Chorobopop: Často po něčem toužíme, ale bojíme se to zkusit

Chorobopop mají venku nové album Svobodě na stopě. Odhodlali jste se k odvážnému kroku, a sice, jak sami uvádíte, vydat split sami ze sebou, kdy se první půlka alba nese v punkovém duchu a na druhé jste místo kytar vzali do rukou syntezátory. Proč jste se vlastně rozhodli vydat obě tyto polohy na jedné desce? Bylo ve hře i jejich samostatné vydání, například v podobě dvou EP?

Ctib: Ne, nezvažovali jsme to vydat odděleně. Náš stěžejní nosič je vinylová deska a náš původní nápad byl opravdu takový, že to bude kontrast. Položíš desku a bude znít hardcorepunk, potom ji otočíš a bude znít úplně něco jiného. Takový byl koncept. Váhali jsme, jestli to album vůbec vydávat na CD, protože nám připadalo, že na něm ten kontrast tolik nevyzní. Nakonec jsme ale zvolili variantu, že to půjde ven na všech nosičích. Shodou okolností jsem to teď projížděl na bandcampu a byl jsem příjemně překvapen, že i v digitální podobě to má nějakou tu kontinuitu.

Zay: Jen bych dodal, že fór té rozpolcenosti je opravdu v tom, zkusit si zvládnout zahrát obě polohy najednou, a to na nahrávce a vlastně pak i fyzicky ve formě živého vystoupení. Myslím si, že to není úplné finále toho, jak kapela bude vypadat. Předchozí nahrávky mají nějakou podobu a už na nich se zdálo, že je naše tvář ustálená. Nás ale lákalo dobrodružství jako takové, jestli jsme toho schopni a jestli vůbec ty písně budou životaschopné.

Posluchači umí být někdy vcelku konzervativní, v tom smyslu, že od svého interpreta nechtějí slyšet experimenty a nejraději by, aby po celou dobu zněl jako na prvním albu. Toho jste se ale nezalekli. Věříte, že vaši fanoušci jsou otevření a rádi si poslechnou i jinou tvář Chorobopopu?

Ctib: I toto byl pro nás krok do neznáma, ale zároveň jsme tak trošku spoléhali, že přeci jenom hudební záběr lidí, kteří se motají kolem scény, ze které vycházíme – tedy řekněme hardcorepunkové scény –, už není tak striktně vymezený. Mám ale pocit, že se od začátku snažíme oslovovat posluchače, kteří mají hudební záběr širší a nebojí se poslouchat něco, co překračuje nějaké hranice. My jsme příjemně překvapeni z pozitivních ohlasů na desku a jsme velmi zvědavi, jaký bude ohlas na koncerty s tímto programem.

Zay: Jak kapela hraje, je vlastně cítit už z předchozích desek. Byť to jsou stejné tři ksichty z Telefonu, tak to nejsou striktně vyhraněné písničky. Nové album je vlastně experiment. Experimentujeme sami na sobě, možná i trochu na lidech, kteří si řeknou, že jsme blbci a budou se ptát, co všechno jsou ještě pejsek s kočičkou schopni upéct. Myslím si ale, že zatím vším je pořád tah na písničku jako takovou.

Ctib: Mně připadá, že ta deska je sice hudebně rozkročená, ale v podtextech a dalším je sevřená. Myslím, že je to nejpunkovější nahrávka Chorobopopu. To se objevuje hlavně v textech, které poměrně přímočaře míří ke společenským problémům, otázkám. Já jsem punk vždy chápal nejen jako hudební škatulku, ale taky jako prostor k odvaze a kreativitě, takže mi tenhle krok dává smysl.

Rozhodujete se o tvorbě a o tom, jak bude vypadat, všichni společně, nebo je někdo z vás něco jako lídr, který má hlavní slovo?

