Chvála malých (a ulitých) míst

Často říkám, že jedním z nejkrásnějších aspektů písničkářského řemesla je, na kolik „malých míst“ mě muzikantský vandrování přivedlo a přivádí.

Kaple a kostely, spravovavané a oživované místními nadšenci, „pravdoláskařské“ kavárny, zapadlé čajovny, vegetariánské vinárny, obnovené tančírny, louky, ohně, humna, kolonády... Kolem všech těch míst se točí blázniví, schopní a ušlechtilí lidé, kteří tu navzdory ekonomickým, kulturním a mnohdy i místně politickým tlakům a nelehkostem, fantazií bojují s větrnými mlýny (poháněnými bájnou fujavicí, kterou jeden megačernokněžník 90. let nazýval neviditelnou rukou trhu). Objíždět ta místa a setkávat se se svérázy, kteří se o ně starají, mě neustále naplňuje optimismem, a dává mi to naději při pohledu na jinak na mnoha frontách dost neutěšenou situaci v tuzemsku.

S tzv. malými místy souvisí i jedna věc, kterou tento týden po mnoha měsících odkládání (a s drobet černým svědomím) konečně dotahuju do finále. Dneska jsem odeslal na OSA podepsaný dodatek k smlouvě, kterým se nadále všechny moje živé koncerty vyjímají z její kolektivní správy. Podle sazebníku OSA je nejmenší částkou, kterou musí klub za vystoupení umělce odeslat (při vstupném do 50 Kč a kapacitě sálu 50 osob), pět set korun. Z pohledu pražské kanceláře to je možná minimální peníz, ve skutečnosti je ale tahle povinnost – jak často slýchám – pro mnoho malých organizátorů příslovečnou „poslední kapkou“, ekonomicky obtížnou a především děsně demotivační.

Organizovat koncerty okrajových žánrů na malých městech a vesnicích je úctyhodné a náročné, ekonomicky i psychicky. Často přijde i při dobrovolném vstupném třeba jen 20, 30 lidí, a i když muzikant hraje za minimální garanci, musí náklady na večer vyplácet organizátor z vlastní kapsy. K tomu je potřeba přičíst EET, hygienu a další nesčetné opruzy pro malé podnikatele. Z téhle perspektivy je povinnost poslat min. pětikilo organizaci, která je obecně vnímaná jako byrokratický moloch, pochopitelně deprivující. Takže jsem se rozhodl, že za moje koncerty už se ani to minimum platit nebude. Malá místa si musíme hýčkat, jsou to výspy toho nejlepšího, co v zemích českých a moravských zachováváme, a jezdit po nich hrát stojí za to, i kdyby občas jen pro 5, 10 lidí. Ročně tak přijdu o pár tisíc do rodinného rozpočtu, ale to je cena, kterou za podporu lokálních nadšenců rád zaplatím.

V sobotu jedu hrát na zavíračku jedné z mých nejmilejších štací – do Ulitého kafe v Uherském Brodě. Tady byla „poslední kapkou“ především místní kulturní politika. Za pár let existence uspořádal majitel kavárny Karel Gregor stovky přednášek, bohatě navštěvovaných filmových projekcí a koncertů s neopakovatelně bujarou atmosférou. Jsem vděčný, že jsem se toho párkrát mohl zúčastnit. Ulité kafe bude chybět, ale naštěstí spousta dalších ulitých „malých míst“ pořád bují a přibývá. Zaplaťpámbu za to. Pokud se o nějaké takové sami staráte a ještě jsem u vás nebyl, napište. Bude-li to jen trochu možné, určitě rád přijedu. Jo a OSA platit nebudete.