Cockney Rejects natočili jedno ze svých nejlepších alb

Cockney Rejects, vedeni sourozenci Jeffem Turnerem a Mickym Geggusem, položili na přelomu 70. a 80. let minulého století základy punkového subžánru Oi! Do svého punkového koktejlu ale v pozdějších letech s radostí přimíchávali výrazné rockové prvky. Ve velkém se tak děje i na aktuální desce Power Grab.

Rejects vyspěli v solidní muzikanty. Bratry Jeffa a Mickyho po předčasném úmrtí basáka Tonyho Van Fratera znovu doplnil Vince Riordan z klasické sestavy kapely. Společně s bubeníkem Joe Sansomem tak vytvořili skvěle šlapající stroj.

Po nostalgické kytarové vybrnkávačce se rozjede živelná, punková We Were Never Bothered se stadiónovým popěvkem. Po ní následuje rockově založená Paper Tiger s rovným, šlapajícím rytmem, kde na nás po elektrizujícím kytarovém sólu čeká skvělá pasáž s harmonikou. Rejects jsou při síle a na slabší místo na albu jen tak nenarazíte.

40 Years Undefeated zní spíš jako píseň od Mötley Crüe než od punkové legendy a bicí se valí tvrdě a nekompromisně jako boxerské údery. Same Ol' Same Ol' a My Heart Ain't In It v sobě mají osmdesátkovou atmosféru, glamové riffy a sborové, melodické refrény, za které by se nestyděli ani takoví Def Leppard. S citem se Rejects pustili i do Learning To Fly od Toma Pettyho, která desku výstižně uzavírá.

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Jistá muzikálnost kapelu vždy odlišovala od ostatních žánrově spřízněných kolegů. Skladby Cockney nepostrádají punkovou svižnost a údernost, ale je rovněž zřejmé, že nad nimi autoři přemýšlí. Vedle chytlavých refrénů je zpestřují chytré mezihry či poutavá sóla Mickyho Gegguse.

Kolují zvěsti, že příští rok bude poslední, kdy kapela bude koncertovat, což je podle mě velká škoda, protože na Power Grab Cockney Rejects dokázali, že i po čtyřiceti letech fungování mají pořád dost sil.

Cockney Rejects – Power Grab

Cadiz, 50 min.

80 %