The Crushers: Nahrávání v domácím studiu nás naučilo nejvíc

S kapelou se snažíme postupovat co nejvíc DIY (do it yourself, tzv. samodomo), vždycky nás to bavilo, a hlavně to odlehčovalo kapelnímu rozpočtu. První desku jsme dělali u basáka Tomáše Richtera v pokoji, kytary jsou tam nahrané přes linku, stejně tak baskytara, bicí jsme pak nahráli v kutnohorské ZUŠce, kam jsem chodil na hodiny studiové tvorby. Teď jsme se rozhodli proces posunout a začít nahrávat songy live, všichni dohromady.

Tenhle námi aplikovaný přístup, kdy jsme v procesu jen my tři, má hodně výhod i pár temných zákoutí. To, že vás nic netlačí – čas, ani peníze – je pak od obojího trochu. To, že vám do toho nikdo nemluví, je taky dvousečné, věřím, že někdy by nám nezaujatý názor ulehčil dost práce. Nicméně pocit, že jsme to dotáhli od začátku do konce vlastními silami (a silami našich přátel při revizích písně a natáčení videoklipu), všechno to negativní vyvažuje. A hlavně věříme, že díky tomu všemu bude příště proces o dost lehčí a rychlejší.

Původní nápad s pololubovkou v pokoji vznikl jako repetitivní zpěvová linka s jednoduchým sloganem – „You can name one thing / I will wait for you to say my name“ („Jmenuj jednu věc / počkám si, až vyslovíš mé jméno“). Připomnělo mi to hry z dětství: a co by sis vzal na opuštěný ostrov? No mě, přece. První dojem může působit arogantně a machisticky, ale z kontextu posluchači pochopí, že je to spíše vyjádření nejistoty. Po zdánlivě sebejisté větě „Počkám si, až vyslovíš mé jméno...“ tak následuje refrén: „Málem jsem se sesypal / teď už jsem v pohodě / když jsem viděl, jak se tvé rty pohybují / do tvaru mého jména“.

Song jsme v domácím studiu nahrávali na několikrát – často se nám s odstupem času nelíbil výsledný zvuk. Experimentovali jsme hlavně s kytarovým zvukem, usoudili jsme, že zvuk Stratocasteru se do songu nehodí. Nakonec je uprostřed pololubová Danelectro s lipstickovými snímači, dominantní je ale lubová Ibanez kopie Gibson ES-165 z roku 1978, na kterou je nahrané i sólo. Zkoušeli jsme také více možností, jak zvuk kytary nabrat, přišlo nám, že tomu chybí údernost a tělo. Nakonec jsme místo jednoho dynamického mikrofonu použili i kopákový Shure Beta 52A a kondenzátorový mikrofon, který bral záda aparátu (což byl Fender Reissue Blues Deluxe). Tomáš v nahrávce hraje na precission s americkými snímači a Vít Bořil, the drummer, na činely Zildjian (K, A), mosazný snare Yamaha Recording 14x8 a Mapex Horizon s 24" kopákem.

Díky tomu, že jsme zvuk postupně ladili, aby se nám líbil už „za sucha“, bylo pak méně práce s mixem (o ten se postaral Tomáš, stejně jako o mastering). Velmi se nám tak potvrdilo, že je původní náběr nejdůležitějším a nejvíce směr určujícím prvkem pro výsledný sound.

A jaký je tedy ten výsledný sound? Nejlepší bude, když si to poslechnete (a nejlépe na sluchátka nebo studiové odposlechy). Původní záměr, že bude song jen lo-fi vsuvkou na chystaném EP, tam furt trochu proznívá ve zvuku kytar. Oproti jiným našim songům novince Say my name vévodí elegantní, přesto neustálým pohybem trochu neurotická basová linka. Refrén se pak nese v retro duchu, zase zejména díky basové vyhrávce a vokálům.

Videoklip jsme natočili v okolí našeho oblíbeného Baru Pod Schodama v Kutné Hoře. O koncept a střih videa jsem se postaral já, prostě jsme dvě odpoledne vzali starou digitální kameru, stativ a kamarády, kteří fungovali jako kameramani a spolurežiséři. Chtěl bych tu tak poděkovat všem, kteří se na vzniku podíleli významnou měrou: Tomáš Lebeda, Adam Sirotek, Johana Jeřábková a Štěpán Princ. Vážíme si toho, že do našeho nápadu investovali svůj volný čas. Stejně tak díky všem, kdo investovali svůj čas do čtení a dotáhli to až sem. Třeba naše zkušenost někoho nakopne k vlastnímu domácímu nahrávání.

Koho by podrobněji zajímalo, jak jsme nahrávali, videa z domácího studia jsou na našem Instagramu a YouTube kanálu. Song je taky na skoro všech streamovacích platformách, třeba i na Spotify.

Jak jste své skladby nahrávali vy? Podělte se s námi a napište na redakce@frontman.cz.