Ctib: Nemáme lídra. Samozřejmě vždycky někdo přijde s nějakým nápadem, který vyjde nebo třeba nevyjde, ale není to tak, že by existoval šéf, který řekne: „Ne, tohle v žádném případě, s tím jdi do háje.“ (smích) Chorobopop je postavený na tom, že vše děláme spolu. Neznamená to, že všichni děláme všechno. Každý je dobrý v něčem a naopak třeba v něčem dobrý není, a v tom se doplňujeme. Spousta písniček vzniká na zkoušce. Není to tak, že by přišel někdo s kompletně hotovou písní, i když i to se stává. Většinou je to tak, že se Zay rozehrává a nás ten motiv zaujme, chytíme se toho a na konci zkoušky je z toho písnička, která ani nebyla zamýšlena. To jsou pro nás nejhezčí okamžiky.

Zay: Spíš je to tak, že když někdy někdo něco donese – většinou jsem to já –, tak pak na druhé zkoušce už to hrát nechci, protože si myslím, že to není dobré, ale oni se toho skálopevně drží s tím, že to dobré bude. (smích) A pak jsou z toho dobré hity. Ty věci jsou většinou v surovém stavu, čas od času je to nahráno sakumprdum a pak už se to jen očeše. Nicméně každému nástroji je ponechána volnost. Nikomu nevykládám do noty, jak to má zahrát a jak ten feeling má vypadat, a nikdo to nevykládá mně. Řadu let jsem tak byl nucen hrát a nebylo to pro mě mentálně komfortní. Stejně tak je to i s texty. Je tam velká důvěra ze všech stran.

Texty jsou vaší důležitou součástí. Vznikají u vás na hotovou hudbu, nebo přizpůsobujete hudbu k hotovému textu?

Ctib: Já už strašně dlouho píšu na hotovou muziku, protože si myslím, že písňový text je něco jiného než čistá poezie. Text by měl sloužit písni jako celku. Ne, aby byl druhořadou složkou, ale v tom smyslu, že se to musí dohromady propojit.

Zay: Já to mám jak kdy. Někdy dokonce tak, že mě napadne část textu a ten se pak promítne i do melodie písně. Ve své podstatě to ale pak šiju na danou písničku. Klasicky nejdřív zpíváš svahilštinou, zkoušíš si dát do pusy melodii, kdy to nemusí mít význam. Následně se to pak dotvoří. Například jednu z písni, kterou zpívá Kečup, jsem psal do toho, jak on si ji melodicky nažvatlal. Já pak tu jeho žvatlaninu prostě přetavil do slov.

Chorobopop mají vcelku osobitý styl. Na předešlých albech jsem ve vašich skladbách cítil vedle punku, který tak nějak vzhledem ke své minulosti máte v krvi, také značné ovlivnění new wave či 80. lety. Hádám tedy, že vy jakožto staří harcovníci posloucháte nejraději muziku vzniklou právě v 80. či 70. letech, je to tak? Existují nějaká nová jména, která mají vliv na vaši tvorbu, na vaše hudební směrování?

Ctib: Já myslím, že člověka chtě nechtě ovlivňuje vše, co slyší okolo. Mě textařsky hodně ovlivnil Daša von Flaša. Já byl zvyklý nad textama uvažovat trošičku jinak a on mě opravdu hodně ovlivnil a dost jsem se od něj naučil. Co se týče muziky, tak máme všichni široký posluchačský záběr. Ne všechno, co posloucháme, se ale musí nutně odrazit v muzice, co děláme. Já mám například hodně rád soul a do toho bych se hudebně přeci jen moc nepouštěl. (smích) Ani bych si netroufal, pokud jde o muzikantský um. U synťakové strany na novém albu nám hodně lidí říkalo, že opravdu slyší osmdesátkový feeling synthpopových kapel, což není od věci, protože posledních pár let prožívám velké okouzlení synthpopovou muzikou. Já tam třeba slyším i jiné momenty, ale to je otázka osobního vnímání.

Samozřejmě, posluchač tu skladbu slyší jinak než ten, kdo ji složil, napsal.

