Ďábelské blues Roberta Johnsona

Je dnes obecně známým faktem, že současná rock n´rollová či rocková hudba by asi jen těžko existovala, nebýt blues. A současní rockoví kytaristé by možná hráli úplně jinak, nebýt jedné velké postavy bluesové kytary, démonického a mýty opředeného Roberta Johnsona. V následujícím článku se vám pokusím tohoto kytaristu a skladatele představit zejména z toho muzikantského pohledu, ale nějaké ty tajuplné historky vážící se k jeho osobě si přeci jen neodpustím, neboť k jeho profilu neodmyslitelně patří a dotváří jej.

Tak tedy, vydejme se na cestu časem, konkrétně do 30.let minulého století, na jih USA, do legendární mississippské delty. Tehdy zde znělo blues z každé plantáže, z každého pole, hrálo se v tančírnách, nálevnách, na verandách nuzných domků i na ulicích. A všude tam jste tenkrát mohli spatřit Roberta Johnsona. Kytaristu, který hrál tak neuvěřitelně, až se kolem něj začali šířit zvěsti, že zaprodal svou duši ďáblu, aby ho naučil takhle hrát. A on sám tuto legendu nikdy nepopíral a často na ni odkazoval i ve svých písních (např. hrůzostrašné a zjevně vážně míněné skladby Me And The Devil Blues, Crossroads Blues či Hellhound On My Trail). Nicméně ať už to byla pravda či ne a ať už to byl ďábel, či kdokoliv jiný, vzal si jeho duši dost brzy. Robert Johnson se dožil pouhých 27 let. Ale i přesto se stal jedním z nejvýznamnějších a nejvlivnějších černých bluesmanů. Jeho skladby přebírali umělci bez rozdílu barvy pleti i hudebního stylu (např. Eric Clapton, Bob Dylan, Led Zeppelin, Rolling Stones, Peter Green, Grateful Dead, Jeff Healey, Steve Winwood, Taj Mahal, The Doors, Red Hot Chilli Peppers, ZZ Top, Status Quo, Lynyrd Skynyrd a mnoho a mnoho dalších...). Ostatně spousta slavných muzikantů dnes tvrdí, že bez poznání Roberta Johnsona vám nikdy nedojdou všechny hudební souvislosti.

Psát profil Roberta Johnsona není zrovna jednoduché, neboť o něm není známo příliš ověřených informací. Existují dokonce jen pouhé dvě fotografie tohoto umělce. V první polovině 20. století se na americkém jihu o chudé černošské obyvatelstvo sotvakdo staral a zajímal, natož aby vedl nějaké přesné matriční záznamy o jejich narození či úmrtí. A tak se o pravdivosti dat u starých bluesmanů můžeme jen dohadovat. Nicméně vycházejme z faktů uvedených v záznamech Americké Kongresové Knihovny, která pořizovala prvotní nahrávky těchto muzikantů a z údajů dostupných v Muzeu Delta Blues.

Robert Johnson se tedy pravděpodobně narodil 8. května 1911 v Hazelhurstu v Mississippské Deltě. Jeho matka Julia byla tehdy provdána za Charlese Doddse, poměrně zámožného černého truhláře a majitele pozemků, který se ovšem v té době skrýval kdesi v Memphisu před lynčováním, neboť v šarvátce zranil člena jedné prominentní bělošské rodiny. Dodds ovšem nebyl Robertův otec, tím byl jakýsi Noah Johnson, o němž se ale toho bohužel mnoho neví. Julia to jako černošská samoživitelka neměla vůbec lehké a tak Robert Johnson trávil svá první léta života převážně v deltských pracovních táborech a na plantážích. Nakonec se Julia rozhodla vyhledat svého zákonného manžela kdesi v Memphisu, jenže tam zjistila, že už si stihl najít milenku a tak pokus o sblížení rodiny nedopadl dobře. Nicméně Dodds alespoň souhlasil s tím, že se postará o svého nevlastního syna a tak Robert ještě pár let žil v Memphisu. Kolem roku 1918 ho ale Dodds poslal zpět k Julii do Robinsonville, kde tehdy žila se svým novým mužem Dustym Willisem.


