Dan Rola (Krang): V Mexiku mě málem úplně vypnul probíjející mikrofon

Dane, za poslední půlrok se počet vašich posluchačů jen na Spotify téměř zdvojnásobil – na krásných pětačtyřicet tisíc. Co všechno pro to děláte? 

Jo, to je super, poslechy na Spotify nám šly hodně nahoru. Možná může mít vliv, že jsme pod docela velkým rakouským labelem SBÄM. Občas se dostáváme do nějakých playlistů a nebo Spotify Radia k žánrově podobným kapelám – třeba k Bad Religion, které máme rádi.

Jako fanoušci kapel typu Bad Religion nebo Pennywise jste Krang také před devíti lety založili. Už tehdy jste cílili primárně na zahraničí?

Když jsme zakládali Krang, neměli jsme úplně jasně danou vizi, kde bude kapela za deset let, ale hrát koncerty v zahraničí bylo určitě něco, co jsme chtěli. Už v tu dobu s tím měli Henny s Gabem zkušenosti díky jejich další kapele Criminal Colection, se kterou toho už po světě odjezdili hodně. S těmato tours jim pomáhal náš basák Staňa, který dřív hrál v kapele Punkhart a bookoval spoustu koncertů zahraničním kapelám ve Valmezu a dříve ještě v Ostravě.

Jaké to je, dělat dnes v Česku kalifornský skate punk?

Řekl bych, že daleko těžší než dřív. Boom měl žánr na přelomu tisíciletí, když mně bylo deset. Ještě v patnácti, kdy jsem začal chodit na koncerty, do klubů pořád na punk rock chodily stovky lidí. Dnes na koncerty často chodí ti stejní lidé, jen je jich míň. Je to taková trochu generační věc – osmnáctileté to moc nezajímá. Čistě punk rocková scéna je v Česku velice malá. Máme tu pár skvělých kapel, ale lidi určitě víc táhne tvrdší hudba. Na druhou stranu hodně hráváme s hardcorovýma kapelama, takže často býváme nejměkčí kapela line-upu, ale ideově je to naprosto na stejné koleji.

Tím myslíš společné hodnoty – abstinenci, zájem o sociální témata, že jste proti rasismu?

Tohle všechno z naší scény vychází automaticky. Je to tak jasné, že se na tom ani nedomlouváš. Že zpíváme o lidských právech nebo proti rasismu, je samozřejmé, naši scénu to definuje. Současně jde pořád o témata, která se v mainstreamu neřeší. Snažíme se upozorňovat na určitá témata, ale zároveň si i z něčeho udělat trochu legraci nebo psát úplně odlehčené songy.

Humor ale ve vaší kapele prostor zjevně má, už jen díky odkazům na Želvy Ninja...

U úplně prvních písniček jsme pracovali s našimi oblíbenými starými akčními filmy, jako třeba Krvavý sport nebo Top Gun. Výsledkem bylo první EP, na kterém byly čtyři songy s těmito popkulturními odkazy. A vlastně nás to provází furt. Vůbec první song, na kterém jsme začali dělat, se jmenoval Seagull, jako racek, a odkazoval k filmům Stevena Seagala, z jejichž názvů byl poskládaný celý příběh songu. Byla to tedy opravdu spíš sranda, což ale neznamená, že bychom svoji hudbu nebrali vážně.

Koho citujete na novém albu Listens To Krang Once?

Je tam spousta věcí s nějakými odkazy, třeba Cowabunga právě k Želvám Ninja, song DeLorean k Návratu do budoucnosti nebo odkaz na seriál Gilmorova děvčata. Hrdinka Rory je takový prototyp úspěšnosti a vše zvládá docela jednoduše. Jenže v reálu to takto úplně není. Je v pořádku někdy selhávat a dělat chyby. I takové myšlenky se snažíme vkládat do našich textů a právě hledat paralely a spojení s pop kulturními odkazy, které máme rádi. U Rory je to trošku odbočka od akčních filmů plných svalů, ale podle mě to pořád funguje skvěle dohromady.

Máte rádi i filmy se Šimonem a Matoušem? Ptám se proto, že vypadáš skoro jako dvojník Terence Hilla.

Jako malý jsem na tom ujížděl, ještě daleko víc ale s klukama milujeme francouzské četnické filmy s Louisem de Funèsem. Ty si pouštíme často, když jsme na tour nebo někde přespáváme po koncertě. Možná i proto, že basák Staňa svou gestikulací Funèse trochu připomíná. (smích)

Napadá mě, že právě popkulturními odkazy a humorem se od ostatních kapel jinak poměrně jasně definovaného žánru trochu odlišujete. Snažíte se hledat osobitost i hudebně?

