Co právě dělám... o prázdninách

Asi nejčastější otázka, kterou muzikant dostává, je, „co prý právě dělám?“. Jak to mají snadné ti, kteří si vedou nějaký blog nebo deník! Jenže já nejsem žádný literát ani psavec... a přitom bych tak ráda byla! Přenést myšlenky a slova do utříbených tvarů a smysluplných inteligentně znějících vět či textů je něco, co mě vždy fascinovalo a stále fascinuje. Čtu Vejce Oliny Stehlíkové (snad se mi brzy něco podaří zhudebnit), černošického souseda Petra Borkovce, Jo Nesbøa, pro změnu souseda mého spoluhráče z Norska. Ovšem utříbit si vlastní myšlenky... Ale výzvy mám ráda, jdu na to.

Poslouchám rádio, teda autorádio a napadá mě, že by mě vlastně zajímalo, který šílenec vymyslel zamíchávání dvou písní do sebe. Ukusovat konce a začátky! Připadá mi to, jakobych neustále někomu skákala do řeči a nenechala ho nebo ji doříct větu. Taková neomalenost! A v hudbě dvakrát. Vždyť vymyslet smysluplný konec zabere tolik času a práce... A což takový začátek písně? Fakt žijem v takovém spěchu, že ani na ucelenou myšlenku či píseň nemáme čas? Překotná doba, překotné konce a začátky.

Taky jsem odmítla filmovou roli! Mohla jsem si zahrát v kapele v novém televizním filmu Davida Ondříčka o důlní tragédii z Karvinska ze 60. let. Ale když já se hlavně těším na vytváření muziky pro tenhle film. A myslím, že mi to půjde určitě líp než herectví, hehe.

Taky v tom nejparnějším létě předělávám koledy. A píšu tak trochu vlastní. Bethlehem vyjde v listopadu. Piano and layered piano only á la Theodoros.

Do toho se ovšem starší, desetiletý syn, vrátil ze skautského tábora se zašitou rukou. Pracoval se sekyrkou. Vzhledem k tomu, že už taky něco složil, musela jsem ho trochu proškolit o důležitosti rukou. A sama se zamyslet, co by se mnou bylo, kdybych si se sekyrkou hrála já. Tak učit, už učím. Takže v nejhorším...

Můj muž mě zas dnes pro změnu školil v míchání. Ne, že bych se chtěla přeorientovat profesně. Ale i dema musí dnes prostě znít parádně, doba je náročná, a chápejte, další výzva!

Píšu hudbu a písně pro představení Divadla Bajka – Sněhová královna v režii Marky Míkové. Myslím, že ve svém pojetí „veselosti“ jsem došla na hranice svých možností.

K tomu mám několik let emailový vztah. Taky bych to do sebe neřekla. Ale psát si s Davidem Sylvianem o hudbě, životě, duši, smrti je přinejmenším inspirativní. Tenhle člověk má hlas tak silný a záhadný... snad někdy něco z mých hudebních vstupů do jeho věcí spatří tenhle svět. A třeba se pak taky někdy v tomhle životě uvidíme.

Zároveň mám rozpracovanou muziku pro představení Void v režii Veroniky Knytlové, pro čtyři tanečníky, Halku Třešňákovou a moji maličkost..

Tohle mi napsal David S.: „When I consider my own situation I see nothing but a void behind the illusion of reality. I’m not afraid of the void (it can be oddly comforting) but do question what, if anything, it consists off. For example, could it be the foundation for a form of unconditional love (possibly the finest of all vibrations that permeate existence?)?
Or is there less reason to be that optimistic about the emptiness? In the end we no longer exist as we once were.. the personality cannot live on (what a relief), the ego dies. what if anything remains? This is the biggest question and how we answer it defines the quality of our lives, our morals and ethics. I’m overly concerned with such matters… maybe one should just live and enjoy each day as it arrives?“

V Černošicích v Bolletě zas došel Matuška, ach jo...

Chystám pokračování Scintilly s Andersem Aarumem a Milošem Dvořáčkem. Těším se na své sólo klavírní výlety s Theodoros. Mám rozepsané písně pro Baromantiku. Jo, je to skvělá parta muzikantů. A Lenka prostě zpívá božsky.

Měla bych vyplít... Skalka je zarostlá mátou, meduňkou, vlaštovničníkem a další zelení. Jdu si radši utrhnout rajče...