Dala vám kapela kopačky? Zjistíte, že na sobě musíte tvrdě zamakat

V životě každého muzikanta by měl přijít moment, kdy zjistí, že úspěch se neměří počtem holek v posteli, přijímáním komplimentů od kamarádů, kteří vám „vždy fandili“, ale dvě stovky na vstup/CD nemají. Muzikant by si asi měl uvědomit to, že nějaký ten hype se koupit dá, ale pokud nemá nic, čemu věří i lidé, kteří ho pracně nevytlačili z lůna, bude mu to stejně k ničemu.

Je mi 27 a nerozumím době, které vládne naštvaná Skittleska a jí podobní. Ale rozumím tomu, že je potřeba tvrdě makat, přát ostatním a ať už to zní sebeotřepaněji, neusínat a nevzdávat se. Poctivě jsem pročítal příspěvky v této sekci a jestli jste činili stejně, víte jak se točí klipy, hraje na nástroje a skládá muzika. Můj příspěvek bude o tom, jak se otřepat.

V roce 2017 mi moje kapela řekla, že nejsem dost dobrým na to, abych s nimi dál pokračoval. Vzali si s sebou hodně svého a hodně ze mě. Vstal jsem a hned se oklepal? Ani náhodou. Nějakou dobu jsem byl prostě fňukna. Ano, kytaristu a basáka jsem sehnal za pár hodin, protože jsem nějak vždycky tušil, že ten moment přijde.

Měli jsme nasmlouvaný SleazeFest v Německu, kde hrála valná většina našich moderních idolů, a o to jsem nechtěl přijít. Když jsem muzikanty lákal na to, že jsme pod NASTY RATZ objeli pár zemí v zahraničí, nebyl jsem si jistý, jestli chci tohle dělat dál a hlavně, jestli chtějí lidi, abych pokračoval.

První telefon druhý den byl mému učiteli zpěvu. Chtělo to rapidní změnu. Začal jsem chodit víckrát týdně a doma poctivě trénovat. Intonace, rytmus, výraz, techniku a blablabla… Nikdy mě tohle nebavilo, ale pochopil jsem, že špatné věci se dějí pořád dokola, dokud ten koloběh nepřerušíte. Dost ale motivačních žblebtů. Co dělat, když se vám rozpadne zaběhlá kapela?

Naše strategie byla následující. Nejdřív ze všeho jsem sehnal kolem sebe lidi. Podmínkou bylo, že každý z nich bude hrát lépe než jeho předchůdce. Neustále jsem myslel na to, že se musím hýbat jen dopředu. Žádné menší koncerty, horší skladby atd. Každému z nich jsme se snažili vytvořit jakýsi kult osobnosti. Prvním krokem byla změna jmen na pseudonymy na všech sociálních sítích a následovala profilová fotka z focení v našich kožených kostýmech. Nemohla chybět ani sólovací videa.

Ani jsme nedoufali, že by se z nás staly celebrity bez kapely, ale jeden fanoušek je víc než žádný. Poučeni z předchozích nezdarů jsme zavolali producenta, jehož zájmem nebylo na muzikanty řvát, ale dostat z nich to nejlepší tak, aby sami chtěli víc. V našem případě to byl nejdříve Egor Erushin a následně Rony Janeček. Na nikoho z nich nemůžu říct nic než chválu.

Comeback by se měl udělat ve větším stylu. Napsal jsem snad každému médiu, které jsem našel a zaslal jim klip k prvnímu singlu. K tomu jsme vymysleli naschvál trochu nejasný příběh. Dneska už nikoho nezajímá pohled na čtyři vlasáče hrající muziku. Soupeříte s miliardou dalších klipů, a tak se prioritně musíte snažit diváka udržet u sledování.

Už moc nevím, co se dělo dál, protože od té doby si jen užívám, jak všechno šlape. Na duchovní řeči moc nejsem, ale ve stejný čas jsem se přestal povyšovat na ostatní kapely a začal je aktivně podporovat. Ne proto, že je denně poslouchám, ale proto, že vím. Vím, co je za tím práce a snahy a vážím si toho. Na té karmě něco bude, ne?