Robert měl tedy velmi zmatené a spletité dětství, neustále se stěhoval, poznal tři otce a několikrát se mu změnilo příjmení. Roku 1929, ve svých 18 letech se nakonec rozhodl přijmout jméno svého biologického otce a začal o sobě mluvit jako o Robertu Johnsonovi. V té době se již intenzivně zajímal o hudbu. Nejprve zkoušel hrát (tak jako tehdy mnoho jeho vrstevníků) na brumli, poté na foukací harmoniku, až mu nakonec učarovala kytara. První krůčky na tento nástroj ho naučil usedlík z Robinsonvillu Willie Brown, který mu ukázal akordový doprovod a základní prstoklady. Browna ale čas od času naštěvoval i jiný, tehdy již slovutný bluesový hráč Charley Patton, a Robert byl pozorný žák a bedlivě oba tyto hráče pozoroval a učil se od nich. V témže roce také potkal šestnáctiletou Virginii Travisovou a oženil se s ní. Mladý pár se přestěhoval na Kleinovu plantáž nedaleko od Robinsonville a Robert prý byl opravdu vzorný manžel. V roce 1930 však Virginie zemřela i s jejich dítětem při porodu. Pro Roberta, který si prošel nelehkým dětstvím a hledáním vlastní identity to byla zdrcující rána.
Vrátil se do Robinsonville a chtěl začít znovu hrát s Williem Brownem a Charley Pattonem. S těmi ovšem v té době již hrál i jistý Son House. Trojice ho sice mezi sebe jakž takž přijala, ale spíše se mu vysmívali, neboť Robert byl tehdy stále ještě začátečník. A tak se Johnson jednoho dne prostě sebral a odešel a více než rok o něm nikdo ve městě neslyšel. Když se vrátil, zpíval a hrál naprosto brilantně, s téměř až nadpřirozenou energií, která je ukázkově zachycena i na jeho prvních nahrávkách z roku 1936. Okamžitě se samozřejmě začali šířit zvěsti, že Johnson prodal svoji duši ďáblu, výměnou za schopnost takhle hrát a zpívat. Sám Johnson tyto domněnky i lehce podporoval... stejně tak, jako to dělal kdysi před ním jiný bluesový kytarista Tommy Johnson.

Po mnoha letech se ale nakonec podařilo vypátrat, kde vlastně Johnson ve skutečnosti celý ten více jak rok byl a co dělal. Údajně poté co opustil Robinsonville se vrátil do rodného Hazelhurstu, kde se oženil s jednou starší ženou. Ta ho v podstatě vydržovala, zatímco on rozvíjel své kytarové dovednosti pod vedením muzikanta jménem Ike Zinneman. Ten pocházel z Alabamy a Roberta prý učil hrát na kytaru o půlnoci na hřbitovech (zřejmě kvůli klidu...). Je také velmi pravděpodobné, že se zde setkal (nebo o něm minimálně slyšel vyprávět) i s již zmíněným Tommy Johnsonem, který se sem často vracel. Tommyho Johnsona též provázela démonická pověst, nosil u sebe prý kouzelnou králičí pracku, scházel se s ďáblem, atd.

Tommy také platil za velmi zručného kytaristu a i jeho umění je zaznamenáno na několika nahrávkách z let 1928 - 1930. Dokonce se nedávno objevily i informace, že Robert a Tommy mohli být vzdáleně příbuzní. A zřejmě i pod vlivem všech těchto okolností a událostí se mohli vytvořit spekulace o Robertově spolčení s ďáblem. Ale to, že se Robertova hra tak nečekaně zlepšila a zněla jinak než tehdejší rasové nahrávky z Delty bylo spíše než dílem nadpřirozené bytosti, dílem Ike Zinnemana, který Johnsona učil melodičtější blues z východního pobřeží, které bylo dost rozdílné od drsného blues z Delty. V Hazelhurstu do sebe Robert ale nenasál jen vliv Ike Zinnemana, ale čerpal i z nahrávek Leroye Carra, Scrappera Blackwella a Lonnie Johnsona. To vše působilo na místní hudebníky z Delty nejen inovátorsky, ale také patřičně démonicky.

