Czendál (Cocotte Minute): Tvrdší styl muziky mi dává větší prostor dát do umění víc pocitů

Za úspěchem skupiny Cocotte Minute stojí kromě frontmana Zellera i Ondřej Voršilka, kterému nikdo neřekne jinak než Czendál, Czenda. Přes den sportovní šéfkomentátor, večer nekompromisní kytarista průkopnické české nu-metalové kapely, pro kterou píše veškerou hudbu. Ze začátku „kariéry“ dostal hodně dobře placené nabídky hrát jazz na lodi a možnost stipendia na studium hudby v USA, ale odmítl je, protože v Cocotte Minute už před osmnácti lety našel umělecký smysl života.

Jsi jedním z náčelníků kultu Cocotte Minute. S kapelou ses natolik sžil, že sis nechal její logo vytetovat na rameno. Existuje něco víc, jak dokázat větší oddanost a víru kapele? 

Na konzervatoři jsem hrál v šesti kapelách najednou a dostával nabídky hrát jazz na lodi za tehdy hodně zajímavé peníze, natáčet tehdy s významnými interprety. Dostal jsem i možnost stipendia na studium hudby ve Státech. S CM jsme tehdy začínali a nikdo netušil, kam až se dostaneme. Tehdy jsem vycítil, že je to umělecký smysl mého života. Z ostatních pěti kapel jsem postupně odešel, k lodi jsem se nikdy ani nepřiblížil a v USA jsem do dneška nikdy nebyl. Veškerou svou hudební a skladatelskou invenci jsem vložil do CM. Vždy budu rád, že jsem se tak rozhodl. Pro mě to má obrovský smysl a každý člověk, kterého to potěší, povzbudí, a který to ocení, je pro mě motivací. Už na škole jsem říkal, že chci hrát pro lidi, ne pro muzikanty.

Jazz je naprostý opak toho, co hrajete. Vedlo tě to vždycky více k tvrdší muzice?

Ano, tvrdší styly mi byly vždycky bližší. Ale ne úplně prvoplánově, že bych si říkal, že zkreslený kytary jsou prostě známkou punku a vzdoru proti všem. Spíš jsem měl vždycky pocit, že tvrdší styl muziky mi dává větší prostor dát do umění více pocitů, ale tak, abych tomu ve finále nerozuměl jenom já, ale i publikum. To je pro mě podstatou do dneška. Vždycky jsem chtěl hrát pro běžné posluchače, ne pro muzikanty. Ale výrazové prostředky pro mě nejsou důležité prvoplánově. Prostě nehraju na sedmistrunné kytary proto, že je to drsný, ale proto, že mi dávají svobodu a barvu, kterou chci vyjádřit. Ostatně Beethoven byl kdysi taky slušnej metal.

Se Zellerem jste semknutá autorská dvojice, zakladatelé českého nu-metalu. Na mnohé můžeš působit jako muž v pozadí, který je zároveň excelentní autor hudby hitů CM. Přijdeš si, že žiješ v jeho stínu?

Díky za kompliment. Chápu, jak to myslíš, ale rozhodně to není život ve stínu Zellera v pejorativním smyslu. Ty role jsou dané, Zeller je zpěvák a je to prostě všeobecně vnímaný imperativ v pohledu na úspěšné kapely a kdo se to snaží prolomit je blb, který sám sebe kope do zadku. Zpěvák je tváří kapely a málokterá úspěšná kapela to tak nemá. Je to logické, publikum je v globálním hledisku masa a chová se tak, zpěvák je ten, kdo k ní promlouvá. Tomu prostě věříš. Stejně tak to vnímá jednotlivec, který si pustí jakoukoli písničku v autě. Hlas, slova vnímáš prioritně. Je to statusová věc. Texty a hlas jsou tím nejdůležitějším médiem, hudba, která je doprovází, je až za tím.

Měli jste mezi sebou nějakou krizi?

Ne. To by to takhle nikdy nemohlo fungovat. Máme jeden k druhému respekt. Profesní a hlavně lidský. Naprosto si důvěřujeme. Ten vztah je výjimečný, hluboký pro mě osobně nesmírně cenný.

Jak to máš s texty a zpěvem? Zkoušel jsi mu fušovat do řemesla?

Ne, hned na začátku jsem pochopil, že jsem v osobě Zellera narazil na geniálního textaře. Podle mě nemá u nás konkurenci. Dělá skvělé texty, které jsou alfou a omegou CM. Co se týká zpěvu, CM bez Zellerova hlasu by neexistovali. Tím je asi řečeno vše. Já jsem zpíval na konzervatoři, ale mě to nikdy nelákalo. Zvolil jsem si kytaru jako nástroj, kterým ze sebe dostanu veškerou uměleckou energii. Nemám potřebu jí ventilovat zpěvem. Jestli se to někdy změní, natočím sólovku a nechutně se proslavím. Ale na tvou otázku ne, Zeller to dělá skvěle, není důvod.

