Chléb náš vezdejší dej nám dnes (a odpusť nám naše viny)

Na vánoční konzum se nadává s toutéž samozřejmostí, s jakou se zpívají Vánoce, vánoce přicházejí. Rád bych se počítal k těm prvním, ale jako živnostník nemůžu, jinak bych spadl ještě níž na úroveň Jaroslava Plesla, Pavla Šafra nebo Dalibora Balšínka.

Vedle psaní pro Frontmana točím pro jednu regionální komerční televizi. Touhle roční dobou to nutně znamená být alespoň při jednom adventním trhu nebo rozsvěcení stromků, sklízet zdravice politiků, podnikatelů – občas obojího v jedné osobě – a taky přetrpět jimi dotovanou estrádu.

Na jedné z nich se sešli bigbíťák, filharmonik, jazzman, pankáč a dylanovec. Všichni jsme tam byli pracovně. Co následovalo, byla vzdor znělce Možná přijde i kouzelník spíš bída než vtip. První a poslední natáčeli, druhý zastupoval tým, který v miniatuře „Lidojemu“ být nechtěl, třetí dirigoval a já o přestávce posbíral rozhovory. Zarazilo mě, jak samozřejmě a umanutě všichni, včetně největší hvězdy, opakovali: „Na nás nezáleží. Hlavně že to lidi baví.“

Sotva šlo o projev falešné skromnosti. Big band plný blazeovaných konzervatoristů by i se směsí popových předělávek slisovala kdejaká kutálka. Jako by se těžká rudá opona a všudypřítomný železobeton a mramor obtiskli i do jejich myšlení. Žesti, prozřetelným vkusem lidu (a taky sponzorů) jsme omilostněni, když jako Felix Slováček pajcujeme hity z dovozu. Hlavně aby byl doma před svátky nějaký ten groš.

Je v pořádku hrát pro lidi, pokud se jim do noty trefují muzikanti nadšení jako „psohlavci“ z Police Symphony Orchestra. Až na to, že tenhle big band nebyl ten případ. Jenže co my ostatní, kteří si podobné kolotočáře tak rádi dobíráme. Jsme opravdu na takové morální výši, když od podobných existencí bereme prachy za kameru, aranže, zvuk nebo PR?

Leckdo by namítl, že je spousta poctivějších způsobů, jak přijít k penězům, než být muzikantem či novinářem z povolání, jenže i to do jisté závisí na úhlu pohledu. Brigádník šibující paletami v marketu spíš zažije prostorové než morální dilema. Hlavně když odpovědnost jeho chlebodárce za drancování planety je pro něj často tatáž čirá abstrakce jako je zanedbatelný jeho podíl na tomtéž.

„Teď sleduju hudbu z perspektivy jiný / Všichni jsme v právu, přitom všichni jsme vinný / Muzika je kostel i stoka špíny / Jeden den zapíjíš pohřeb, druhej křtiny.“
Volně podle Vladimír 518, Planeta Praha

Hudebníkem se můžete stát i proti své vůli. Zvlášť pokud se narodíte do vážené rodiny špičkových interpretů jako Mirko Škampa. Taková už je daň elitářství. Častěji ale jde o svobodné rozhodnutí, vzpouru proti politice zaměstnanosti i dobře míněné radě: „Hlavní je najít si práci a koníček nechat na víkend“. Snad každý hudební srdcař se jednou začne po alternativách aspoň poohlížet.

O hrstce úspěšných, jež se k tomuto kroku odhodlala a nemá zač se stydět, píšeme často. Konečně je to oboustranně výhodné. Pro jejich promo a naši rétoriku: „Buďte lepšími muzikanty s našimi radami“. Mlčící většina je pohříchu zákonitě pod naši rozlišovací schopnost. Že chybami se člověk učí, se jen tak říká. Neúspěchy se inspiruje málokdo. Však je taky o nich málokdo ochotný otevřeně promluvit. Méně už je jen těch, kteří jsou s to (si) připustit, že se jejich identita výměnou za prachy a světskou slávu mezitím rozpustit v té korporátní. Jako digitální bezďák nemůžu ztratit nic než svůj laptop, protože důstojnost už žádnou nemám. Vezmu si to tedy na triko.

Natočil jsem PR z ubohého špektáklu pro kolotočáře, který jako mnozí další drží při životě zombie normalizační kultury. Neznalost mě neomlouvá. Věděl jsem, že parazituju na vánočním sentimentu a že se mi bude dělat zle z něj i ze sebe samotného. Rozdíl mezi ním a mnou lze vyjádřit snad úmysly, ale určitě penězi. Zatímco já látám nájem, on networkuje. Jakkoliv chápu známého známého, který než by točil, raději vykládá kamiony, protože i na rampě si vyslouží lepší prachy a slušnější zacházení, přesto bych neměnil. Dělat vysněnou práci bez kompromisů je někdy nadlidský výkon.

O to víc si vážím vás všech, kteří se hudbě věnujete naplno, vypracovali jste se od píky a přitom si zachovali tvář a uživili se, třebaže jste tak vzácní, až někdy pochybuji o vaší existenci. Znám cenu, jakou jste zaplatili. Případné štěstí, které vás potkalo, je sice i tak dílem náhody, ale vy si ho zasloužíte. A pokud jde o ty ostatní, je čas bejt trochu konkrétní...