Během příprav nové desky jsme už daleko víc věděli, jak chceme znít. Naší hlavní předností jsou dva zpěvy. Desku jsme proto postavili hlavně na zpěvech a melodiích, což, myslím, dobře dáváme i naživo. Právě tím jsme od ostatních dobře zapamatovatelní a rozeznatelní. Pro spoustu lidí je naše hudba dost na pomezí. Pro metalisty to může znít jako vyměklý pop, na druhou stranu pro lidi, kteří žánr tolik neposlouchají, je to splašeně rychlé. Silné melodie a zapamatovatelné songy jsou určitě cesta, jak to může bavit i lidi, kteří žánr primárně neposlouchají, a zároveň je to něco, co nás hodně baví.

V produkci vám už podruhé pomáhal Yotam Ben Horin z respektované izraelské kapely Useless ID a nově taky Damian Kučera ze Skywalker. Jak vás to posunulo?

Určitě to vnímám jako velký posun. Dřív jsme si všechno dělali sami a když se na to zpětně dívám, ta příprava byla dost odfláknutá. Pořádně jsme nezkoušeli, což bylo a i teď je dáno i tím, že žiju na druhé straně republiky než zbytek kapely. Každopádně na prvních dvou deskách jsme si jen základně nazkoušeli nové nápady a šli rovnou do studia. Neměli jsme natočená ani dema. Ty věci přesto i dnešní optikou nezní úplně špatně. Je v tom slyšet syrovost, což má taky svoji sílu. Je to ale úplně nesrovnatelné s tím, jak k nahrávání přistupujeme na posledních dvou deskách.

Kde jste svou čtvrtou řadovku nabírali?

V Bomb Jack studiu v Hranicích na Moravě a následně jsme ještě v Praze ve studiu Atelier dohrávali nějaké zpěvy. V Hranicích to bylo intenzivních deset dní. Už to nebylo ve stylu „sloka refrén sloka refrén a zdar“. Spolupráce s Yotamem nás hodně posunula v tom, jak nad skládáním přemýšlet a jak dělat songy pestřejší. Jak zakomponovat malé změny, které ale výrazně posunou celkový dojem. Za přípravou desky je kvantum práce a velká míra profesionality, přestože je to pořád DIY. Dělali jsme ji s top člověkem z kapely, která je tu třicet let a v rámci žánru je obrovská. Začalo to být mnohem vážnější.

Mně to přišlo vážné hned od začátku. Vznikli jste v roce 2015, ještě téhož roku vydali debut u amerického labelu Bird Attack Records a hned v roce 2016 odjeli na zahraniční turné. To všechno se podařilo díky kontaktům vašeho basáka?

Kontakty nám pomohly, ale speciálně tohle naše první první turné po Latinské Americe byla úplná náhoda. Napsal nám tehdy kluk z Kostariky, že si nás našel a poslechl díky našemu labelu – a rovnou navrhl, že nám udělá turné po Mexiku, Nikarague, Guatemale, Salvadoru a Kostarice. Znělo to šíleně a nakonec to taky divočina byla. Jako fakt velká. Speciálně pro mě, protože jsem něco takového zažil poprvé. Přece jen, kluci z Criminal Colection už předtím byli v Brazílii, Kanadě, Rusku, na Kanárech nebo v Izraeli...

Jaké to pro tebe bylo?

Byla tam spousta situací, kdy jsem se naplno dotýkal úplně jiného světa. V Mexiku jsme měli aspoň půjčené auto. Ale i tam se stávalo, že za námi na koncertě přišel promotér, abychom si dali pozor na tamtoho chlápka, který u sebe na koncerty nosívá zbraň, na tamtoho, protože je velká ryba v drogovém průmyslu. A pak se tam s tebou všichni chtějí kámošit a zvou tě na hory drog na svůj barák se slovy: „You know the blue glass from Breaking Bad?“ Jsou kapely, které by tohle zužitkovaly líp... (smích)

Ocitli jste se někdy v opravdu reálném nebezpečí?