Během dalších pěti let, po svém návratu tedy upevňoval svou pozici nejimpozantnějšího mladého bluesmana v Deltě a i nadále do sebe vstřebával vlivy z nahrávek takových muzikantů jakými byli např. Kokomo Arnold, Skip James a Peetie Wheatstraw. Nebyl to ovšem jen hudební vliv, který do sebe Johnson z těchto nahrávek získával, ale často si také vypůjčil pár veršů z textu jejich písní a přidal k nim pár svých (to ostatně býval v té době velmi častý jev). Dokonce i Johnsonova nejslavnější skladba Dust My Broom vznikla na základě verše "I believe, i believe i´ll dust my broom..." z Arnoldovy nahrávky Sagefield Woman Blues. Z této nahrávky ostatně částečně vychází i kytarový riff Johnsonovy Dust My Broom. Johnsonův rychlý stylový vývoj by se mohl tedy připsat jeho posluchačským zálibám, ale nemůžeme jim rozhodně připsat celkový vývoj jeho hudební osobnosti.

Johnson hrál údajně převratným stylem, ihned po návratu z Hazelhurstu a podle mnohých to muselo být jedině pomocí ďábelských triků. Johnson totiž nezněl jako kytarista a zpěvák, zněl jako kdyby hrála celá kapela. Ponechal si ve svém výrazu všechny typické znaky delta blues, přidal k nim výraznější frázování, používání arpeggií a basového boogie doprovodu. Hrál také do té doby neobvyklý shuffleový doprovod, který doplňoval a kombinoval s hlavní melodií a vyhrávkou a to nejčastěji pomocí bottlenecku. Vše pak podtrhl temnými, rytmickými údery vyklepávanými nohou. Pro ostatní kytaristy, ale i jeho posluchače byl takovýto styl hry opravdovým zjevením a sledovali jej s neskrývaným úžasem. A jako by nestačilo to, jak neuvěřitelně hrál, vyzrál Johnson i jako textař a zpěvák. Jeho písně byly plné erotických dvojsmyslů a vedle nich i hlubokého smutku a beznaděje. Bylo v nich vědomí bídy jeho rasy i radost z toho, jak tahle rasa umí žít a radovat se i v takovém světě. A samozřejmě v jeho textech málokdy chyběl i všudypřítomný ďábelský podtón. Sílu textů umocňoval svým hlasem, který plynule přecházel do falzetu a zpět a v němž byla přímo hmatatelná tíha osamělosti, neštěstí, osudovosti, ale i vzdoru a sarkasmu. A své emoce z textů dokázal přenést i na své posluchače. Johnny Shines k tomu řekl: "Vypadalo to, jakoby jeho kytara mluvila s ním. Hrál velice vášnivě a procítěně...a skoro vždy když dohrál bylo v sále ticho. Napoprvé jsem nechápal co se děje, ale po chvíli jsem zjistil, že všichni pláčou... i muži."


Nebyla to ovšem jen hudební osobnost, která se u Roberta změnila během jeho pobytu v Hazelhurstu...vyklíčila v něm také nezkrotná potřeba se toulat. Brzy poté, co se vrátil do Delty opustil svoji druhou ženu a začal se potulovat od města k městu a také od jedné ženy k druhé. Neměl příliš přátel, protože téměř nikomu nevěřil a uznával jen pár spřátelených muzikantů. Choval se přesně tak, jako by mu byl v patách "pekelnej pes", jak o tom zpíval v jedné své písni. Jeden z muzikantů, který s Johnsonem nějakou dobu hrál, již zmíněný Johnny Shines o něm prohlásil: "Byl to ten nejlepší kytarista, jakýho jsem kdy slyšel, ale zároveň se choval dost podivně. Jakoby byl pořád připravenej odejít. Hráli jsme třeba celou noc a sotva jsme ulehli, Robert uslyšel vlak. Neřekl ani slovo, vstal a vyrazil...a jeli jsme kamkoliv vlak jel. Vůbec ho nezajímalo kam jede, takhle prostě žil." Ostatně bluesmani tehdy prožívali skvělé časy, byli vítáni ve všech barech, kavárnách a hospodách u cest a jim se pouze s kytarou v ruce cestovalo snadno. A Johnson navíc dokázal hrát tak, že se to líbilo nejen černému, ale dokonce i bílému publiku.

