Dan Bárta: Nastal čas se zase ozvat

Illustratosphere, pětičlenná hudební formace v čele se zpěvákem Danem Bártou, je něčím, co na tuzemské scéně nemá obdoby. S lehkostí se jí daří uplatňovat jazzové a soulové prvky ve formě, která je srozumitelná širší posluchačské obci, ale zároveň neurazí smysly fundovaných hudebních kritiků. Nyní tato kapela vyráží na masivní koncertní turné k podpoře své nové desky Maratonika a její frontman Dan Bárta s nadsázkou říká, že je to jakýsi „test, jestli našinec dokáže sprintovat dvaačtyřicet kiláků“.

Váš koncertní itinerář na následující tři měsíce je opravdu nabitý. S kapelou Illustratosphere odehrajete téměř čtyřicet koncertů během osmi týdnů (název Maratonika tour 2013 je v tomto ohledu vskutku přiléhavý). Všechny ty přejezdy, prostoje, poté samotné vystoupení, to musí být docela zátěž. Jak se během turné udržujete v kondici?

V podstatě fungujou jenom tři věci. Nemít zbytečný nervy. Nechlastat. Dobře spát. K tomu se přiřazuje to, co je současně příčina i následek toho všeho. Dobře si zahrát pro co nejvíc lidí. Pak jde o to se udržet a neslavit. Však taky ta Maratonika trochu vznikla i z toho důvodu. Takový test, jestli našinec dokáže sprintovat dvaačtyřicet kiláků. :-)

Ve své hudbě dáváte mnoho prostoru improvizaci. Stává se Vám někdy, že při takto dlouhé koncertní šňůře postupně ztrácíte nápady a inspiraci? Jak to případně řešíte?

Jasně, že stává, běžně. Někdy je to samý nápad, ale třeba to není úplně umístěné. Taky se dá nehrát, jen přiznávat, přiléhat, netrčet. Zkoušet to zlomit, to se taky počítá. A omlouvá. Chyba by měla být, jak říká Robert, slyšet. Ale tohle přesně je ta chvíle, kdy přijde na řadu rutina v celé své jistotě a v celém svém klidu. Vsadíte na ni. Když vás nic nenapadá, snažíte se zahrát co nejlépe to, co už jste někdy hráli. Po deseti tónech máte dost práce i s tím. V téhle chvíli se vždycky pozitivně projeví, že už máte nahráno. Koncerty, kdy jste, jak říká Filip, v rytmu, ladíte a pálí vám to, aniž byste se musel nějak moc snažit, jsou ty, od kterých a ke kterým se žije, hraje.

Maratonika tour bude spojena se křtem stejnojmenného CD. Když jsme minulý rok zpovídali basistu Roberta Balzara, Vašeho kolegu z Illustratosphere, hovořil o tom, že by toto CD mělo vyjít již začátkem letošního roku. Nakonec bude vydáno až nyní. Co je příčinou tohoto zpoždění a jak vůbec nahrávání alba probíhalo?

Klasika, vždycky do toho někomu něco vleze. Našinec dělá pořád tu samou chybu, je přehnaně optimistický.

Kdo z kapely se podílel na novém repertoáru? Funguje v Illustratosphere něco jako kolektivní proces skládání?

Většinou já a Filip Jelínek jako prvotní zakladatelé, skladatelé. Robert Balzar se pak většinou pouští do harmonického dolaďování, on to slyší a umí a nedá pokoj. A Míra Chyška je zase přes atmosféru a sound design. Tak se v tom tak jako proplaváváme, pročišťujeme to, až přestaneme narážet na úlomky a břevna a všichni řekneme hurá. Co se textů týče, tam si vlastně vystačím, ale považuju za nutné pokusit se v nějaké vhodné chvíli mládencům vysvětlit záludný svět metafor, a o čem že to ve skutečnosti budeme hrát.

Kam od roku 2008, kdy vyšla deska Animage, dospěl hudební projev Illustratosphere? V čem bude nové album odlišné?

