Clarinet Factory: Kvůli zisku se měnit nebudeme

Album Towers vychází na vinylu jako třístranné 2LP. Jak vměstnat tři části alba na dvakrát dvě strany alba? Jste v takovém řešení průkopníky?

Jindřich Pavliš: Já myslím, že je to poněkud prozaičtější. Viděli jsme už třístranný vinyl, dokonce u našeho vydavatele, takže asi jsme spíš jedni z mála, kteří o tom mluví. Bylo nám líto, že by album mělo jen 36 až 39 minut... My měli záměr natáhnout ho na 55 minut, a tak se zkrátka využily jen tři strany dvojalba – a tu čtvrtou můžete použít jako krásné černé zrcadlo.

Petr „Pepíno“ Valášek: Jednoduše řečeno – dvě strany by byly málo a čtyři moc. Tři jsou akorát!

Jak byste charakterizovali ty tři strany nahrávky? Čím je každá z nich jedinečná, jak se liší navzájem hudba či nálada stran A, B a C nového dvojalba?

Jindřich: Na straně A jsou ty nejkomunikativnější skladby, které jsou spíše v pohybu, ne náhodou jsou tam i obě písně – Obloha šedá a Paleochora. Strana B už je trošku vjezd do alternativy, trochu pohyb spodními vrstvami, pochybami nebo zkrátka přemýšlením. No, a třetí strana C je jiný vesmír: opravdu hodně času, levitace, meditace, postupná proměna... Je to hudba pro ty, kteří se chtějí zklidnit, s třetí stranou desky se přenesou do jiného a spíše zpomaleného světa.

Trochu jsme se báli, co tyhle tři celky vyvedou na streamech jako jedna plocha. V digitální verzi není sice cítit rozdělení na tři části, ale zase nám z toho vychází cesta od pohybu a pozemských radostí a starostí až po totální zklidnění a únik do jiných, klidných a stojatých světů. 

Pepíno: Stranu A vnímám jako písničkovou a tanečně laděnou, myslím i posluchačsky docela přístupnou. Strana B by mohla být takovou vstupenkou ke straně C, kde se ocitáme v prostředí neprobádaných světů a pro nás typicky atypického zvuku. 

Titul vašeho dvojalba zní Towers. Kdo nebo co jsou ty titulní věže? A co symbolizují? 

Vojtěch Nýdl: Věže jsou symbol nás čtyř. Každá má svoje základy a tyčí se vzhůru, do budoucnosti. Taky je každá z věží trochu jiná, ale stojí celá ta léta při sobě a společně vytvářejí unikátní svobodný a kreativní prostor.

Vaše novinka se od předchozí nahrávky Pipers liší větším důrazem na instrumentální skladby, ubylo písničkovosti, přibylo nástrojů, looperu, zvukových ploch. Je to odrazem momentálního naladění ve vaší „Factory“?

Jindřich: Naprosto, na předchozích albech Pipers a Meadows nám zpívání nabylo. Dle mého to vzešlo z Vojtova písničkářského nadání a přetlaku. Vojta si mezitím vydal sólové album a sám přišel s ideou instrumentálek... Ale nedalo mu to a zpěv se na nové desce znovu objevil, ve dvou písních a dalších vokálech. Tak to bývá, něco si naplánujeme, ale protože jsme všichni citliví, ponoření a celkem intuitivní, nakonec to vyjde jinak.

S Beatou Hlavenkovou, která vaši novou nahrávku obohatila o zvuk fender piana, jste nespolupracovali poprvé. Už před patnácti lety jste spolu a s Lenkou Dusilovou působili v Eternal Seekers. V čem je pro vás spolupráce s Beatou obohacující?

Jindřich: Beata je úžasná osobnost, citlivá, neustále hledající, nadaná a také silná žena. Chrlí ve studiu neuvěřitelné nápady a vy pak máte problém rozhodnout, který je ten pravý. Navíc je od ní vše skvěle zahráno a procítěno, nic se nevrací.

