Citové vydírání není nic neobvyklého

Heartfield je kapela, ve které nemusím dělat kompromisy. Jsem totiž autorem veškeré hudby a textů. Zároveň si skladby produkuju a aranžuju. Na jednu stranu je to velká zodpovědnost a výzva. Ale na druhou absolutní svoboda a možnost hudebně vyslovit cokoliv se mi zachce.

Náš nejnovějsí singl Baby pojednává o psychicky labilním muži, se kterým se kvůli jeho nebezpečnému chování a sebestřednosti rozchází přítelkyně. On to ale nedokáže přijmout, následuje ji do baru, kde se ji snaží přesvědčit, aby se k němu vrátila. Postupně je ale čím dál víc opilý a začne jí vyhrožovat sebevraždou, pokud opravdu odejde. Citové vydírání není nic neobvyklého. I když tato skladba poukazuje jeho extrémní formu, myslím, že každý z nás již někdy manipuloval svoje okolí ve vlastní prospěch.

Tolik let jsem hrál a cvičil ve standardním ladění, že poznám, když na nahrávce kytara zahraje tón nižší než velké E. Vždycky to znělo hutněji, tvrději. A čím níž kytary hrály, tím silněji mě jejich zvuk tlačil do židle a já si říkal, že tohle chci taky. A tak jsem podladil. Do drop C. Jedna výhoda je větsí rozsah a zmíněná hutnost, ale pro mě jako zpěváka také fakt, že hraju powerchordy jedním prstem.

Díky tomu se nemusím při riffu jako v Baby pořád skákat očima mezi publikem a hmatníkem. Musím říct, že mě tento zvuk, ale hlavně nové možnosti akordů velmi inspirovaly a daly vzniknout několika písničkám a riffům pro moji kapelu Heartfield. Kromě nového singlu Baby jsou to z EP Follow skladby In The Sky a Waning Light, ale i další, které diváci můžou slyšet na koncertech.

Časem jsem si ale začal všímat, že hlavně při hraní akordů kytara občas víc, občas míň neladí. Přičítal jsem to svému agresivnímu hraní pravou rukou, příliš tvrdému trsátku, ale nejvíc krátké menzuře. Tehdy jsem totiž hrál na kytaru Paul Reed Smith a struny nechal původní, tedy 9-46. Byly, jak se mezi kytaristy říká, jako „bahno“, ale mě to bavilo, bylo to pohodlné. Jenže hrát falešně nepřicházelo v úvahu, tak jsem musel začít hledat řešení. Tlustší struny částečně pomohly, ale značně pro mě změnily „feeling“ z hraní. Po čase přišel boom multiscale a bezhlavé kytary.

Po pár letech a časté změně nazorů na tento fenomén jsem si pořídil model Boden od firmy Strandberg, který je futuristický, superlehký a kompaktní. Tyto jeho vlastnosti mě zpočátku velmi bavily. Žádné bouchání hlavou kytary o nábytek, záda vás nebolí, v obalu je kytara velká jako větší housle. Ale ani tenhle kousek mi nepřirostl k srdci. Je to takový nástroj v nehudebním smyslu slova. Je přesný, spolehlivý, kvalitně vyrobený, ale chybí mu duše. Těmto termínům se ve vztahu k výrobkům raději vyhýbám, tak je spíš popíšu slovy jako charakter, barva či osobnost. Mám pocit, že slyším snímače, ne kytaru a to mi přijde málo.

Kytara je sice stále opřená ve stojanu mezi ostatními, ale jakmile najdu lepší náhradu, půjde zase do světa. Věřím, že spousta z vás má větší rozhled na trhu s nástroji. Budu rád za tipy na short scale nebo multiscale kytaru s oboustranným tremolem (ne floyd rose), která není primárně určená pro metal (ať už to znamená cokoliv).