C.J. RAMONE, foto: Joel Ricard

C.J. RAMONE: Na turné už nevyrazím, chci se věnovat věcem, na které jsem neměl čas

Vždy byl tak trochu ve stínu svého slavnějšího předchůdce, baskytaristy Dee Deeho Ramona, kterého u Ramones nahradil v roce 1989. Neprávem. S Joeym, Johnnym a Markym totiž natočil tři desky a se svou mladistvou dravostí a energií byl nedílnou součástí kapely až do jejího posledního koncertu v srpnu 1996. Už během svého angažmá u Ramones prokázal, že má rovněž hlasové nadání a skladatelský talent. Ten pak naplno rozvinul na svých sólových deskách, které pomáhají udržovat odkaz newyorské legendy stále naživu. Jak probíhalo natáčení jeho nového alba The Holy Spell, proč je jeho nejoblíbenější baskytarou Fender Precision a proč už nechce nikdy vyrazit na turné? O tom všem jsme si povídali v našem telefonickém rozhovoru.

Právě jsi na turné po Evropě a zítra se máš objevit v Berlíně. Navštívíš tamější museum věnované Ramones?

Jasně, pokaždé, když jsem ve městě, tak tam zajdu.

Nepřepadá tě tam trochu nostalgie, když vidíš všechny ty fotky a předměty z historie kapely?

Sranda na tom celém je, že to na mě vůbec nepůsobí nostalgicky. (smích) Ramones jsou stále stejně populární jako před tím. Jejich odkaz je pořád hodně živý, takže nostalgii určitě necítím. Možná že teď, když přestanu jezdit na turné, tak to budu cítit trochu jinak, ale doposud jsem to tak neměl. Je každopádně krásné vejít dovnitř, do muzea, a vidět všechny ty věci, mluvit s fanoušky, vyprávět jim nějaké příběhy. Lidi, co vedou to muzeum, odvádí opravdu dobrou práci.


Vydal jsi nové album, se kterým momentálně koncertuješ. Desky teď vydáváš téměř ve dvouletých intervalech, vypadá to, že tvá spolupráce s Fat Wreck Records funguje dokonale.

(smích) Ano. Je to ale tak, že v mládí jsem tomu nerozuměl a nevěděl jsem o sobě spousty věcí. Když jsem byl mladý, tak jsem byl frustrován z toho, že mi nikdo nerozumí. Nyní jsem dospěl, jsem upřímný, schopen psát a nahrávat desky, jsem schopen lidem povědět o tom jak se cítím, o čem přemýšlím. Dělá to můj život mnohem lepším. Pracovat na albu je pro mě něco jako terapie. Proto jsem schopen je vydávat co dva roky. (smích) Dokonce už mám napsanou většinu skladeb pro mou další desku.

Pokud se nepletu, tak na novém albu máš stejnou sestavu, jaká byla na předchozí desce American Beauty, vyjma zesnulého Steva Sota. Za tu dobu už musíte být perfektně semknutou kapelou. Vypadalo podle toho i nahrávání a skládání písní pro The Holy Spell?

Nejlépe se mi pracuje, když se nemusím zaobírat okolním světem. Takže, když jsem šel nahrávat, strávil jsem v kuse dvacet jedna dní ve studiu. Přespával jsem tam na gauči a byl jsem přítomen u nahrávání každičké stopy. Byla to jedna z nejlepších nahrávacích zkušeností v mém životě. Čím víc alb uděláš, tím těžší je přijít s dalším dobrým songem nebo jiným zvukem, já ale zjistil, že čím více muziky dělám, tím víc to pak mám rád.

Jaké to bylo natáčet bez Steva, cítili jste ve studiu jeho přítomnost? Říkali jste si třeba, jak by postupoval Steve, když jste písně tvořili či nahrávali?

Samozřejmě. Ze začátku jsem byl celkem znepokojený z toho, jak bude album bez Steva znít. Když jsme si ale sedli a pobírali to, tak jsme dospěli k názoru, že i když už Steve není mezi námi, tak jeho přítomnost, jeho přínos bude na desce cítit. Věděli jsme totiž, co přesně by Steve udělal nebo, co by si přál abychom udělali. Všichni jsme s ním dlouho spolupracovali. Dan Root, který s nim hrál už v Adolescents, ale i producent Paul Miner, jenž s námi dělal už na předchozí desce. Jedna věc, která mi opravdu moc chybí, je jeho hlas. Rád jsem s nim na vokálech pracoval. Měl skvělý hlas a jedinečný smysl pro harmonie. Myslím ale, že jsme udělali to nejlepší, co jsme mohli, Stevův vliv tam je a my si nemohli přát, aby to dopadlo lépe.

Jaká je role Paula Minera? Věnuje se pouze produkci nebo ti také pomáhá například se psaním písní?