Hrával tehdejší oblíbené hity, šlágry ve stylu hillbilly i kovbojské písničky. Navíc dokázal skvěle improvizovat. Jednou mu dokonce jeho kytara v jednom domě shořela. Johnson ale pohotově vytáhl foukací harmoniku a během pár dní na ulici si vydělal na kytaru novou. A to podle Johnny Shinese "neměl předtím u sebe ani vindru". Jinou jeho zvláštností bylo, říká Shines, "že ať už jsme byli kdekoliv, počasí a cesta jakákoliv, Robert byl vždycky jako ze škatulky. Hráli jsme ve špinavejch podnicích, na zaprášenejch ulicích, neměli jsme na jídlo, žádný peníze, já jsem často vypadal jako zmoklá slepice, ale Robert byl stále čistej a nažehlenej, jako kdyby právě vyšel z kostela." A dost možná i díky tomu měl Robert takový úspěch u žen a rád s nimi flirtoval. Obzvláště když to přehnal s pitím a ztrácel veškeré zábrany, navážel se klidně i do vdaných či zadaných paniček, samozřejmě vždy ke značné nelibosti jejich partnerů. Takže se často dostával do potíží a nezřídka se musel dávat na velmi rychlý ústup.

Svoji první nahrávací frekvenci absolvoval Robert Johnson 23. listopadu 1936 na hotelovém pokoji v San Antoniu v Texasu. To bylo již o něčem trochu jiném, než prvotní bluesové nahrávky, které vznikaly doslova v terénu a které byly pořizovány pro Americkou kongresovou knihovnu. Ta tenkrát vyslala několik nahrávacích skupin do všech oblastí Delty, kde zůstávaly celé týdny a nahrávaly a nahrávaly. Většinu autentického blues z dvacátých a začátku třicátých let máme dnes zachycenu na nahrávkách právě díky jejich práci. Nahrávací frekvence v hotelu byla tedy tak trochu anomálie a nedošlo by k ní, kdyby zástupce společnosti American Record Company Ernie Oertle nepovažoval Johnsonův talent za zcela výjimečný. Na této nahrávací frekvenci vznikl první singl se skladbou Terraplane Blues na jedné straně a zlověstnou Kind Hearted Woman Blues na straně druhé.

Johnson byl prý na této nahrávací frekvenci tak nervózní, že si prosadil, že bude nahrávat čelem ke zdi, aby se mohl soustředit... a díky tomu prý tyto nahrávky získaly onen zvláštní zvuk a sílu. Singl se stal okamžitě hitem v celé Deltě a tak o pár dní později nahrával Johnson znovu. Tentokrát natočil tři zcela zásadní skladby své tvorby: I Believe I´ll Dust My Broom, Sweet Home Chicago a Ramblin´ On My Mind. Bluesový znalec Bob Groom se o těchto nahrávkách vyjádřil ve smyslu, že Johnson na nich doslova stál na rozcestí bluesové historie. Vždyť většina skladeb - výše uvedených i pozdějších, které Johnson nahrál skutečně vešla do historie a to nejen bluesové hudby.

Pokud budeme zkoumat jeho hru do hloubky, objevíme v ní složitý avšak pečlivě stavěný a proměnlivý sled dvou a třídobých figur a stejně propracované střídání basových riffů a melodických linek. Jeho nervózní zpěv zní, jakoby Johnson násilím vyrážel dech z hrdla staženého strachem. To vše dotváří jedinečnou atmosféru jeho písní. Tato atmosféra je asi nejlépe zachycena ve skladbě Crossroad Blues. Johnson sám tvrdil, že tato píseň popisuje jeho vlastní zážitek, kdy stál při západu slunce na venkovském rozcestí a svíral jej strach. Mohl se zde objevit nějaký bílý úředník a dát jej jako neznámého cizince zavřít, ale daleko větší strach měl z něčeho jiného...horšího. V bluesové tradici je rozcestí místem, kde ctižádostiví muzikanti uzavírají smlouvu s ďáblem a Robert přesně to (alespoň dle slov v písni) učinil. Každý, kdo se v deltě někdy uprostřed noci zastavil na opuštěném rozcestí ví, jak hrůzostrašný zážitek to může být. Vše je prázdné, černé a strašidelně tiché...


