Člověčí život v zarputilých dějinách

„Řekněme, že dobrý skutek je symbolizován sklenicí mléka a hřích je pak voda, jež to mléko ředí. Na co nám je sklenice čerstvě nadojeného mléka, když ji doléváme vodou? Na pendrek. Ovšem, pokud ji zpětně dolejeme mlékem, je opět co pít.“ Tak definoval prolínání dobra a zla v životě člověka katolický kněz Václav Sedlák, který zemřel na leukémii před čtvrtstoletím. Vzpomenul jsem si na jeho kázání, když v neděli odešel na věčnost Ladislav Štaidl.

Pro někoho byl (to slovo „byl“ bytostně nesnáším, neboť je v kontextu s existencí člověka mementem onoho tragického nenávratna z neznáma) Ladislav Štaidl vynikajícím skladatelem a hudebníkem s velkým citem pro detail, který tvořil s velkou pokorou. Pro jiného zase tvůrce kýčovitých vtíravých melodií, které se vznášely nad labutěmi a housenkovou dráhou na poutích a určovaly rytmus chroustání cukrové vaty blízko maringotek s papírovými růžemi a plyšovými medvídky.

Pro někoho byl člověkem, jenž se snažil nějak čestně přežít normalizaci a onu husákovskou pověstnou šedivou a umolousanou dobu. Pro někoho byl signatářem Anticharty, jenž si výrok odvysílaný v Televizních novinách během Palachova týdne v lednu 1989: „Já jsem se svobodně rozhodl žít v této zemi, proto jsem tu založil rodinu, a proto si přeji, abychom žili v klidu a míru, a aby nemuselo docházet k tomu, k čemu došlo na Václavském náměstí,“ mohl odpustit.

Je velmi těžké určit, který názor je více relevantní a který nikoli. Jisté je však to, že Ladislav Štaidl si ve svém životě prošel nejen oslnivými úspěchy schopného a pracovitého hitmakera, muzikanta a podnikatele, ale i tragickými okamžiky jak celého národa, ať už to byla léta padesátá nebo rok 1968 a strašlivé probuzení do devastující normalizace za přítomnosti okupačních armád Varšavské smlouvy, tak tragédiemi osobními, kdy do jeho života zasáhlo tragické úmrtí milovaného bratra a nerozlučného uměleckého a veselého parťáka Jiřího, či tragický skon matky jeho nejmladšího syna. Když člověku zemře někdo, kdo byl součástí jeho bytí, tak smutek doléhá tvrdě a neúprosně a člověk se postupnými kroky snaží o smír s tvořitelem všehomíra a hledá východisko, jak z toho zlého snu ven. Pro Ladislava Štaidla to byla tvorba. Posedlost prací se vždy promění v, obrazně řečeno, onen omamný nápoj, co myšlenky odvrací od traumatizujících okamžiků životních zkoušek.

Před několika lety jsem v jednom zapadlém hotýlku v Nikaragui našel v tamní zpocené knihovničce překvapivě knihu Víno z hroznů, Štaidlovy umně zpracované vzpomínky. V osvěžujícím stínu ve všudepřítomném spalujícím vedru jsem se z pouhé zvědavosti pustil do čtení. Čtivé vyprávění historek, včetně té, kdy v roce 1967 Štaidla ve Spojených státech chytil šerif při dopravním přestupku a postavil jej před soudce, který se tvářil tak přísně, že, jak Štaidl ve své knize poznamenal, očekával elektrické křeslo. Nakonec tehdy vše dobře dopadlo a milovník rock and rollu se nesmažil na „Old sparky“ (starém jiskřiči) a vyvázl jenom s mastnou pokutou. Milovník života se vším, co k tomu patří, byl nejen výborný muzikant, jenž spolupracoval kromě Karla Gotta rovněž s legendárním Miki Volkem, Pavlem Bobkem, Ondřejem Suchým nebo s Ivetou Bartošovou, ale rovněž bytostný vypravěč vzpomínek. Jakožto milovník amerického blues jsem Štaidlovu tvorbu zvláště osmdesátých let nemusel a obloukem jsem se jí vždy vyhýbal, na stranu druhou jsem se obdivoval mistrovskému pojetí rock and rollu v podání zmíněného Mikiho Volka, se kterým Štaidl coby muzikant spolupracoval.

Ladislav Štaidl patřil k té generaci, která první část života – dětství započala v období temna stalinismu, mládí prožívala v opojných a kumštýřsky snivých a zároveň bouřlivých a nadějných šedesátých letech, střední věk strávila pod bedlivým tlakem komunistického režimu a nakonec se probudila na prahu padesátky do svobody, aby mohla konečně volně podnikat věci – bez toho, aniž by se musela ptát nějakého pitomce v tesilovém obleku za umaštěným umakartovým stolem v zakouřené kanceláři, zda tak smí učinit.

Není snadné hodnotit dobu a život tak tvrdě zkoušené generace. Jedno je ale jisté. Ladislav a Jiří se již posadili k nástrojům, hrají v nebeské kapele a navždy tu budou ve vzpomínkách pamětníků.