Zay: Je fakt, že naposlouchaného toho máme tuny, nejen starou muziku, ale i nové věci. A jak se ocitl synťák v Chorobopopu poprvé? Ctib v tu chvíli už rapoval, ale žádný synťák neměl a vše si dělal v počítači. Mě tenkrát doslova smetla třetí deska Editors, na níž použili staré synťáky. Koupil jsem si microKorga, donesl jsem ho na zkoušku – a v tu chvíli uchvátil Ctiba, který na něj od té doby hrál a já už si na něj nesáhl. (smích)

Nicméně poslouchání té nahrávky kapelu posunulo někam jinam. Nebyl v tom čirý kalkul, prostě mě to jen zaujalo. Na to pak Ctib prohlásil: „Ty vole, to jsem vždycky chtěl!“ Někdy je to o tom, že často po něčem toužíme, ale bojíme se to zkusit nebo nám nepřijde na mysl, že bychom to mohli zkusit. Já měl doma deset let zvukovou kartu, ale nic jsem nenahrával, přišlo mi to debilní. Měl jsem nějaký USB kontroler, ale vůbec jsem si s tím nehrál. Když jsem ale přišel o ten synťák, tak jsem neměl na čem zkoušet, a tak jsem si poprvé zapojil ten kontroler. Začal jsem si na starém Cubase 5 hrát a zkoušet. To, že ta nahrávka zní staře, je poznamenáno i tím, že tímto způsobem to vznikalo.

Naživo samozřejmě musíme vymyslet, co pojede částečně ze záznamu, abychom to byli schopni šesti rukama uhrát. Něco je tedy hráno naživo, byť to nejsou nijak výrazně dlouhé sekvence. Já ani Ctib nejsme klavíristi, kdežto Kečup má osm let ZUŠky, ten na to umí lépe.

Co vás ale zároveň hodně odlišuje od jiných kapel, je také absence bubeníka. Zvažovali jste někdy zapojení živého bubeníka, nebo je to s automatem jednodušší? Neodmlouvá, nevypadává z rytmu...

Ctib: Před Chorobopopem byla punková kapela Telefon, z níž odešel bubeník. My si řekli, že spolu chceme hrát dál, a to, že jsme nikoho nepřibírali, vlastně vyplynulo z téhle situace. Přeci jen jsme z Rožnova, a to není město z největších. Potkat tady člověka, který by to zahrál, nehrál by v dalších x kapelách a se kterým by se člověk potkával i lidsky, tak to není úplně snadné.

Ale na druhou stranu – my máme takovou oblíbenou kapelovou zábavu, že vymýšlíme koncepty dalších desek. Devadesát procent těch konceptů nikdy nespatří světlo světa. (smích) Jeden z těch konceptů je ale takový, že bychom natočili živák, a zde už jsme dohodnuti, že pokud k tomu někdy dojde, tak tam bychom chtěli člověka, který by bubnoval. Jinak ale nad živým bubeníkem z výše uvedených důvodů nepřemýšlíme. A taky z důvodu, že nám to takhle ve třech opravdu šlape. Já jsem něco v takové intenzitě a podobě vlastně nikdy předtím nezažil. A to už hrajeme všichni hodně dlouho.

Zay: Ještě je důležité říct, že naše desky jsme třikrát nahrávali na stejném místě. Člověk, u kterého jsme to ve Zdětíně u Prostějova natáčeli, se jmenuje Petr Zikmund, zvaný Ziki. On je bývalý bubeník, nyní je však plně invalidní. Má silný cit pro aranžmá u bicích. Teď už nemůže bubnovat, fyzicky to nelze. Jak jsi ve svých dvou recenzích psal, že jsou ty naše bicí polidštěné, tak on řadu těch věcí skutečně polidštil tím, že ty náběhy jsou takřka živé.

Studiového bubeníka tedy v podstatě máme živého, i když musí bubnovat tak, jak to dělá. Písničky ale vznikají tak, že je Ctib programuje, a to dost důsledně, takže to není jen ten bum čvacht strohý zvuk. Studiový ksicht tomu opravdu dá ten Ziki, na kterého bych chtěl vzpomenout.