Dne 19. června 1937 natočil Robert Johnson v opuštěném skladišti, upraveném na provizorní studio své poslední nahrávky, které byly z dnešního pohledu skutečně plné osudových znamení. Byly to skladby From Four Until Late, Hellhound On My Trail, a Me And The Devil Blues, která začíná veršem o tom, jak ďábel klepe na Johnsonovy dveře a končí veršem: "Můžete pohřbít moje tělo tam dole u silnice, aby si moje špatná duše mohla chytit autobus Greyhound a odjet". Další skladbou, kterou ten den nahrál, byla Stop Breakin´ Down Blues a Travelling Riverside Blues. Nahrál i upřímné vyznání lásky Honeymoon Blues a také ztrápené blues o marné lásce Love In Vain. Celou nahrávací frekvenci ukončil chaotickým Milkcow´s Calf Blues.

V srpnu roku 1938 byl Johnson pozván, aby hrál na večírku v domě zvaném Three Forks poblíž Greenwoodu. Spolu s ním se tam v tu dobu pohyboval i další bluesový kytarista David "Honeyboy" Edwards a podle jeho svědectví tam Johnson nejen příliš pil, ale dokonce začal flirtovat se ženou majitele domu. V zápětí mu někdo podal již otevřenou láhev whisky. Přátelé ho ještě varovali, ať z načaté lahve nepije, ale Johnson na ně nedal. Během večera se mu pak udělalo tak zle, že ho přítomní přátelé museli odvléct na pokoj. Tam Johnson ležel několik dní v křečích, ke kterým se přidal ještě zápal plic (který zřejmě již několik týdnů přecházel), a 16. srpna 1938 zemřel.

Hovořilo se o otravě strychninem, velmi prudkým jedem na hubení krys, ale dle pozdějších vyjádření lékařů, by Johnsona tento jed zabil okamžitě, nikoliv až po třech dnech. Podle úmrtního listu (který se našel teprve v roce 1968) měl Johnson dokonce zemřít z přirozených příčin! Nicméně je také pravdou, že jeho tělo pravděpodobně nikdy neohledal žádný lékař, takže přesnou příčinu jeho úmrtí se asi již nikdy nedozvíme. Jeho tělo bylo údajně pohřbeno v hrubé rakvi z borovicových prken v neoznačeném hrobě, na hřbitově blízko Morgan City v Mississippi u kostela Zion, hned vedle silnice Highway 7. Tak jak si to Johnson přál ve své skladbě Me And The Devil Blues. Místo jeho posledního odpočinku ovšem dodnes nebylo spolehlivě určeno a jeho náhrobek můžeme nalézt také na hřbitově v Greenwoodu.

Co se týče kytar, tak dle oněch dvou dochovaných fotografií můžeme určit, že Robert Johnson měl v oblibě (jako většina bluesmanů té doby) kytary typu parlor a to zejména Gibson L-1, který firma začal v nedávné době vyrábět i jako signature model tohoto bluesmana.

A pokud byste si chtěli Roberta Johnsona poslechnout, doporučuji zejména komplet nazvaný The Complete Recordings - najdete zde vše, co Robert Johnson natočil. I když se čas od času objeví zpráva o nalezení některých dalších jeho nahrávek, tak většina z nich má bohužel zatím do hodnověrnosti hodně daleko. Doporučuji také některý z mnoha filmových dokumentů, nejen o Robertu Johnsonovi, ale o celé historii blues, které natočil režisér Martin Scorsese.

Robert Johnson
Náhrobek v Greenwoodu
Náhrobek v Morgan City
Robert Johnson se objevil i na poštovních známkách
Gibson Robert Johnson signature model