Kdy jsi vlastně v sobě objevil skladatelské vlohy? Vedli tě rodiče k hraní/skládání?

Můj strýc, bratr mojí mámy, je Martin Němec. Zakladatel skupiny Precedens, skvělý skladatel, autor mnoha známých skladeb, které rotují v českých rádiích, filmové i scénické muziky, který dal rockový hudbě u nás zajímavý autorský pohled. Od malička mě fascinovalo, jak skládá, když jsme jako malí jezdili na chalupu do Českého ráje, vždycky jsem se těšil na strejdu, který tam celé léto v atelieru skládal muziku. Byl jsem mu dost za prdelí. Jakmile to věkově začalo mít smysl, začal sem se do toho cpát. Obrovský dík patří mým rodičům, kteří mě v hudbě od mala podporovali a nezhroutili se, když sem šel na konzervatoř místo na medicínu (oba atestovaní lékaři) a nezabili mě, když jsem u nás v garáži pořádal vyprodaný punkový koncerty se svou první kapelou Černá substance.

Jak přistupuješ ke skládání, co je ti inspirací?

Co se týká skládání, vždycky jsem byl v tomto ohledu pudový... neumím to programově, nevím, odkud se to bere a ani se to nesnažím ovládat. Nefunguje to tak, že si řeknu, teď si sednu a složím středně tempou písničky v B minor. Nějakým způsobem to ze mě vždy vzejde. Je to nepopsatelný pocit a vždycky mě znova a znova překvapí. Je to pro mě do značné míry adrenalin a souvisí to s mou povahou dělat všechno za limit. Mám to tak se vším, se sportem, který dělám od malička, s prací při tvorbě televizních sportovních přenosů, komentování zápasů až po řízení auta. Je to u mě vždy „all or nothing“. Takže když jsme s Martinem připravili hudbu pro Rituál, byl sem úplně vyšťavený. Tehdy jsem si říkal, že už nikdy nebudu schopen nic složit. Ale zase se to ve mě vytvořilo a přišla muzika pro Veď mě, která šla zase o krok dál.

Jaké využíváš aparáty ke skládání?

Zvuk je v muzice to absolutně nejdůležitější. Ostatně přijímáme ji ušima. Takže jde o to, jaký zvuk vytvoříš svou hrou, a jak ho převedeš v zesílené formě ven. Obě tyto proměnné musíš mít zvládnuté. Bez toho je ti herní dovednost či talent k ničemu. Cest je spousta, dnes už je na trhu obrovský výběr funkčních věcí, ale pozor... o to je to složitější být schopen se v tom orientovat. Je řada potenciálně dobrých kytaristů, kteří prostě na zvuk nemají cit, utopí se v záplavě efektů a nikdy se z toho nedostanou. Já používám asi tak 25 let starou hlavu Marshall 900... je to poctivě vyrobenej kousek, na který nedám dopustit a můj technik se pokaždé, když mu ji dám přelampovat, rozplývá nad jejím zvukem. Je precizně vyladěná. A to mi jí jednou bedňáci na festivalu v Bílině cestou na stage upustil z dvou metrů na beton. Přežila bez újmy. K tomu mám klasické velké áčko Mesa Boogie, aktivní sedmistrunné kytary značek Ibanez a LTD.

Pamatuji si, že jednu chvíli jsi při vystoupení skákal na bednu. Kolikrát sis naflákal? A proč si s tím přestal?

Skákání na bednu je součástí mé pódiové prezentace. Je to součást show, jeden z jejích prvků. Na posledním tour to nedělám, protože je trochu jiný playlist a s tím i skladba fragmentů pódiové prezentace, ale určitě to zase zařadím, baví mě to. Pádů už pár bylo, i několik šrámů, ale to je v pohodě, od malička hraju hokej, jsem zvyklý.

Už rok jsi při koncertech stylizován do ninji. Vybral sis to sám nebo ti role byla přidělena? Jak ses s ní žil?