Uf, to se uvidí. Při našich hráčských souvislostech a přístupech je samotný fakt, že se ze sextetu stal kvintet, velmi výraznou změnou. Odešli dva členové a jeden jiný přišel, navíc na post dominantního nástroje, totiž kytary, která bude o to dominantnější, že další dominantní nástroj, totiž piáno, poněkud zesubmisivní a bude jen a pouze součástí Filipova multiinstrumentálního vysílání, nikoliv samostatným všudypřítomným elementem. Vychází to tak, že to bude poměrně pestré a stručné. Ale to říkám vždycky. Jakkoliv si to tentokrát myslím o něco víc, přece jen je ten konečný úchop na posluchači.

Před Animage vyšly kapele Illustratosphere další tři alba, nejprve v roce 2000 eponymní debut, o tři roky později Entropicture a v roce 2005 dvojalbum Retropicture. Zazní na koncertech i písně z těchto alb?

Tak určitě. Zase takoví surovci nejsme, máme své některé starší kusy opravdu v oblibě. Postupně budeme přidávat nové a opouštět staré, zase se k nim vracet a některé nové opustíme, něco drobně, něco hodně přearanžujeme, něco budeme muset nastavit pro kvintet, rozmáchli-li jsme se na nahrávce. No, jako vždycky. Rozhodně to nebude tak, že se rozzáří tisíce rudých očí maršálů a lidi od nás neuslyší ani jednu starou dobrou prověřenou notečku, nejsme kissáci

Na oficiálním facebookovém profilu kapely byl před nedávnem zveřejněn poměrně komplikovaný basový part, pravděpodobně jedné z nových skladeb. Kolik času vám zabralo nazkoušet nový repertoár? Jak obvykle zkoušky Illustratosphere vypadají?

Nejdřív se to píše, pak se to dopisuje, pak se to po částech zkouší a hledá vhodná instrumentace a tempo a tak a pak si to párkrát tak jako pro představu zahrajeme. Pak jdeme na cigáro. Pak si zahrajeme jednotlivé části v jiném, většinou pomalejším tempu a potišeji. Trochu se v tom ponimráme. Hledáme zvuk. Nahrajeme si to. Poslechneme si to. Srovnáme to s demáčem. Něco si k tomu řekneme. Jeden druhému se omlouváme, že jsme to takhle nemysleli, že nám tam zaznělo něco, co nemělo, páč to nemáme eště vošahaný, v ruce a v makovici, víš co, voe. Dáme si u toho cigáro, dvě, tři. Trošku to rozebíráme. Sem tam přestavujeme, ubíráme, přidáváme, propojujeme jednotlivé části. Přepisujeme akordy. Zakazujeme si vyhrávat čtvrté a osmé takty. Dáme si cigáro. Ujistíme se vzájemně, že nám všichni drží palce. Pak jdeme domů. Další den se sejdeme a začínáme zhruba v polovině toho předešlého...

V jaké sestavě se Illustratosphere představí? Vystoupí s kapelou i Standa Mácha?

Viz výše. Ještě bubeníka Jirku Slavíčka jsem nezmiňoval. Standa Mácha nevystoupí, vystoupil.

Předpokládám, že momentálně se soustředíte zejména na blížící se turné. Přesto, můžou Vás hudební příznivci vídat i v jiných projektech?

Doděláváme desku a máme hlavu v pejru. Illustratosphere tak nějak jako potřetí. Jináč kromě J. A. R., s nimiž jedeme paralelní šňůru vrcholící v Lucerně, a Robertova tria, se kterým teď hrajeme spíše venku, naposled v Düsseldorfu (mimochodem velmi dobrý hraní) jako předvoj armády monster, vlastně není na nic jiného čas. S Endruem si zase zahrajeme až příští rok. Letošní podzim je, když připočtu Robertovu samostatnou šňůru s jeho triem, vážně poněkud masakrózní. Nu, nastal čas se zase ozvat, to se nedá svítit.