Luděk Boura: Mě vždycky překvapí, s jakou lehkostí Beata tvoří! Umí se nádherně nacítit do věcí, které vlastně slyší poprvé a dodá do nich svůj kouzelný svět, nabídne spousty skvělých možností a jak bylo řečeno, staví nás do nezáviděníhodné situace, kdy si z těch klenotů máme vybrat pouze jeden.

Pepíno: Pro mě jako muzikanta je vždycky zážitek pozorovat „Bebe“ při práci ve studiu. Ona přesně ví, co, kde a jak. Obdivuji její cit a schopnost vžít se do našich tónů. Dodává hudbě takové ingredience, díky kterým vám i obyčejná písnička zachutná!

Dalším známým hostem 2LP je zvukový mág Milan Cimfe, na vašich deskách, ale taky koncertech aktivní i jako hudebník a spolutvůrce. Čím je pro vás přínosný ve studiu a jak se jeho role mění na koncertním pódiu?

Jindřich: S Milanem se známe dlouho, řekl bych, že právě od roku 2008 a natáčení Eternal Seekers. Od té doby skoro vše, co jsme natočili, jako zvukový inženýr ovlivnil – abych byl ale fér, nebyl to jen on, ale i další osobnosti ze studia SONO. Na Meadows nám radil s elektronikou Jan P. Muchow, ale na koncerty jsme nakonec angažovali právě Milana. Umí zacházet s elektronikou, hraje i na bicí a kromě své rockerské duše nám ukázal svou nesmírnou citlivost, skoro až něžnou a romantickou polohu. Jako zvukový mistr je to naprostý machr a musíte ho spíše krotit, na pódiu je zase oddaný a skvělý a myslím, že by s námi nehrál, kdyby ho to nenaplňovalo – za žádný prachy. Máme ho rádi.

Aktuální titul už vydáváte jen na vinylu a digitálně. Časy cédéček už definitivně pominuly?

Jindřich: Nevím, mám staré auto, tak si tam ještě něco z CD pouštím, doma ale už jedu všechno ze streamů nebo z vinylu.

Luděk: Já si osobně nevzpomínám, kdy jsem si naposledy CD koupil. Ty nosiče se dnes prodávají pouze na koncertech a mám zkušenost, že si je mnozí kupují jako upomínkový předmět, který si nechají podepsat a doma si hudbu stejně pouští z různých streamovacích platforem.

Pepíno: Cédéčka? To ještě někdo točí?

Clarinet Factory nejsou na domácí scéně žádnými začátečníky. Hrajete už pětadvacet let. Nebo dokonce víc? Každý z vás je aktivní ještě na mnoha jiných polích. Tkví i v tom vysvětlení dlouhověkosti Clarinet Factory?

Jindřich: Slavíme třicet let, ale je pravda, že naše začátky jsou malinko rozmlžené, jako u Járy Cimrmana... Naše pole jsou opravdu široká, každý z nás hraje v orchestru, každý učí, do toho jsme zainteresováni v mnoha dalších projektech, jako jsou Afflatus kvintet, Čarotaj, Pepíno hraje na baskytaru u Marie Rottrové, plus mnoho experimentů se soudobou hudbou.

Je to mazec, ale právě to nám dává svobodu. Clarinet Factory jsou náš styl, naše osvobození, nejsme závislí na ničem, každý se k té kapele vrací a buduje ji bez ohledu na to, jestli vydělá nebo ne. Jak říká Pepíno, hrajeme si svoje tóny, ty nám nikdo nevezme – a buď nám je věříte, nebo ne. Kvůli zisku se měnit nebudeme...

Luděk: Ten únik ze světa, kde jsme nuceni hrát podle určitých pravidel a přání dirigentů, je pro nás velmi důležitý a obohacující. Každému klasickému muzikantovi bych něco takového přál – aby se nebral tak vážně.

