Co v undergroundu znamená vésti koně?

V březnu dvakrát v Brně a jednou Praze proběhly zajímavé koncerty propojující zdánlivě dva odlišné světy – syrového undergroundu a vážné hudby. I přes současnou hojnost různých podob fúze rockových a metalových kapel se symfonickými tělesy se může spojení legendárních Plastic People of the Universe s Filharmonií Brno jevit překvapivým. Ve skutečnosti je symfonická úprava pásma Co znamená vésti koně už čtvrtým programem, který PPU v doprovodu orchestrálního tělesa udělali. V roce 2003 bylo realizováno klímovské Obešel já polí pět s Agon Orchestra, o rok později Pašijové hry velikonoční taktéž s Agon Orchestra a v roce 2012 opět pašije s Pardubickou filharmonií. Dva "agonovské" programy aranžoval do orchestrální podoby Michal Nejtek, který je podepsán také pod počinem s brněnskou filharmonií (a mimo to také pod Vlakovou operou v roce 2007).

Původní nahrávka konceptuálního pásma Co znamená vésti koně vznikla v roce 1981 na Hrádečku Václava Havla. Předcházelo mu jediné a na dlouhou dobu poslední živé provedení v Kerharticích u České Lípy. Jak bylo tehdy dobrým zvykem estébáků, byl koncert zároveň poslední událostí v opuštěném kerhartickém domě, který pár dnů na to lehl popelem. Pásmo bylo posledním dokončeným programem, který skupina stihla před svým rozpadem udělat.

Propojení PPU s filharmonií nám dává jedinečnou možnost nahlédnout do zákulisí příprav takto velkých událostí, a to hned z několika úhlů pohledu. Ten první – tedy pohled muzikanta – nastínil Pepa Janíček, toho času hráč na klávesy a člen sestavy PPU, která uvedený záznam v roce 1981 nahrála. (Pozn.: rozhovor vznikl, oproti oběma následujícím, už dva dny před prvním z trojice koncertů.)

Jak dlouho kapele trvala příprava?

Zhruba rok jsme věděli, že se něco chystá. Zprvu nám nebylo moc jasné, jakou roli v tom bude hrát kapela, jestli nás bude orchestr jen doprovázet, nebo my budeme naopak jenom zpívat. Před samotným koncertem proběhlo několik zkoušek, před tím jsme všichni cvičili doma.

Současná sestava kapely je půl-na-půl vůči té z původní nahrávky. Byl velký rozdíl v přístupu jednotlivých členů kapely?

Ano, na nahrávce z roku 1981 jsme z dnešních členů hráli já, Vráťa (Vratislav Brabenec) a Kába (Jiří Kabeš). Noví členové (Eva Turnová, Joe Karafiát a Jaroslav Kvasnička) s tím vším měli víc práce. Obzvlášť Joe, protože v původních partech nebyla kytara vůbec přítomná. Nakonec se mu povedlo do programu dostat i sólo, takže jsme si to i my trošku přizpůsobili.

Jaké bylo vrátit se do programu z osmdesátých let?

Nebrali jsme to jako nějaký návrat. Tehdy PPU fungovali tak, že se připravil materiál, nazkoušel se, pak se zahrál jednou naživo, nahrál se a šlo se dál. Co se mi na Co znamená vésti koně líbilo a líbí, že byl tehdy Mejla (Milan Hlavsa) fakt ve formě a materiál, co napsal, byl dobrý. Z původní verze je v té orchestrální asi 90 % přímo od Mejly.

A co spolupráce s orchestrem?

Tak, je to náš tuším čtvrtý program s orchestrem. Je pravda, že se trošku na dnešní zkoušce projevil respekt vůči tak velkému tělesu, ale nebylo to nijak omezující. Hráli jsme s orchestry Pašije a Obešel já polí pět, takže jsme tak trochu zvyklí. Dokonce jsme jednou udělali Samsona (jedna ze skladeb programu) s dětským sborem a to v roce 2010 s Bambini di Praga. Vráťa původně tehdy chtěl Podivuhodného mandarina, to ale kvůli textu neprošlo. (Po celý život budeš roztahovat klín, aby v něj vešel podivuhodný mandarín.)

Dneska jste měli první zkoušku v kompletní sestavě i s orchestrem, jak ji hodnotíš?

Zkouška byla dobrá. Zprvu jsem nevěděl, jestli to nebude průser, pak se ale ukázalo, že jak dirigent (Marek Ivanovič), tak i Michal Nejtek měli situaci pod kontrolou. Je pravda, že z tak velkého tělesa jde velký respekt. Dřívější spolupráce nikdy nebyly s tak početnými orchestry, takže ta pokora a respekt tam byly. Ale výsledek je zajímavý a je to dobrý.. Nejtek mi navíc povolil přečíst před začátkem koncertu úryvek z knihy Obraz doby od Josefa Rosslera, který byl v té době členem PPU a sepsal svoje vzpomínky. Takže tam bude zmíněna i historie. Zajímavý je i kontrast, kdy chvílema hrají souběžně moje klávesy a ještě jedny jiné, ten rozdíl mezi mým zvukem s flangerem a čistým zvukem kláves.

Druhý úhel pohledu – tedy organizační – poskytl Romek Hanzlík, jehož agentura A.M.P. kapelu Plastic People of the Universe a mnoho dalších dlouhodobě zastupuje.