Někdy mi pomáhá s aranžemi. Do studia přicházím vždy s hotovými skladbami, ačkoli tentokrát jsem nabral hodně inspirace během mé osmihodinové cesty ze San Francisca dolů do studia v Los Angeles. Když jsem tam dorazil, nachystal jsem se, sedl jsem si s akustickou kytarou a napsal další čtyři písně. Takže s dostatkem materiálu nebyl problém. Paul mi hodně pomáhal se změnami v aranžmá, je to navíc skvělý basák a zpěvák, takže s tím také pomohl. "Hej, tady bys mě zahrát tenhle basový riff, támhle bys měl přidat harmonie," a tak podobně. Pomáhal dotvořit celkový zvuk.


Aktuální evropské turné, na kterém se právě nacházíš má být tvé poslední. Jsi pevně rozhodnut, že na starém kontinentě se už nikdy, jako hudebník, neukážeš? Co tě k tomuto kroku přivedlo?

Určitě se v Evropě ještě ukážu a to jsem už říkal. Jediné, co už nepodstoupím je to, že sednu do dodávky a budu cestovat měsíc v kuse. Na to už nemám. (smích) I když tohle turné je skvělé, vlastně i pohodlné a já se na něm bavím, tak je to pro mě ideální čas, abych s tím přestal. Vrátím se, budu hrát příležitostné koncerty, když mě pozvou. Zahraji na festivalech, udělám nějaké akcičky v Ramones museu, tak jak jsem to dělal doposud. Pořád taky budu nahrávat desky. Budu koncertovat, ale už nevyrazím na turné. Začal jsem s tím v roce 1989, teď máme rok 2019. To je třicet let strávených na cestách v dodávce! Kamarádi mi říkají: "Koukni se na Lemmyho, jak dlouho to vydržel on. Podívej na Rolling Stones... blablabla." Tihle všichni ale mají svůj tým, bedňáky, tour manažery. My si tohle všechno pořád děláme sami. Hrajeme pro 200-300 lidí, pořád jsme na malé úrovni. I když to miluju a skládat hudbu je pro mě teď pohodlnější, tak i přesto cítím, že po třiceti letech stačilo. Dal jsem tomu hodně. (smích) Je spousta věcí, kterým se chci teď věnovat, chci si nechat udělat nějaká tetování, projet zemi na motorce. Prostě dělat běžné věci, na které jsem neměl čas, když jsem trávil tolik času na cestách.

Všiml jsem si, že na turné nyní používáš zase baskytary Fender, ale hrával si také na značku Mosrite, kteří ti dokonce před lety nechali udělat tvůj vlastní signovaný model.

Společnost Mosrite měla nějaké finanční problémy, zastavili výrobu a bylo těžké pokračovat s firmou, která v podstatě nefunguje.

Když jsi v roce 1989 přebíral v Ramones místo po Dee Deem Ramonovi, byl bílý Fender Precision tvá volba nebo to prostě byla jen součást smlouvy, abys co nejvěrohodněji navázal na Dee Deeho?

Ne, byla to má volba. Podle mě je Fender Precision takovou basou, jakou by všechny ostatní baskytary chtěly být. Takhle jsem to vždycky cítil. Je to ta nejlepší basa, kterou jsem kdy vlastnil. Když jsme procházeli technické záležitosti u toho mého signovaného Mosrite modelu, který jsem v minulosti měl, tak jsem jim říkal, ať prostě vezmou specifikace krku Precisiona a udělají to podobným způsobem. (smích) Je notoricky známé, že krky od Mosrite jsou úzké, což někteří lidé preferují, ale já mám extrémně velké ruce a úzký krk není pro mé hraní nejlepší.


Před pár dny jsi na facebooku gratuloval k narozeninám Geezerovi Butlerovi. Zmínil jsi taky, že on byl ten důvod, proč jsi začal hrát na basu.

Rozhodně. Pocházím z heavy metalového prostředí. Když jsem byl děcko, tak jsem hrával jen v metalových kapelách. Geezer Butler a Steve Harris byli a pořád jsou mí oblíbenci. Sabbath jsem začal poslouchat už v 70. letech. Z punkových basáků to pak jsou Dee Dee Ramone a Paul Simonon z The Clash. Paul Simonon přinesl do punku reggae, a to není malá věc.

Začínal jsi jako fanoušek metalu, ale na novém albu máš dva covery od Davea Edmundse a Webba Pierce.

Vyrůstal jsem v domě, kde mí rodiče poslouchali úplně všechno, ale byl jsem taky obklopen spoustou country muziky. Zjistil jsem, že čím starší jsem, tím hlouběji se vracím ke svým kořenům a hledám tam inspiraci. Dokonce už na mém prvním albu jsem měl skladbu Three Angels, která byla ovlivněna country, ale zase třeba na Last Chance To Dance je píseň Carry Me Away, kde pro změnu můžeš slyšet vliv metalu. Je to hodně různorodé. Vždycky jsem říkal, že jsem fanoušek muziky, ne jen nějakého konkrétního žánru. Vždy jsem poslouchal rozdílné styly, a to se nikdy nezměnilo.