Circa Waves oslavili dekádu fungování chytlavým, euforickým způsobem

Dnes nebudeme mluvit o boření stylových stěn, ani o posouvání hranic do netušených končin. Liverpoolská čtveřice Circa Waves vpadla v roce 2013 na hudební scénu překotným způsobem. Po roce fungování na sebe upozornila prvním Young Chasers EP, kterému se dostalo pochvalné odezvy z britských médií. Z následné šarvátky labelů nakonec vyšlo vítězně slavné vydavatelství Virgin, které o rok později vypustilo do světa původní EP rozšířené na plnohodnotný Long Play nosič. Ten dosáhl na desátou příčku prodejní ostrovní hitparády, kapela se objevila na dlouhé řádce významných festivalů, od slavného domácího Glastonbury, přes australský hudební svátek Splendour In The Glass, až po monstrózní Summer Sonic Festival v japonské Osace. I další desky pokračovaly v kytarové cestě, kterou předtím vyšlapali The Kooks, We Are Scientists, The Libertines nebo Razorlight. I přes drobné experimentování na posledních dvou albech, kdy minulá deska Sad Happy byla, už podle názvu, rozdělena na náladově rozdílné poloviny, se obliba kvarteta nemenšila, a tak postkovidová deska Never Going Under byla očekávaná, především na Britských ostrovech, s velkým napětím.

Opakovat celkem pochopitelný fakt, že i pátá řadová deska Circa Waves je ovlivněna prožitou kovidovou zkušeností, dnes už zavání velkým klišé. Zpěvák Kieran Shudall ale prožité období zpracovává pohledem novopečeného otce, který si v souvislosti se všemi lockdowny a omezeními pokládá otázky typu: „Co tě bude čekat za cca 30 let, až budeš v mém věku? V jakém stavu bude životní prostředí? A jakými emocemi budeš ty a celá společnost za pár dekád disponovat?“ Obavy, ale na druhou stranu i zcela hmatatelné odhodlání se s nástrahami popasovat. „Dívám se, jak se svět hroutí/jak se můj syn začíná plazit/tak doufám, že to všechno ještě zažije,“ přemýšlí v nakažlivě tanečním podání skladby Carry You Home Shudall. Právě touha po lepších zítřcích, i přes všechny nastražené překážky a obecně napjatou až negativní atmosféru, je leitmotivem Circa Waves na Never Going Under.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Album Never Going Under může posluchače zaujmout několikaterým způsobem. Za prvé jako chronicky nakažlivá indie popová kolekce, která nás udrží v pohybu i během pozvolnějších položek Want It All Today nebo Hold On. Album má silné rámování. Jeho produkci prudkým kopnutím do dveří otevře hitově přímočarý titulní kousek, zatímco závěrečná Living in the Grey je vhodným emocionálním vrcholem celé desky. Za druhé posluchače může bavit sledovat, jak se v krátkých skladbách do sebe rozpouštějí vlivy britpopových předchůdců z 90. let (spíš Pulp než Oasis) a indie kytarovek následné dekády (od The Killers po Franz Ferdinand). Singlová Hell on Earth je textově pochybující zpovědí, kterou ale vyvažuje tanečně hymnické pojetí v duchu Song 2 nezapomenutelných Blur. Kytarový rock se přirozeně pojí s popově laděnou elektronikou. Pokaždé jinak, pokaždé v jiném poměru. Z novějších protagonistů může posluchače napadnout při produkci dalšího singlu Your Ghost příbuznost s Foster The People nebo Portugal. The Man. Na rozdíl od nich ale Circa Waves nabízí kvalitativně mnohem vyváženější materiál.

Musím souhlasit s kolegou z deníku The Telegraph, který ve své recenzi přiznal, že už dlouho neslyšel desku, u které by mohla každá položka být singlem. Circa Waves se to s novinkou Never Going Under podařilo, a není divu, že o první turné čtveřice po třech letech pauzy je mimořádný zájem. Dorazí Britové v energií nabitém rozpoložení i do naší domoviny? Myslím, že by se mohlo jednat o výjimečný koncertní zážitek.  

‎Circa Waves – Never Going Under

PIAS, 2023, 34:34

80 %