Nejbrutálnější to bylo v Salvadoru, kde je násilná smrt běžnou součástí života. Lidi tam byli skvělí, ale sami nám říkali, že riziko a strach z gangů je něco, z čeho mají nahnáno. Sami přišli o hodně svých kamarádů nebo rodiny a úroveň kriminality tam byla úplně někde jinde než v Evropě. Asi nejnebezpečnější bylo, když jsme jeli autobusem se všema nástrojema z Guatemaly do Salvadoru a neměli jsme přesné instrukce, kam dojet. Takže až zpětně jsme zjistili, že jsme dojeli do části, která je ovládána gangy, a nikdo tam na nás nečekal. Když nás promotér nabíral, honem rychle jsme spěchali pryč.

Nedávné druhé turné po Mexiku proběhlo ve větším klidu?

Celé turné bylo v pohodě. Nedostali jsme se do žádné situace, kdy by nám něco hrozilo nebo šlo o život. Je to ale asi taky proto, že jsme varování místních přestali brát na lehkou váhu. Chtěli jsme třeba po jednom koncertě na severu ušetřit čas a absolvovat noční přejezd do Mexico City. Vůbec nás nenapadlo, že se tam v noci prostě necestuje, že i dnes tam běžně dochází k přepadení, někdo vás může unést. Nakonec jsme zůstali na místě.

Na turné po Mexiku sis vlastní aparát patrně vozit nemohl. Jak moc je pro tebe při definování vlastního zvuku důležitý nástroj a kombo, na které hraješ?

My teď už všichni hrajeme digitálně, používáme Kempery. Jinak mě baví hrabat se ve zvucích, ale současně nepatřím k muzikantům, kteří by si stavěli nějaký pedalboard a měli dvacet krabiček. Naše hudba je tak jednoduchá, že si vystačím se třemi čtyřmi zvuky. Hraju podkladovou kytaru a když to zjednoduším, potřebuju v podstatě jen čistý zvuk, crunch a nějaké zkreslení. 

Na jakou hraješ kytaru, na telecastera?

Fendera jsem měl dřív. Teď jsem si koupil novou kytaru od Reverend Guitars. Dlouho jsem po ní pokukoval, protože na ni hraje hodně muzikantů z kapel, které poslouchám.

Bylo během turné po Latinské Americe vůbec možné docílit vašeho zvuku?

Vlastně vůbec, to je na těchto zemích vůbec nejhorší. Bereme si s sebou jen kytary a na místě je to takový underground, že se kolikrát nestačíme divit. Často jsou tam věci, na které se skoro nedá hrát. Tady standardně užíváme in-eary, hrajeme si se zvukem, všechno i sami přes mobil zvučíme. Nic takového ale na tomto turné nebylo možné. Mají tam úplně šílený backline i péáčka, na odposlech můžeš zapomenout. Je to vlastně úplně stejný boj, jako když jsem hrál v patnácti na kombíčka v garáži. To je sice frustrující, ale zároveň je super se s tím poprat.

Máte bezprostředně před svým druhým japonským turné. Ve srovnání s Mexikem to bude asi pořádný kontrast.

Teď jsem si ještě vzpomněl, jak jsme hráli live stream v jednom mexickém rádiu. Gabo tam měl tak vychrchlané poťáky na kombu, že na něm bubeník svými údery do bicích posouval volume dolů. V půlce písničky se musel zesílit, aby mu to vůbec hrálo. A takových bizárů bylo víc. Běžně mi tam na několika koncertech probíjel mikrofon do pusy, což mě jednou málem úplně vyplo. Speciálně na koncertě v Mexico City bylo po technické stránce špatně vlastně všechno. Blbě postavená stage, vazbilo to, starý rozbitý zesák... Prostě děsný bordel v jedné malé místnosti zapadlého baru, která byla až po strop narvaná. Výsledný dojem byl přesto dobrý. Přišli tam lidi v našem starém merchi, kteří na nás byli před osmi lety, znali naše skladby, nakonec i tam to bylo super.

Do Japonska se v červnu vracíte po sedmi letech, to bude zase úplně jiný svět.

Úplně, hlavně teda tou kulturou okolo. Všechno je daleko organizovanější, kluby jsou na lepší úrovni a pamatuju si, že byly věci, které jsme fakt nečekali. Například „kapelní seznamovačky“, kdy promotér v kruhu představoval jednotlivé členy kapel, kteří si vždy vzájemně zatleskali a uklonili se ostatním. Nebo lidi, kteří se naučili všechny texty našich písniček, protože by se cítili zahanbeni, že my jedeme přes celý svět a oni nejsou připraveni. Je super vidět, že jsou všude úplně jiné zvyky. Ve finále jsou ale lidi na koncertech nejnadšenější z toho, že přijela kapela ze zahraničí.