Máte za sebou už šest řadových alb. Kde hledáte inspiraci pro novou tvorbu a hlavně – jak v tak specifickém souboru, jako Clarinet Factory, nezůstat na místě, nespokojit se s dosaženým, překonávat vlastní stín?

Jindřich: Prvotní asi je, že nekalkulujeme. To neznamená, že nemáme koncepci, ale jde nám o přirozený vývoj. Inspirace jsou různé, někdy jsou to cesty, jindy něco zevnitř, často jde o úryvky a nálady, které se pak na zkoušce pospojují, jindy zase někdo přijde s takřka hotovou věcí. Jsme vnímaví a nikdy nebudeme dělat to samé, postup je možná pozvolný, ale vždy je znát jiný přístup. Někdy točíme vše skoro živě, jindy to propracováme v detailech, někdy improvizujeme, jindy pedanticky vrstvíme a opracováváme... Umění můžete naplánovat, ale vždy vám ten koncept něco naboří. Druhou možností je neplánovat a ten vzniklý chaos pak nějak sjednotit.

Vojtěch: Důležitá je potřeba něco vlastního vytvářet. Tu každý nemá. Znám spoustu kolegů, skvělých muzikantů, kterým stačí, že hrají z not skladby světových skladatelů a věnují se celý život špičkové interpretaci. I to je obdivuhodná a krásná cesta a my se jí vlastně v orchestrech taky celý život zabýváme. Všichni čtyři ale k tomu ještě potřebujeme tvořit vlastní hudbu. Baví nás to, je v tom spousta svobody.

Ve výčtu vašich chystaných koncertů mě zaujalo, že zahrajete také na festivalu Kmochův Kolín. Pro mladší čtenáře podotknu, že jde o svátek dechovky. Nebojíte se, že vás tam vypískají?

Jindřich: Ale my jsme čtyři klarinety, tudíž dechovka, nebojíme se a jdeme na zteč! Pokud fanoušky dechovky přesvědčíme, což se nám už párkrát asi povedlo, tak budeme mít radost a oni taky.

Pepíno: My jsme opravdu taková dechovka, jen tuba nám schází – ale basklarinet je taky fajn... Žiju nedaleko Kolína a tenhle festival jsem už párkrát navštívil, takže vím, že se nemusíme obávat, i v Kolíně jdou s dobou. Jako na každém správném fesťáku i tady hrají všechny možné i nemožné kapely...

Prosadili jste se také v zahraničí: máte za sebou showcase v Kanadě i v Holandsku, hráli jste po celé Evropě, v Africe i v Americe. Kdybyste měli zmínit nejexotičtější koncertní zkušenost Clarinet Factory, která by to byla?

Jindřich: Jednoznačně cesta do Senegalu s Janou Koubkovou v roce 2003. Mimochodem, Jana nás hodně ovlivnila a rád bych připomněl, že se na naší hudební scéně vždy pohybovala jako nehasnoucí kometa, ať už jako zpěvačka, nebo organizátorka a hybatelka. Senegal byl kulturní šok, úžasně barevný, voňavý i nevoňavý zážitek. Setkání s opravdovou Afrikou, s městy jako Dakar, s nekončící písní na workshopu na místní konzervatoři. S cestou přes poušť. S chudobou, ale i hrdostí místních. Také jsme si zbořili mýtus, že každý Afričan má v sobě rytmus. Nemá, je to stejné jako tady...

Pohybujete se i na scéně klasické hudby a jazzu. Zatímco v klasice se s improvizací moc nepočítá, jazzu je nezbytnou součástí. Jaký prostor má improvizace v hudebním projevu Clarinet Factory?

Jindřich: Je všudypřítomná. Jen to není v tom jazzovém smyslu: „Teď máš sólo, tak se převeď!“ Miluju jazzovou improvizaci, ale u nás k ní dochází už při skládání, hledání nových zvuků, motivů. Na koncertě je to pak hra s těmi motivy a zvuky, které už často dopředu známe. Ale je pravda, že někdy nastane i totální punk-jazzové uvolnění...

