Čerstvý osmdesátník Clapton: Skvělá kytara, diskutabilní názory
Od 30. března je Eric Clapton mezi osmdesátníky. Je to legrační, jak už se takový věk u aktivních muzikantů bere v podstatě jako houska na krámě. Vždyť i někteří až o deset let starší hudebníci jsou stále „on the road“. Šedesátá léta, kdy tihle veteráni vstupovali na hudební scénu, se zkrátka rok za rokem vzdalují, ale oni – aspoň někteří z nich – stále odolávají lákání důchodu.
Při příležitosti připomínky úctyhodných narozenin se sluší v první řadě připomenout to pozitivní, čím oslavenec přispěl světu a hudební scéně. Samozřejmě byl jedním z těch, ke kterým se nejvíc odkazovali a dodnes odkazují mnozí následovníci s kytarou v rukou. Clapton patří k muzikantům, kteří ve své době byli jedněmi z velkých progresivistů hry na elektrickou kytaru, a zároveň od začátku dokonale ovládal tu nejzákladnější abecedu, vycházející z blues. Pravda, jeho velký obdivovatel Jimi Hendrix to jistě v onom progresivismu dotáhl dál, přestože na to měl pouhých sedmadvacet let života, ale tady nejde o závody.
Je zajímavé, jak v obecném povědomí přežívá Eric Clapton především jako bluesman. Přitom naprostá většina hudby, kterou kdy stvořil, se sice blues dotýkala a vycházela z něj (ostatně jako celý rock obecně), ale striktně bluesových nahrávek má vlastně pomálu. A to ještě řadu z nich, třeba společné album s B. B. Kingem Riding With the King anebo pocta Robertu Johnsonovi Me and Mr. Johnson, kvalitativně přinejmenším diskutabilních (naproti tomu deska From The Cradle patří beze vší pochyby mezi nejlepší bluesová alba devadesátých let). Je ale pravda, že láska k blues se táhne celým Claptonovým životem a z jeho hry je často cítit, i když dělá ten nejryzejší pop.
Schopnost hrát a skládat dobrou hudbu samozřejmě zároveň automaticky neznamená, že dotyčný tvůrce musí nutně být i lidským vzorem hodným následování. Trapná událost z roku 1976, kdy si pustil – zcela opilý – ústa na rasistický a xenofobní špacír, by byla bývala možná už zapomenuta, kdyby se v době koronavirové krize roku 2020 nestal jedním z nejviditelnějších „popíračů“ a bojovníků proti lockdownu (stejně jako jeho kolega zpěvák Van Morrison). Jeho hlas ze „zlaté klece“ byl samozřejmě patřičně komentován a z Claptona se stala dosti pochybná figura. Která poměrně nedávno nasadila všemu korunu, když začala vystupovat na pódiích s kytarou v barvách palestinské vlajky – to už se pověst Erika Claptona ze strany leckterých fanoušků začala pomalu dostávat do pozice pověsti zcela pomateného Rogera Waterse.
Je to asi opravdu tak, že abychom nepřišli o iluze, musíme oddělovat alespoň v některých případech muzikantské umění od názorů nebo propagace věcí, s nimiž nesouhlasíme. Samozřejmě, hudba není něco, co žije samo o sobě a ve vzduchoprázdnu. Ale přece nebudeme pálit ty staré skvělé desky, když jejich tvůrci na stará kolena začnou plácat hlouposti.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