Naším hlavním přístupem při vedení CM je neustále se posouvat dopředu. Bez toho to nemá smysl. Pódiová prezentace je strašně důležitá. Dívat se na partu chlápků v kapsáčích, kšiltovkách a černejch trikách je strašně omezený. Většina kapel si neuvědomuje, že koncert není lidmi vnímán jen ušima. Odjakživa je součástí hudebního představení i vizuál. Violistka z kvarteta je krásně oblečená upravená ženská, Pavarotti zpíval ve fraku, ta hudba si to zaslouží a její publikum také. Navíc prezentace hudby má z uměleckého hlediska hodně společného s divadlem. S Martinem jsme řešili, kam to posunout. On přišel s nápadem archetypu bojovníků. Ninja mi přišel fajn.

V rámci „role“ hraješ na kytaru šavlí. Jak to posunulo zvuk? 

Sólo katanou souvisí se skladbou, v které je. Ale je zajímavé, že nepřímo. Když jsem skládal písničku Zapal, řekl jsem si, že by se tam hodilo sólo, ale můj názor na klasická kytarová sóla je takový, no jak to říci… na konzervatoři jsem se naučil snad všechna sóla Yngwieho Malmsteena, Joea Satrianiho a dalších, abych si nakonec řekl… a k čemu je to vlastně dobrý? Jak už sem říkal, chci hrát pro lidi, ne pro muzikanty. U Zapal jsem si řekl, že sólo ano, ale nějak jinak. Tak jsem si usmyslel, že ho zahraji tím, co mám nejblíže po ruce… na stole ležel banán a televizní ovladač. TV ovladač se na podiu nehodí do konceptu a katanu mám zrovna za pasem.

Jsi poměrně tišší, introvertní osobnost. Zároveň jsi ve vedení sportovní televize a děláš sportovního komentátora. Jak to jde ruku v ruce?

Tohle je podle mě jeden z velkých všeobecných omylů. Mnoho lidí si myslí, že sportovní komentátor musí být ukecanej člověk. To vůbec není pravda. Nijak to s tím nesouvisí, naopak, to vám spíš komplikuje práci. Komentář není o tom, pořád mluvit, ale naopak být schopen zvládat distribuovat informace ve správný čas, být pohotový, mít svůj názor a excelentně zvládat jazyk. Tak přece nemusíš být ukecaná. Jak to jde dohromady s hudbou? Z filozofického hlediska velmi dobře, je to vlastně podobné, nějakým způsobem promlouváš k audienci, k publiku a jsi sám za sebe. V komentáři slovy, na koncertě tóny. Podstatný rozdíl je zpětná vazba. Na koncertě ji dostaneš hned, a když jsi na to zvyklý, při přenosech ti to pak chybí, ale už jsem si zvykl. Naštěstí na svůj komentář dostávám v drtivé většině pozitivní ohlasy, čehož si moc vážím. Makám na sobě dnes a denně. Z praktického hlediska je to někdy složitější, protože světe div se, koncerty a důležité zápasy jsou víkendovou kratochvílí, takže jsem musel koupit dost rychlé auto. Ale jsem šéfkomentátor a nasazuji své lidi. Takže když je kolize, pošlu na přenos někoho jiného. Vážně, jsem v hudbě i komentování opravdu šťastný.

Často lítáš do Ruska a máš známosti se slavnými hokejisty. Co je na tom mýtus a co pravda? 

Znám mezi hokejisty i dalšími sportovci spoustu skvělých lidí, vrcholový sport a vrcholová muzika jsou hodně podobné, abys byla na špičce, musíš opravdu makat a dát tomu všechno. Navíc muzikanti můžou chlastat a fetovat a nedostanou stopku od dopingovky. Co se týká zákulisních věci… no comment… víš jak, co se stane na hotelu v Ufě, zůstane na hotelu v Ufě.

Aktuálně s kapelou vzpomínáte na svých koncertech na 15 let starý debut. Co pro tebe znamená Czeko? 

Czeko je pro mě zlomovou skladbou. Jednak v životě CM, je to první skladba, kterou jsem pro CM napsal. A také osobně. Symbolizuje mé hudební směřování, které se v té době formovalo, symbolizuje pro mě osobně nastartování velmi funkčního uměleckého a i přátelského vztahu s Martinem, protože tehdy se parádně potkala muzika a text dvou lidí, kteří se do té doby vlastně neznali a spojilo je to nafurt a taky prostě proto, že je to jeden z nejlepších hudebních motivů, které jsem kdy udělal.

Od stále aktuálního EP Veď mě! uplynuly už dva roky. Jak to vypadá s novým materiálem, pracujete na něm, případně v jaké je to fázi?

U mě vždycky nějaký čas trvá, než se po skladatelské explozi znovu dostanu do produktivní fáze. Nebo spíš, kdy se do ní chci dostat. A teď zrovna nastává ten čas, kdy se ve mně znovu začíná rodit hudba.