(Čtvrt na) smrt nahrávání bez producenta?

Nejsem protřelej studiovej hráč, kterej by navštívil půlku nahrávacích studií na světě, ale za patnáct let, co se muzice věnuju, jsem už něco málo viděl (a hlavně slyšel). Posledních osm se zajímám taky o práci se zvukem a velice opatrně bych si svoji ložnici dovolil nazvat domácím studiem. Vzniklo tu přes sto písniček, mezi nimi například úplně první demáč dneska kultovních stoner-rockerů Baro Chandel. Později třeba EP Nelásky písničkářky Tali, album Český folk zpívajícího copywritera Leo Pank Ševelpuny, v současný době spolupracuju s kapelou Souhra nehod. A především ti písničkáři mě oslovují s tím, abych jim jejich nahrávky produkoval. Co to ale vlastně znamená?

V mém případě především to, že ještě před nahráváním prochodím stovky kilometrů se sluchátky na uších a ve formě demáčů nahranejch klidně na záchodě na mobil se seznamuju s materiálem. Když mě napadne nějaká poznámka, napíšu si ji. Když mi něco přijde pitomý, řeknu to. Když mi něco přijde super, většinou mlčim, ale o to víc se těšim.

Myslím, že producent má především pochopit interpreta a podtrhnout, v čem vyniká. A až když se zjistí, že je nějaká aranž děravá, nebo nějaká pasáž nezáživná, pak nabízet vlastní nápady. Dobře, ale toho se řídí nějakej jouda, o kterým jste v životě neslyšeli a kterej svoje znalosti o kompresorech získal od Inda na YouTube. Co nějakej opravdovej producent?

S kapelou Čtvrt na smrt jsme teď 17. listopadu vydali třetí studiové album, které dnes křtíme v pražské Malostranské besedě. První dvě jsme obě točili v krásným studiu Aluna a byli jsme sami sobě producenty. Jenže kapela se v průběhu nahrávání druhý desky rozrostla na sedm členů a my jsme si uvědomili, že už na to nemáme. Nemáme odstup, nemáme asi ani dostatečný znalosti a při zpětném poslechu A furt to nestačí si říkám, že jsme to mohli udělat líp. Když jsme teda začali chystat právě vydanou novinku Láska. Vždycky., dohodli jsme se, že někoho oslovíme. Pohybujeme se v undergroundu a hrajeme alternativní hudbu, od začátku tak padala dvě jména: Honza Brambůrek a Ondra Ježek. A protože Brambor byl v té době extrémně vytíženej, zbyl nám na seznamu jenom Ježek a jeho studio Jámor.

Jenže Ondru jsem se dlouho bál oslovit. Kdyby s náma nechtěl spolupracovat, moje ego by dostalo přes zadek a nejspíš bych to těžko kousal. Pak nás ale pozval hrát na festival Banát, a tak jsem nabyl dojmu, že mu naše tvorba třeba nepřijde úplně pitomá, sebral jsem odvahu ho oslovit a on na to kejvnul. V první fázi jsme si stanovili přibližnej časovej rámec. Většinu písniček jsme měli napsanou (nebo jsme si to aspoň mysleli) a dohodli se, že to vydáme zhruba za rok. Nahrávání jsme rozdělili na dvě poloviny – to abychom to platili průběžně a taky abychom nedělali (doslova) deset věcí najednou. Ondra pak přišel na koncert, během kterého jsme zahráli šest písniček, se kterýma jsme chtěli ve studiu začít. Hned po koncertě přišlo první překvapení – on si to pamatoval. Úplně celý. Věděl přesně, kde je bridge, kde refrén a kde hraje jakej saxofon. Čuměl jsem na to s otevřenou pusou. Nejdůležitější ale byly jeho poznámky, který nás utvrdily v tom, co jsme sami tušili. U jedný písničky jsme následně dost předělali formu a jinou jsme škrtli úplně.

Studio jsme měli domluvené na dva dny a v plánu bylo nabrat základy na pět songů. Rádi točíme dohromady bicí, basu, kytary i hlavní zpěv a tak jsme to dělali i v Jámoru. Na práci s Ondrou Ježkem mě nejvíc překvapil všudypřítomnej zen, jako by bylo na všechno moře času. A pak jsme to většinou nahráli na druhej třetí pokus a měli jsme to hotové rychleji, než jsme čekali. Ondra nás nechal, ať si to celé režírujeme sami. Volili jsme tempa, pořadí nahrávání i pauzy na cigáro. Až když jsme se na jedný písničce zasekli (čti na první pokus jsme to zahráli totálně z p*dele), otočil se kolem dokola a zahlásil: „Pánové – punk na metronom? Vážně?“

Jakmile se vyplo rytmický tikání, další pokus tam padnul a šli jsme na oběd. A přesně tohle nenápadný vedení mělo za následek, že jsme to nahráli v klidu a na výsledku je to poznat. Co byla úleva pro mě osobně, bylo to, že jsem v něj měl absolutní důvěru. Od člověka, kterej je podepsanej pod vašima oblíbenýma deskama, si totiž klidně necháte nadávat do debilů. A to nepíšu proto, že by k něčemu takovýmu docházelo. Z předchozích nahrávání jsem byl taky zvyklej nést zodpovědnost za nabraný verze – jestli mají všechny nástroje použitelnej náběr a ideálně taky kterej z těch dvou až šesti je ten pravej. To tady úplně odpadlo, protože měl Ondra mnohem lepší přehled než kdokoli z nás.

Do výsledný podoby se nakonec sám trochu propsal. V singlu Startovní čáry zazní asi na deset vteřin jeho elektrická kytara, v Ještě chvíli nějaký podivnosti vyrobený z vokálu (náš basák tomu říká mimozemštani), v Odlétám tamburína, ve S tebou nikdy předělal spolu s naší saxofonixtkou linku sóla a pár dalších detailů, na kterých to album sice nestojí, ale který mu sluší a dodávají barvu. Celé album jsme ve výsledku natočili za pět dní včetně všech dotáček. A naše první zkušenost s tím, jaké to je mít producenta, dopadla nad očekávání.

Závěrem: Existuje spoustu přístupů, které používají různí producenti. Spolupráci s nimi bych doporučil každému kdo tápe, stagnuje, motá se v kruhu a nebo chce za každou cenu ten nejlepší výsledek. Názor někoho dalšího vám prospěje a i v naší malé zemičce nejdete spousty nesmírně talentovaných a zkušených lidí. A jak ho vybrat? Pro začátek se podívejte, kdo produkoval vaše oblíbené desky z podobného žánru, který sami hrajete. Nebo se zeptejte na zkušenost kamarádů ze scény. Ale hlavně se toho nebojte!

Jak jste k nahrávání své desky přistupovali vy? Podělte se s námi v komentářích nebo napište na redakce@frontman.cz.