Jak náročná byla produkce všech tří koncertů a kdy jste začali s přípravou?

Pro mě osobně se jednalo o jeden rok práce. Akce takového rozsahu se nedá udělat pouze ze vstupného, takže už před jedním rokem jsem rozjel fundraising.

V čem se produkce lišila od příprav jiných větších hudebních událostí, které děláte, např. turné kapel či třeba Eurotrialogu?

V Mikulově jde o open-air, takže produkční příprava je daleko náročnější. Tady bylo výborné, že umělecké věci řešila kapela s Michalem Nejtkem a produkční věci z velké části řešila také produkce Filharmonie Brno a produkce Divadla Archa. A jelikož před dvěma lety jsme v obdobném stylu připravovali symfonické Pašije, vyšli jsme ze zkušeností a modelu neměnit, co fungovalo, takže šlo trochu o rutinu. Trochu náročnější bylo se domlouvat s filharmonií, protože hudebníci mají svoje odbory, a tak třeba nešlo akci dělat o víkendu, také jsme bohužel vzdali profesionální videozáznam, protože výroba, lépe řečeno zajištění práv, by bylo velice finančně náročné.

Vznikne z koncertů nahrávka?

Audio jsme zaznamenali. Dál uvidíme. Dnešní kopírovací doba není vydávání hudby nakloněna. Situaci komplikují navíc velice drahá interpretační práva.

Plánujete do budoucna další reprízy koncertu?

Pokud se najde odvážný pořadatel, tak bychom to všichni uvítali.

Jak vy osobně celý podnik hodnotíte?

Mám radost, že jsem se mohl spolupodílet na tak fantastickém koncertu. Běhal mi mráz po zádech a byl jsem dojat, s jakou pokorou k tomu všichni umělci přistoupili.

Vzpomínka na Pašijové hry velikonoční s Filipem Topolem...

Třetí úhel pohledu nabízí Michal Nejtek, autor orchestrálních aranží.

Co vás vedlo k rozhodnutí, že převedete do orchestrální podoby právě tento program?

Určitá touha po kontinuitě (je to v pořadí už čtvrtá spolupráce s PPU) a zároveň láska k tomu dílu - myslel jsem na to poměrně dlouho. "Co znamená vésti koně" je mimořádná deska, bezpochyby, bez přehánění. Svébytná, originální muzika a neskutečná atmosféra.

Z čího popudu jste na projektu začal pracovat?

Těší mě, že z vlastního. Jak už jsem napsal, myslel jsem na realizaci projektu minimálně od Pašijí, tj. od roku 2004 a když jsme se loni domlouvali s dramaturgem Filharmonie Brno na tom, co udělat, nabídl jsem mu Koně a on to zaplaťpámbu záhy akceptoval. Jinak nesmím zapomenout na to, že jako první přišel před 12 nebo 13 lety s nápadem spojit Plastiky a orchestr (tenkrát Agon) Váňa Bierhanzl, který hrál s oběma kapelami.

Jak dlouho vám práce trvala?

Pracoval jsem na tom s pauzami od loňských prázdnin. Čistého času cca nějakých 5 měsíců. Zhruba polovinu času zabralo "stažení" desky do not, což obnášelo spoustu práce nad rozklíčováváním nejasných míst (nahráno mimo mikrofon, se špatnou intonací apod.) a eventuálně jejich dokomponováváním a druhou polovinu zabrala samotná orchestrace.

V partech se objevovala často disharmonie typická pro předlohu, bylo těžké pro orchestr "rozladěné" části skladeb zvládnout?

Tzv. "rozladěné části" se podle mě vyskytují v nahrávkách Plastiků zhruba ve třech variantách: 1. jako chyba v interpretaci not (Mejla psal do not celou melodickou sekci), 2. jako chyba intonační a 3. jako kompoziční záměr. Problémem místy bylo tyto tři varianty od sebe oddělit. První variantu jsem se snažil vymýtit, druhou – v jejích nejzajímavějších podobách – přepsat coby mikrointervaly do orchestru a třetí zachovat (viz např. chromatické mezihry ve Fotopneumatické paměti). Jinak ty mikrointervaly, jak jsem zjistil, zvládá zahrát už i orchestr, nespecializovaný na hudbu 20. století.

Jak výslednou podobu hodnotíte?

Autor by neměl svou práci sám hodnotit a já se navíc provedení účastnil, takže jsem to ze sálu ani neslyšel. Ale myslím, že jsme se od prvního koncertu v Roxy v roce 2002 podstatně posunuli ve snaze o sladění rockového a symfonického výraziva. To je právě výhoda té kontinuity a celé řady těch pokusů.

Máte v plánu do budoucna obdobně zpracovat další hudbu od PPU, případně některé z dalších undergroundových kapel?

Co jsem si předsevzal, už jsem splnil – "přepsal" jsem všechny tři konceptuální desky PPU ze druhé poloviny let sedmdesátých. Teď – protože jsem taky skladatel – bych se rád vrhnul na novou muziku a možná by mohla být i pro PPU a na nové Vráťovy texty. Pokud se ozve jiná kapela se zajímavou muzikou a nabídkou, budu o ní uvažovat, ale nic zatím neplánuju.