Chcete, aby nahrávání odsýpalo? Vezměte kapelu na výlet

Když hrajete tak dlouho jako my, dostane se fungovaní kapely, ať chcete nebo ne, do zajetých kolejí, ze kterých je těžké se vymanit. Proč byste měli zkoušet nový klub, když ten, kde jste hráli už padesátkrát, dobře znáte a víte jaký je tam zvuk? Proč byste měli další nahrávku dělat s někým jiným, než s kým jste dělali všechny předchozí? A proč vůbec dělat další nahrávku, když máte ve zkušebně plné krabice neprodaných CD?

U nás se ledy hnuly někdy před dvěma lety, kdy kapelník Pavel Helmut Kholl pojal ideu přibrat do kapely sólového kytaristu. Popravdě řečeno, moc jsem tomu nápadu nakloněný nebyl, poněvadž se mi zdálo, že je nás dost i tak. Abych to upřesnil: v té době nás atletů bylo sedm statečných – bubeník (moje maličkost), basák, akordeonista, trumpetista, saxofonista, zpěvačka a zmíněný zpívající kapelník, hrající též na kytaru. Trvalo nám skoro jedno desetiletí, než jsme se jakš takš naučili tenhle cirkus kočírovat a pochopili, že je docela fajn, když během písničky občas někdo nehraje. Myslel jsem si, že další kytara přinese jenom další zmatek. Možná by se tak i stalo, kdyby k nám přišel někdo jiný než Jan Sládek. Honza hraje s asi tuctem kapel (Pohřební kapela, Honza Průša band, Potrubí…), věnuje se hudební produkci a o muzice mluví v podcastech a píše na různé weby (například na tento). Z tohoto výčtu je snad zřejmé, že do kapely přinesl svěží vítr (nic moc přirovnání, já vím) a že byl nakonec přesně tím impulsem, který nás z našich zajetých kolejí vymanil.

Prakticky hned na první zkoušce se ukázalo, že se s druhou kytarou do stávajících aranží v pohodě vejde. Nehraje moc, ale to co hraje, je dobré, takže ideální stav. Pořádná sólo kytara dodala písničkám drajv, vyloženě prokoukly, takže jsme brzy začali mluvit o nahrávání. Nakonec jsme se rozhodli natočit jen tři písničky a „vydat“ je pouze digitálně. Důvod je nasnadě – cédéčka už nikdo nekupuje, a když budou písničky jen tři, můžeme je pořádně zpropagovat.

Kapelním hlasováním jsme vybrali tři šťastné songy, které se dočkají zaznamenání, a odjeli jsme na soustředění na chalupu v Lipnici nad Sázavou (thanks to Skála family). Zde nás Honza naučil nové slovo: Preprodukce. Přestože jsme vybrané písně už pár let hráli, v Lipnici jsme je rozebrali na součástky a zase složili. Tady se přidal jeden takt, támhle se změnil rytmus v refrénu, onde se zakázalo hrát dechařům. Na konci perného víkendu jsme pořídili demonahrávku.

Následoval odjezd do studia. Honza nám doporučil studio Aluna, a protože nikdo neměl protinávrh, jelo se tam. Krátce: byl to dobrý nápad. Minulou desku jsme nahrávali u kamaráda v místě našeho bydliště (Praha) a bylo to trochu martyrium. Na všechno byl čas, všechno se odkládalo. Nakonec jsme patnáct písniček nahrávali 4 (čtyři!!) roky a já jsem si slíbil, že nic podobného už nechci zažít (byť výsledek – nahrávka Přeci to nevyhodíme – je vlastně fajn). Takže vážení kapelníci: pokud chcete, aby nahrávání odsýpalo, kapela byla koncentrovaná a v písničkách byl zakódovaný i jakýsi duch okamžiku, vezměte kapelu na výlet. Nahrávací studio Aluna se nachází v malé obci Údrnice, asi patnáct kilometrů od Jičína, takže tak trochu v pustině. Tři dny úplného odtržení od žen, mužů, dětí, práce a kamarádů z mokré čtvrti měly podle mého názoru pro zdar nahrávky stejný efekt, jako empatický přístup Kamila Dandy, takto aluňáckého zvukového mistra.

Popisem samotného nahrávání tu nebudu zdržovat (ano, tento článek měl být původně hlavně o tom, ale co už…). Proběhlo to dobře díky příjemnému prostředí i díky výše zmíněnému soustředění v Lipnici.

Po návratu do Prahy následoval mix, kterého se ujal Jenda a nekonečný whatsappový pingpong. „Tý kytary je tam nějak moc“, „uber zpěvy“, „přidej basu“, „málo středů“, pípalo mi každou chvíli v mobilu. Popravdě řečeno, myslím si, že tohle je nejkritičtější fáze vzniku desky. Je přirozené, že osm lidí, má osm představ, jak by písnička měla znít, takže bez určité míry kompromisu to nejde. Moje zkušenost je taková, že pokud se dopředu neurčí, kdo bude mít poslední slovo, není prakticky možné mix zdárně ukončit. I těmito úskalími naše bárka nakonec zdárně proplula a my se tak můžeme světu pochlubit prvním plodem naší společné práce.

Co říct k písničce Popel?

Helmut nosí na zkoušky různé věci a je údělem všech kapelníků, že to občas od spoluhráčů dostanou pěkně sežrat. Pohanět někomu písničku je lákadlo, které si málokterý muzikant dokáže odepřít (zvlášť když sám není schopný složit ani notu). I Helmut si s námi občas užil své. Když nám ovšem poprvé přehrál písničku Popel, nikdo ani nepípl. „Jo, to by šlo,“ řekl nakonec kdosi a pustili jsme se do práce. Po celou dobu jejího vzniku, od prvních aranží, až po nahrávání vokálů v Aluně jsem se jen modlil, abychom ji Helmutovi moc nezkazili. No, posuďte sami.

A jak jste singl, klip či album připravovali a nahrávali vy? Podělte se s námi a napište na redakce@frontman.cz.