Ctib: Přesně tak, z naší strany nikdy nebude dost opěvování Zikiho. V tomto ohledu naši muziku opravdu posunul. Je s ním bezvadná spolupráce. Nevím, nakolik můžeme udělat reklamu, ale pokud potřebujete ve velmi přátelském prostředí pořídit svoji nahrávku, jeďte do Zdětína u Prostějova, Ziki Records na vás čeká. (smích)

Rožnov a okolí bylo vždy plodné místo, co se týče alternativní muziky. Čím si vysvětlujete, že tomu tak je?

Ctib: Já si myslím, že se sešly dvě věci dohromady. Jednak tady bylo dost lidí, kteří v určitou dobu a ve správném věku měli chuť něco takového dělat, ale hlavně jsme celá ta rožnovská parta měli velké štěstí na to, že jsme ve svém středu měli člověka, který nás hodně posunul, ovlivnil a vycepoval. Shodou okolností to je ten bubeník, se kterým jsme se v Telefonu nepohodli, Ondra Pekárek. (smích) Nyní má kapelu Lucifer Efekt, předtím byl v kapele Co-Ca. On byl opravdu velmi výraznou osobností, hudebně nadaný, ale i textařsky a tak dále. Hodně pomohl tu partu nějakým způsobem nasměrovat. Pomohl tomu, že se z řady lidí staly skutečně nějaké osobnosti.

Tyhle dvě okolnosti dle mě sehrály velkou roli. A možná také to, že v Rožnově, přestože je to malé město jen s šestnácti tisíci obyvateli, tak tady od začátku devadesátých let bylo kde hrát. To považuju za důležité. Bylo tu pódium, na kterém mladé začínající kapely mohly vystupovat, vyzkoušet si to, mohly dělat chyby v relativně bezpečném prostředí. (smích)

Zay: Jak říká Ctib, na začátku 90. let to prostředí bylo schopno nabídnout místo, kde se dá hrát. Pak jsme shodou okolností tou DIY etikou, kterou jsme vzali za svou, byli schopni to místo, tedy garáž a následně Vraha, nějakým způsobem vytvořit a uhájit. Nečekali jsme, že něco spadne z hrušky a z jabka. Fungovalo to X let, nebyl to jen punkový prostor, byly tam i najazzlé věci, výtvarné umění. To vše se promítlo i do samotného města. Tento příklad natáhl o generaci mladší lidi, ti tím načuchli a rozprchli se do světa, a po něm tu zprávu o stavu Rožnova roznesli. My jsme tady zůstali a držíme to dál.

Líbí se mi ta historie rožnovské scény, kdy vznikaly kapely, psaly se ziny, lidi byli aktivní a tvořili. Myslíte, že je možné, aby to takhle fungovalo dnes? Myslím, jestli by současní mladí lidé byli schopni takto z ničeho vybudovat něco tak silného?

Ctib: Já musím říct, že jsem v poslední době hrál na řadě zajímavých míst, kde se objevují lidé mladší než já. (smích) Ne, skutečně často jsou mezi nimi hodně mladí. Když budeme mluvit o muzice a o kapelách, tak z Rožnova například vzešla kapela Včera bylo pozdě, což jsou lidi okolo dvaceti.

A co se týče těch dalších aktivit jako psaní zinů či pořádání koncertů?

Ctib: Pokud jde o organizování koncertů nebo vybudování a táhnutí nějakého prostoru, tak v Rožnově to úplně nevidím, ale v jiných městech ano. Například v Ostravě takový Provoz je vzniklý na podobném základě nebo v Olomouci SF Mini. Potkávají se tam skejťáci a pankáči a mísí se generace. Pořád vidím, že se stále objevují noví lidi, kteří jsou do toho ponoření, třeba i trošku jinak než jsme to dělali my, ale to je taky v pořádku. Je tam posun dopředu, ať už jde o nějakou stylovou otevřenost nebo o zaměřenost.