Český příspěvek do Eurovize

Lake Malawi vyhráli národní kvalifikaci do Eurovision Song Contest. Spíš než pro bouchnutí šampusu je to však pádný důvod k vystřízlivění z iluze o zlaté střední cestě pro vývoz české hudby.

K laťce „velká evropská kapela“ tuzemský hudební průmysl vzhlíží posledních třicet let. Charlie Straight nebo A Banquet se mezi kontinentální elitou rozhodně viděli. Jenže zahraničními koncerty, jichž mimochodem odehráli nesrovnatelně méně než například Už jsme doma nebo Iva Bittová, si budovali renomé téměř výhradně jen v tuzemsku, zčásti i zásluhou několika hudebních publicistů.

Snad jen člověk bez větších zahraničních kontaktů a zkušeností si Charlie Straight může představit jako evropskou veličinu. Albert Černý (Lake Malawi, ex-Charlie Straight) jistě je ctižádostivý talent, který se umí prodat, jenže ke skutečnému průlomu potřebuje ještě infrastrukturu, a na ten už mít kapelu nestačí.

V zásadě se nabízejí dvě možnosti. Zaprvé upoutat pozornost někoho z trojlístku Universal, Sony BMG a Warner, který by ho aspoň teoreticky mohl dostat hodně vysoko. Jenže česká a slovenská hudba ztratila exotický nádech už v 90. letech, a tudíž pro „Majors“ až na výjimky není zajímavá. Tím spíš, že ročně jenom z Británie mají kapel podobných Lake Malawi dvanáct do tuctu. Delší, avšak jistější cesta, je napomoct rozvoji rodící se české kulturní diplomacie. O Eurosonicu jste mohli slyšet hlavně z Radia Wave, které tam českou alternativu vyváží. Taková diplomacie může ctižádostivým hudebníkům nabídnout cenné kontakty, které se ovšem jinak špatně googlí. Nicméně světoznámá Nová vlna čs. filmu 60. let by se taky nevzedmula bez Filmexportu, přestože ani jeho dosah nebyl nějak závratný.

A pak je tu Eurovize.

Poslední přírůstky do soutěžní síně slávy (t.A.T.u., Lordi, Ruslana) spíš než kýženou zlatou střední cestu naznačují leccos o zálibě v ujetých krajových specialitách, kterou běžný Čech stěží prohlédne. Bombastická výprava à la Ein Kessel Buntes a halfplayback stále odpovídají tuzemské představě cesty na vrchol víc než o veškerou nádheru očesané konferování.

Přitom právě bizarnostem víc než talent scoutům z veřejnoprávních televizí vděčí Eurovize za úctyhodnou sledovanost. Smyslem soutěže je totiž spíš než podporovat mladé talenty utvrzovat obecenstvo v iluzi kulturní nadřazenosti. Dívat se na Mrazíka taky nejde neironicky. Vždyť i ten český dabing byl víc ruský než originál dost možná naschvál.

Vítězství Alberta Černého v národním kvalifikačním kole má však hořkou pachuť i proto, že video k Friend of the Friend není nejlepší věc od Lake Malawi. Produkce i angličtina jsou jako vždy učebnicové a rozpohybovaná selfíčka trendy. Aspoň v pravidlech jsem se nedočetl, že si čeští soutěžící musí klip kutit sami (ve smartphonu) na koleni a začít záběrem na tytéž dveře. A na místě Martina Zellera z Cocotte Minute bych se ozval. Podobný, přestože ne tak disneyovský nápad, už tu byl.

I přes všudypřítomnou uniformitu je Černého juchání na vlastní track zneklidňující. Proto o jeho vysokých šancích nepochybuji. Popravdě jsem z nich nesvůj snad ještě víc. Po uplynulém Eurosonicu to byla hodně studená sprcha. Zvlášť když letošní ročník byl zaměřený na českou a slovenskou scénu a před uznávanými médii a vydavateli se rovněž předvedla skutečná špička (Floex, Hellwana, Manon Meurt…). Což o to, účast v Eurovizi je vděčné mediální sousto. Jenže hudebnicím a hudebníkům toužícím po kariéře zpravidla nedá víc než tři minuty slávy. A horu přepsaných tiskovek.