Luděk: Před pětadvaceti lety, když jsme ještě hráli klasickou hudbu, jsme na koncertech improvizovali na témata z publika. Tam jsme se naučili nebát se, ať je výsledek jakýkoli. Dodnes mne mrzí, že jsme si ty stovky momentů nenatáčeli, vznikla tam spousta nádherných věcí, ale my je nechali odplynout někam do vesmíru. Věřím, že se nám občas útržky vracejí zpět a my je nevědomky recyklujeme.

Už léta v Česku i ve světě popularizujete klarinet – nástroj, o kterém nejspíš málokdo tuší, co dokáže... Proč jste si ho kdysi jako muzikanti vybrali? Jak jste k němu došli?

Jindřich: Chcete nejdřív tu romantickou verzi? Hodný učitel, zajímavé klapky i zvuk... A teď tu pragmatickou: Hrál jsem na housle, ale měl jsem vrozenou vadu, kvůli které to dál nešlo. Pak už se to shoduje s první verzí, takže hodný učitel, fajn zvuk a ty klapky...

Luděk: Já chtěl hrát taky na housle, ale přišel jsem do hudebky až v devíti letech a bylo mi řečeno, že je to moc pozdě. Paní Hauková, ředitelka ZUŠ Jilemnice, nicméně tenkrát dodala: „Ty máš pěkný zuby, budeš hrát na klarinet!“ No, a jelikož jsem neprotestoval, bylo vymalováno.

Vojtěch: Mě naši dali v sedmi letech do žamberecké LŠU na zobcovou flétnu a po roce, za všeobecného nadšení, že jsem tu flétnu ani po tom roce neztratil, jsem si mohl vybrat, co dál. Na výběr byly žesťové nástroje, nebo klarinet. Vybral jsem si klarinet. Přišel mi víc cool a po letech si stále myslím, že to byla dobrá volba.

Pepíno: V mém případě to byl podobný scénář. Od šesti let „zuška“, zobcová flétna a pak klarinet, který jsem poslouchal každý den z vedlejšího pokoje, kde můj o pět let starší bratr poctivě cvičil. V patnácti jsem se začal učit na baskytaru, takže klarinet šel trochu do pozadí a nejinak tomu bylo v průběhu mého studia na konzervatoři, kdy jsem na klarinet cvičil asi tak tři hodiny týdně a na baskytaru čtyři hodiny denně. Nakonec přišel basklarinet a já objevil novou hračku, která mě baví dodnes!

Skoro o každém nástroji, respektive hráčích na určitý nástroj, kolují muzikantské vtipy. Znáte nějaký o klarinetistech?

Jindřich: Znám jeden, ale ten je naprosto nepublikovatelný. Zato znám všechny vtipy o violistech...

Vojtěch: To je každopádně zajímavé hudební společenství. Před lety jsem šel kolem Státní opery a ze dveří služebního vchodu vypadávali různě podroušení violisté z pražských orchestrů. Na moji otázku, co že se jim stalo, jsem dostal ráznou odpověď: „Slavíme, kamaráde, dneska má svátek Viola!“

V Clarinet Factory jste se nebáli překračovat hranice a experimentovat. Máte nějaký vysněný projekt, ať už koncertní nebo studiový, na který zatím nedošlo – ale jednou třeba dojde?

Jindřich: No jéje, ale většina těch vysněných projektů je pro nás zatím nedostupná. Chtěli jsme oslovit Brendana Perryho z Dead Can Dance, ale člověk, který na něj měl kontakt, ho ve finále ztratil... Bavila by mě i spolupráce s Hectorem Zazou, ale to už bohužel nevyjde. Zato s Ivou Bittovou jsme už hráli několikrát a dovedu si představit realizaci společného alba. 

Luděk: Můj sen je nahrát meditační CD, které by při meditaci nikomu nevadilo. To je ale obtížná disciplína.

Pepíno: A můj sen se už dávno realizuje. Jmenuje se: Život s muzikou!