The Cure se vrátili s kompaktní, jednolitou a atmosféricky hutnou nahrávkou

Ono se toho okolo legendárních gotiků dělo stále dost, akorát to nebylo možná na první pohled vidět. Po vydání alba 4:13 Dream v roce 2008 se Robert vrhl do gigantické retrospektivní práce. Prošel archivovaný materiál, který se váže ke všem deskám do roku 1990, a nejlepší klenoty pak přidával na bonusová alba deluxe reedicí jednotlivých řadovek. Vedle toho se mu v kapele začali znovu měnit členové. Odešel kytarista Porl Thompson, do kapely se naopak postupně vrátili klávesák Roger O’Connor a multiinstrumentalista Perry Bamonte. Od roku 2012 je členem kapely dlouholetý i spolupracovník Davida Bowieho, kytarista Reeves Gabrels.

Následně kapelu zastihla vlna kulatých výročí, která stále nesměle působícího zpěváka donutila uspořádat řadu výročních akcí. Nejvíc viditelný byl asi koncert v Hyde parku v roce 2018, který následně kapela vydala spolu s vystoupením na Meltdown festivalu o rok později na obsáhlé kolekci živáků 40 Live (Curætion-25 + Anniversary). Do toho skupina až na rok 2018 standardně koncertovala…

Teprve v roce 2019 a s následným dvouletým lockdownem se Robertovi uvolnily ruce, aby si uspořádal hromadu nevydaného materiálu, který se mu vršil na jedné hromadě. Vznikly z toho tři kupičky představující tři možná alba, o kterých zpěvák začal od roku 2022 mluvit jako o budoucích deskách kapely. První z nich – Songs of a Lost World – je konečně venku!

Složité martýrium vedoucí k vydání desky odkrývá sám zpěvák v rozsáhlém více než hodinu a půl dlouhém rozhovoru, který The Cure umístili před třemi týdny na svůj YouTube profil. Poprvé se o novou desku pokusil v roce 2014. Tehdy mluvil o pokračovali 4:13 Dream, který měl dostat název 4:26 Dream. Podruhé se začalo o nové desce mluvit v souvislosti s blížícími se výročími. „Jistá pompa, která automaticky s výročími souvisí, mi zabránila v tu dobu na desce pracovat. Necítil jsem pro intenzivní zanoření se do procesu tu správnou atmosféru,“ přiznal v rozhovoru Robert Smith. Teprve tehdy, když vlna oslav opadla, došlo v roce 2019 na nahrávání, ze kterého vykrystalizoval základ letošní novinky. Dvě třetiny materiálu prošly zatěžkávací zkouškou před publikem v letech 2022 a 2023, posléze došlo k dokončení kolekce, která dostala název Songs of a Lost World.  

Většina doposavad publikovaných recenzí alba Songs of a Lost World se shoduje na tom, že základní rys desky je její kompaktnost. A Robert Smith v už dvakrát zmiňovaném rozhovoru potvrzuje, že jeho snahou bylo napodobit to, co se mu dříve povedlo s deskami Pornography nebo Disintegration. To znamená připravit kolekci, která nebude nesourodou směsí jednotlivých písniček, jako některá poslední alba The Cure, na kterých měli výrazný (i autorský) podíl jednotliví členové kapely, ale vybrat pouze z vlastních demo nahrávek pečlivě ošetřený výběr, kterým Robert se svými spoluhráči docílí podobného homogenního efektu. A to se mu opravdu podařilo.

Co vás na desce jako muzikanty zaujme?

Osmička skladeb, která letošní řadovku sextetu tvoří, se nese v podobné náladě. Výrazně melancholické, podporující téma samoty a odcházení. Výraznou roli vedle Robertova vokálu hrají především vzdušné klávesové party nadnášející rockový spodek všech skladeb. Songs of a Lost World, stejně jako v životě sám principál, už nikam nepospíchá. A tomu je nekompromisně uzpůsobeno všechno. Vždyť první singl a otvírák desky Alone se nejprve tři minuty instrumentálně rozvijí, než dojde na první verše Smithem vypůjčené od ostrovního básníka 19. století Ernesta Dowsona z poemy Dregs.

A to se dostáváme v podstatě k jediné výraznější výtce, kterou bych k albu měl. To zkrátka neobsahuje jediný čistokrevný singl, kterými se pyšní i ony referenční desky Pornography (The Hanging Garden) nebo Disintegration (Lullaby nebo Lovesong). Album, na jehož výsledné podobě se podílel mixem už na albu Bloodflowers otestovaný Paul Corkett, výborně funguje jako celek. Nezklame kapele nakloněného posluchače, neurazí ani jako podkresová kulisa, nemá ale ambice oslovovat jiné než staré známé. Že jich je stále více než dost, ukazuje narůstající počet zemí, kde album stanulo na vrcholu prodejních hitparád. Přesto, abych dal albu mimořádné hodnocení, musela by mne kolekce Songs of a Lost World nejen pohladit a dojmout, ale také něčím překvapit. Fakt, že něco takového možná neměl Robert Smith ve svém věku energii nebo chuť, je na druhou stranu naprosto legitimní, pochopitelný postoj.

I přes tyto výtky se The Cure podařilo předložit posluchačům silnou kolekci, které je (snad) lákadlem na další připravovaný materiál, který chce Robert Smith do svých sedmdesátin vydat, než hodlá celý temný cirkus jménem The Cure definitivně uzavřít.

The Cure – Songs of a Lost World

Fiction rec./Universal Music; 49:16, 2024

85 %