je v tomto dost ukázkovej. Tam je ta aplikovaná fantazie dotažená hodně daleko. Tady v Čechách je lidí, kteří jsou schopný něco takovýho propagovat, značně míň – a dost často narazí. Třeba když jsme před pár lety propagovali hudební umění v ulicích, investovali jsme do toho takový energie, než se to povedlo... a hned pak nám pomalu začali usekávat prst za prstem. Hrozně mě to demotivovalo. Znám takových lidí, co se o něco pokouší, ale jde to pomalu. Náš systém je zkostnatělej.
J: Ale v tom hledačství, o kterým jsi mluvil, v tom člověk nikdy nesmí přestat. To je naše lidská zodpovědnost. Je hrozně důležitý žít s fantazií a pořád něco zkoušet.

Dokázali jste se během přípravy dokumentů sladit – nekecali jste si do toho, jak mají vypadat?

I: Rozdělili jsme si to, já jsem dělala rádiový a Jakub filmový dokument. Každý měl své pole působnosti, proto to bylo snadné.
J: Je dobré si rozdělit role. Jeden tvoří a druhý mu dělá support a dramaturgii...
I: S tou deskou to bylo nejvíc napůlený, ale i tak bylo jasně daný, co kdo bude dělat. Každý je dobrý v něčem jiném…

… a pak naživo zazněla první akustická skladba Imigranti. Ještě předtím ji Jakub ale ještě okomentoval.

V Imigrantech mě zaujal ten Vilém Tell a Vinnetou. Kdyby existoval takový hrdina, který ze všech sejme jejich bolest...

J: To jsou bohužel jen fiktivní televizní hrdinové, kteří řadu lidí vychovali. Žádný hrdina na nás ale asi nečeká, hrdinou musí být každý z nás.

A co hostující hrdinové na desce a další hrdinové, kteří vás provázeli na vašich cestách, koho z nich si nejvíc vážíte? Loutnisty Ondřeje Jalůvky, kytaristy Rémyho Rebera?

J: Ondřej je Čech, který žije se svou francouzskou ženou a synem ve Francii a je to geniální strunista. Umí hrát na všechny strunné nástroje a spolupráce i setkání s ním pro nás byl velký zážitek. Na desce má proto velice výrazný otisk. I na soundtracku k filmu, kde jsme použili jeho improvizace, který jsou nosným atmosférotvořičem.
I: A ano, k francouzskýmu kytaristovi Rémymu máme velkou úctu. Vyhrál i nějakou cenu…
J: … a s námi nahrával v kempu uzavřenej v osobáku…
I: Nahrávací studio jsme měli v odstaveným autě jeho tatínka. Kdyby se s každým hudebníkem nahrávalo jako s ním, tak ty desky frkáme jednu za druhou.
J: Ale podstatnej podíl na desce neměli jen ti, se kterými jsme ji po cestě nahrávali, ale taky lidi, kteří ty tracky zpracovávali, kterých si vážíme a jsou velcí hrdinové...

Už na začátku jste věděli, kterou písničku dáte Kyšperskému a kterou třeba Kittchenovi, nebo jste je prostě dali do placu a každý si vyzobal věc, která mu byla blízká?

J: Třeba Martin Kyšperský si s Markem Doubravou ty věci prohodili, i když jsme jim je původně vybrali na tělo...
I: … a byla to dobrá volba. Měli jsme různý představy… a oslovovali jsme lidi tak, jak nás zrovna napadlo. A hodně velký dík patří taky Sabrimu Hillimu, u kterýho jsme desku nahrávali. A Ondřeji Ježkovi, který ji masteroval.
J: To jsou dva velcí hrdinové. A oni tak i tak vypadají. Každý reprezentuje jistý typ rytířství. Sabri je ten věrnej rytíř a Ježek je takovej, co na bojišti hází fóry...
I: ... a to samý by se dalo říct i naopak.

A hostující Vladimír Merta?

J: Jasně, to je Don…
I: Vladimír Merta je rytíř, který se rád svlíká…

... což mně připomíná, že vy sami jste hned v úvodu taky vyhrožovali, že se dnes svléknete.

J: Pozor, to nebyla výhružka, ale oznámení. Teď jde jen o to, jestli přesvědčíme i tebe…

No… raději zůstaneme u těch písniček, na kterých jste poprvé dělali spolu. Z jednoho vašeho rozhovoru jsem měl pocit, že vám to na začátku úplně nefungovalo, nebo vaše společné skládání probíhalo hladce a přirozeně?

I: Já bych tu frázi, že to nefungovalo, přesunula na úplný začátek našeho vztahu. Jakub byl totiž asi vůbec první člověk, který mi řekl hrozně ostrou kritiku na mou tvorbu. Stylem: Hele, holka, to se teda fakt nedá poslouchat. Motivace ke společné tvorbě byla z mojí strany opravdu velká. (smích)
Jakub: No, byl jsem přísnej…

Deska Gravitace se každopádně povedla. Měl jsem hodně rád už Jakubovo Divozemí, ale zatímco starší tvorba byla tak nějak rozkročená všemi směry, teď jakoby se vše zklidnilo a dozrálo.

J: Zřejmě na mě má žena má dobrý vliv. Rozhodně je tam od naší předchozí tvorby posun, kterej je velikej…

Byla to dlouhá cesta, jako ta z kuchyně do ložnice, jak jsi Iamme někde říkala?

J: Chtěl jsi říct z ložnice do kuchyně, ne?
I: No, v autě jsme měli ložnici a kuchyni v jednom a tam se to všechno uvařilo…

… načež zazněla soutěžní skladba Racci, toho času na pátém místě hitparády.

Jaké to je, být klaunem, jedná se opravdu o příležitost být tím, kým skutečně jste? Máte vy sami tento rozměr rádi? Vracím se tím naposled k vašemu dokumentu a klaunu Eliranovi.

I: Jakub se právě svlíknul, tak asi jo. A Eliran, můj dlouholetý kamarád, se v této poloze našel.
J: Humor je hrozně dobrej a ozdravnej. Třeba Hm… jsou úžasní taky proto, že v muzice dokážou projevit humor.

Než se rozloučíte skladbou Barcelona, co teď v nejbližší době máte před sebou?

J: Každý teď už žijeme trochu jiným projektem, Andrejka točí svůj rozhlasový dokument…
I: Máme před sebou řadu koncertů, hrajeme na festivalech, v Banátu… sama ale ještě pořád totálně žiju naší deskou. Jsme takoví multitaskeři. Kuba teď stříhá dokument o Zrní, já dělám dokument o roztroušený skleróze, prevenci a současným životním stylu, učím jógu, máme malou dceru a pořád něco děláme…
J: Za poslední dva roky se mně nashromáždilo docela dost angažovaných písniček, a proto bych na podzim rád dal dohromady aspoň nějaké elektronické ípíčko. Uvidíme, jak na to budu mít sílu a hlavně čas.

A na úplný závěr ještě k té komunitě. Nepřijde vám, že v rámci domácí nezávislé hudební scény určitá komunitní pospolitost už teď docela aktivně funguje?

I: Myslím, že hodně. Stačí se podívat tady na Velkou sedmu...
J: … nebo do bookletu naší nový desky.
I: Hrozně mě baví být součástí této avantgardy a alternativní scény. Lidi kolem mě jsou hodně velký důvod, proč jsem, kde jsem, a proč jsem ve svém životě šťastná.
J: Zároveň je tam ale ta obtíž, že když se člověk pohybuje jen v tom svým malým vesmíru, má pocit, že to tak je na světě.