Damon Albarn vzdal novou sólovou deskou hold milovanému Islandu

Damon Albarn (ročník narození 1968) je jedním z nejvlivnějších muzikantů na současné hudební scéně. Vše začalo s Blur, tedy kapelou, která vyvolala britpopové šílenství končící válkou s Oasis. S blížícím se přelomem tisíciletí se Damonovy zájmy rozprskly do řady dalších projektů – tvorby hudebních doprovodů (Ravenous s Michaelem Nymanem nebo 101 Reykjavík s Einarem Örn Benediktssonem), podpory africké hudby v projektech Mali Music, DRC Music nebo Africa Express, hrátek s identitami v rámci „kreslených“ Gorillaz nebo muzicírování s osobnostmi pro Albarna zásadními v Good, Bad & The Queen nebo Rocket Juice & the Moon.

Později si mimořádně plodný umělec vyzkoušel i disciplínu muzikál (hudba ke spektáklu o Číně Journey to the West) nebo operu zasazenou do alžbětinské Anglie nazvanou Dr Dee. Aby toho nebylo málo, několikrát se i převtělil do pozice producenta pro jiné, nejviditelněji na deskách manželské africké dvojice Amadou & Mariam a legendárního zpěváka Bobbyho Womacka.

Škatulata mezi jednotlivými rolemi dělají Angličanovi evidentně dobře. Není divu, že jeho aktuální deska míří znovu do nových prostor, se kterými je Albarn už delší dobu spojen – na Island.

Island je země nabitá specifickou atmosférou. V roce 1982 se sem uchýlili Killing Joke, aby unikli blížící se Colemanem predikované apokalypse. Jazovo blouznění dalo impulz tehdejší kapele Þeyr, ze které se později vyklubali slavní The Sugarcubes se slavnou Björk za mikrofonem... a zbytek už je historie. Kvas ostrovní kulturní scény sem přilákal v polovině devadesátých let i slavné Blur a odtud můžeme počítat kořeny vztahu jejich zpěváka s místním prostředím.

Dlouholetý propagátor Islandu získal nedávno výjimečným způsobem místní občanství, má zde svůj dům (viz úvodní fotografie) a bylo jen otázkou času, kdy zemi o 300 000 obyvatelích věnuje nějakou budoucí nahrávku. Jejímu vzniku napomohla koronavirová situace, kdy zde „uvězněný“ Damon soustředil skupinu muzikantů v celé Evropy a na základě básně Love and Memory od Johna Clareho začali „nahrávat krajinu Islandu“. „Zachycovali jsme atmosférické změny od klidného a jasného nebe až po bouři a tmu, jak se déšť mění ve sníh, měsíc a jeho různé fáze, úhly a stíny, které vrhá na vodu...“, vysvětloval původ písní autor s rozhovoru s Karlem Veselým pro poslední číslo časopisu Full Moon. Výsledkem není primárně atmosférické instrumentální experimentování (i když i to se nakonec na desce objeví), ale album skladeb, které podobný proces reflektují písňovou formou.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Stejně jako je pro Trenta Reznora zásadním pomocníkem Atticus Ross, je významným pomocníkem Damona Albarna německý dirigent André de Ridder, se kterým zpěvák spolupracuje už od roku 2007. Jako profík pomohl neznalému rockerovi dotáhnout do konce hudbu k opeře Journey to the West, dirigoval pro Albarna syrský orchestr v Damašku, byl i účastníkem Angličanových afrických misí. Byl to právě on, kdo dal dohromady sestavu muzikantů, které na desce najdeme, a kteří s autorem dotáhli původní experimenty do finální podoby. Vedle řeady islandských muzikantů mezi nimi najdeme i bývalého kytaristu Verve Simona Tonga, člena Gorrilaz, saxofonistu a klávesistu Mikea Smithe, nebo cellistku Josephine Stephenson s britsko-francouzskými kořeny.

Album neobsahuje žádný výrazný hit s pověstnými „háčky“, ale spíše se jedná o ucelené dílo, které posluchač docení při kontinuálním poslechu. Výsledkem je ale kolekce, ze které Island dýchá na první poslech. Stejně jako ve zpomaleném přírodním světě ostrova, ani v písních The Nearer The Fountain, More Pure The Stream Flows se toho zprvu zdánlivě moc neděje.

I ty nejhybnější momenty – jako klipová Royal Morning Blue nebo óda na „hvězdu severu“ Polaris – mají táhlou, ve vokálu spíše relaxovanou podobu. A když dojde na balady jako titulní otvírák nebo Darkness To Light, která melodicky může zpočátku připomenout ústřední melodii Karla Svobody z nesmrtelné pohádky Tři oříšky pro popelku, pak plujeme, lehce se kolíbajíce na klidném moři v islandské zátoce před okny autorova studia. Imprese Esja plná nachytaných polních nahrávek a věnovaná horskému hřebenu nedaleko Reykjavíku se v následující The Tower Of Montevideo střídá se vzpomínkami na ikonický věžák Palác Salvo hlavního města Uruguaye z roku 1928 díky latinské stopě automatického bubeníka a výraznému saxofonovému sólu.

A takto měňavkovitě funguje The Nearer The Fountain, More Pure The Stream Flows po celou svou stopáž. Spíše nenápadné aranže bezezbytku slouží písním. Jednou odleskem kytary v Combustion připomenou Blur, jinde by zase Royal Morning Blue s hostujícím zpěvákem mohla být součástí nahrávek Gorillaz.

Nejvíce ale druhá Albarnova sólovka připomene svého sedm let starého předchůdce Everyday Robots, který si za svou klidnou písničkovou výpověď vysloužil nominaci na Mercury Awards. K té tentokrát asi tentokrát nedojde, stejně se ale jedná o album, které ve své nenápadnosti přináší silnou výpověď o zpěvákovi i současném světu. Je psaná z pohledu světoběžníka milujícího severský Island a ničím nesvázanou přírodu.

Pokud potřebujete po letošních svátcích k rekapitulaci letošního roku vhodný doprovod, pak nová deska Damona Albarna by mohla být dobrým tipem.

Damon Albarn – The Nearer The Fountain, More Pure The Stream Flows

Transgressive rec./PIAS, 2021, 39:50

85 %