Chaplin v sukni pláče na trumpetu

Víte, jak se na Ostravsku v osmdesátých letech říkávalo dělníkovi? „Don Manuálo“. A víte, jak se říkávalo jeho šéfovi? „Marcello z nastrojarny“. Slovní hříčka jež si dělá šprťouchlata z legendárního protagonisty Felliniho komedie Ginger a Fred mi vytanula na mysl po mnoha letech v souvislosti stého výročí narození jeho filmové parťačky Giulietty Masiny. Ženy, která stála po boku Federica Felliniho na chlup padesát let. Dvaadvacátého února uběhne sto let od jejího narození.

Když nás rodiče v roce 1988 vzali na zmíněnou komedii do ostravského kina Vesmír, tak se máma smála tak nahlas, že nás po čtvrt hodině uvaděčka vyhnala ven. O den později na disidentském mejdanu u nás ve finském domku v Petřvaldu se máma jednoho z kamarádů ptala, zda byl také včera na Fellinim, načež jí s úsměvem odvětil: „Slyšel jsem tě, Álčo!“

Pokud lidství ve své širší podstatě, lehkost humoru, nosná plocha výtvarného umění ve filmu a neotřelá kritika maloměšťáctví je pro Felliniho nosnou skálou, tak potom Giulietta Masina je sochařkou, která ze skály učinila nádhernou sochu.

Dcera houslisty a pedagožky se na rodila 22. února 1921 nedaleko Boloně. Již během studia literatury se zaměřila na herectví. V jednadvaceti letech poznala díky obsazení do rozhlasového seriálu Terziglio svého budoucího muže. Již po roční známosti se vzali. Giulietta Masina byla mnohými kritiky označována za Charlieho Chaplina v sukních. Její výjimečné herectví bohaté na škálu dokonalého vhledu do nejrůznějších charakterů bylo dáno nejen jejím nadáním, ale také osudem, který byl krutý. Krátce po prvním otěhotnění nešťastnou náhodou upadla na schodech a potratila. Když v březnu v roce 1945 přivedla na svět Piera Federica, netušila, že její syn tragicky zemře o měsíc později na encefalitidu. Již nikdy neměla děti. Strašlivá životní událost se odrazila v jejím hluboce lidském herectví.

Zampano (Anthony Quinn) ukusuje zmrzlinu jako kus hovězího stejku, zatímco Gelsomina s okouzlující smutnou komikou pláče na starou trumpetu a stává se geniálním prvkem v kultovním neorealistickém snímku La strada, který plným právem získal roku 1957 Oscara za nejlepší cizojazyčný snímek.

„Nezměnili jsme se! Nikdo se nezměnil! Jsme stejní jako předtím, prostě mrzáci!“ Prostitutka ve snímku Cabriiny noci bojuje za svou důstojnost jak se dá a klopýtá z jednoho průšvihu do dalšího. Jednoduché naivní děvče z ulice je v podání Giulietty pod režisérskou taktovkou jejího manžela stále nadčasovou a dokonalou sondou do života vyděděnců a nešťastníků na městské periferii. Na mezinárodním festivalu v Cannes 1957 získala Masina za tento film první cenu v kategorii nejlepší herečka. O rok později obohatí Felliniho sbírku úspěchů další Oscar.

„Hore, dolů na Zem leť! Zasypeme celý svet!“ Uprostřed socialistického prostoduchého kýče v polovině osmdesátých let přichází najednou pohádkový nadčasový snímek Perinbaba, který vyrazí všem dech. Bytostný ironický nadhled snoubící se s dech beroucím magickým realismem. Jakubiskův vesmír plný fantazie a nadčasová genialita Giulietty Masiny se navždy zapisují do historie slovenského uměleckého filmu.

Giulietta Masina umírá v Římě na rakovinu o devět let později jen pár měsíců po smrti svého manžela. Jedna z nejvýraznějších tváří italské umělecké kinematografie si zahrála ve dvadvaceti filmech. Šest z nich režíroval její milující a milovaný manžel.