Zásadní pro financování takového turné je právě prodej merche. Kolik ho s sebou vozíte?

Většinou s sebou bereme jednu obrovskou hokejovou tašku, kam narveme zhruba sto triček, dvacet vinylů a cédéčka. Je to všechno investice, ale vždycky se to zatím vrátilo. Teď v Mexiku jsme prodali úplně všechno. Je to v podstatě jediná věc, která opravdu vydělává. Honoráře nejsou nijak závratné, navíc se dělíme na čtyři díly.

Na kolik takové turné cca vyjde, dokážete to zaplatit?

Vždycky si platíme letenky, třeba teď do Japonska to máš cca osmdesát tisíc. A kdybys to jel opravdu lowcostově, je to skoro jediný náklad. Dá se domluvit, abys měl nějaké peníze za koncerty, něco prodáš na merchi, máš u někoho domluvené spaní a promotér, který dělá koncert, tě obvykle bere na jídlo. Kromě letenek toho extra víc nepotřebuješ. Musíš se něčím živit, ale to je stejné jako náklady doma.

V Japonsku už máte všechno zajištěné?

Nebudeme tam řešit už vlastně vůbec nic. Kluci nás s dodávkou vyzvednou na letišti, budou nás vozit, celou dobu máme full servis. Letenky nám to asi úplně nezaplatí, ale díky SoundCzechu na tom jsme mnohem líp než minule. Třeba poprvé i něco vyděláme. (smích)

Máš pro hudebníky, které by lákala podobná dobrodružství, nějaké doporučení?

Určitě mít nějaký seriózní kontakt. To, že ti napíše někdo ze zahraničí, jako se to stalo nám, není úplně běžné. A k tomu je potřeba hlavně pořád hrát a být aktivní. Pořád se prostě musí něco dít, kapela musí pořád něco dělat, sdílet to, dávat o sobě vědět. Bez toho do vás žádný promotér nepůjde.

Jak v kapele organizačně fungujete? Máte nějak striktně rozdělené role?

Staňa řeší celý merch, designy a všechno okolo zahraničních turné. Koncerty po Česku a okolí řeším v poslední době já. Bubeník Henny se živí tím, že dělá videa, tím pádem natáčení klipů a část grafiky jde za ním. Kytarista Gabo je z nás nejtechničtější, tak řeší zase tyto věci – když jsme si skládali in-eary, všechno včetně racku připravoval on. A co se týká skládání hudby, tam se celkem vyrovnaně střídáme.

Další v pořadí po Japonsku by mělo být turné po Kanadě a Spojených Státech?

Letos to už skrz nedostatek volna v práci nedáme. Kanadu už máme dost předjednanou, ale až na příští rok. Hodně zahraničních věcí si už ani nebookujeme, promotéři se nám už ozývají sami. Teď v prosinci pojedeme mini tour po Itálii a v plánu je sedm koncertů v Německu. Loni jsme zažili i pekelný víkend, kdy jsme jeli 1400 km na jeden festivalový koncert do Francie. Bylo to náročné, ale nabídli nám fér honorář a stálo to za to. Zahraniční promotéři nás už berou jako evropskou kapelu, která je v rámci žánru na nějaké úrovni. Každý si nás může booknout – a je super, že se to děje!

Jak budou vypadat křty desky v sobotu 1. června na strahovské Sedmičce s Rabbies a o den dřív v brněnském Kabinetu Múz?

Budeme konečně hrát nový songy, takže to bude super a moc se na to těším. Navíc oba tyto kluby máme moc rádi.

Jak koncertování dokážete skloubit s tím, že všichni máte svá zaměstnání?

Je to brutálně náročné. Všichni jsme v situaci, kdy kapela je pořád hobby na druhé koleji. Jenže pak jedeš třeba turné po Evropě s Useless ID, kdy jsme předskakovali legendárním Descendents. Šlo o velké koncerty v halách, 700 až 1000 lidí. Každý den takto hraješ a cítíš, jak se postupně zlepšuješ a dostáváš se do toho. A pak to najednou začne chodit, kapela kvete. Jenže pak tour skončí a musíš do práce. Hned po dvou dnech jsem měl chuť vrátit se do zkušebny a dělat novou hudbu.

Mohlo by se to jednou otočit, aby pro vás hudba byla prvořadá?

Nevím, jestli by to tak chtěli všichni z kapely, mně by se to ale líbilo. Minimálně to na nějakou dobu zkusit. Jet měsíční turné. Nenarážet na limity, které máme teď. Má to totiž obrovskou sílu.