Dana Yousifová, foto: Vojta Florian

Dana Yousifová: Nemá vůbec smysl něco uspěchat a tlačit na pilu

Je zpěvačkou dvou kapel: Dirty Blondes a Monna. Zatímco s první Dana Yousifová punkově řádí po pódiu, se svou mateřskou formaci Monna nabízí publiku barevnější crossover. Obě kapely jsou stálicemi klubové i festivalové scény, spojují je i stejné výzvy. Kdy vyrazit poprvé do studia? Kde sehnat peníze na promo, singl, videoklip? Ukvapenost se prý v tomhle směru nevyplácí.

S Dirty Blondes už nějakou dobu zpíváš, přesto se zeptám, byla to pro tebe výzva, nebo jen souhra okolností nastoupit do tohohle rozjetého vlaku?

Obojí. 22. ledna to byly přesně čtyři roky, co jsme se s mojí tehdejší i současnou kapelou Monna přihlásili do soutěže kapelního merche Megaton Fashion Show. Jako každej rok to bylo spojeno s vyhlášením a módní přehlídkou kapel v Lucerna Music Baru. S Monnou jsme se tam promenádovali v našem merchi a stejně tak i Dirty Blondes. Při nějaký hromadný diskuzi v backstage se tam Tomáš – kytarista Blondýn – zmínil o tom, že hledají novou zpěvačku. Samozřejmě mě zajímalo, co se stalo. Tak jsme se vlastně poprvé seznámili. Slovo dalo slovo a domluvili jsme se na zkoušce. Kluci v té době vyhlásili konkurz na zpěvačku, takže měli těch zkoušek víc. No a nějakou chvíli po naší zkoušce se mi ozvali s tím, že by do toho se mnou šli. Dala jsem si chvíli na rozmyšlenou. Řešila jsem, jestli tím tak trochu nepodrazím svoji kapelu, jestli mi tenhle hudební styl vůbec sedne a jestli vlastně chci nastoupit do toho rozjetého vlaku, o kterém mluvíš, který přede mnou už někdo „řídil“. Nakonec jsem si řekla, že to musím zkusit, dát tomu šanci. A jsem ráda, že jsem to udělala.


Do jaké míry ses musela poprat s odkazem tvé předchůdkyně Beego, která platila za výbornou performenku?

Ze začátku to bylo těžký a tak trochu jsem s tím počítala. Lidi prostě srovnávali. Ale brzy po prvních koncertech přicházely fakt pozitivní zpětný vazby. To mi samozřejmě pomáhalo dostat se postupně z nějaký tý prvotní nejistoty. A to nejen kvůli tomu co na mě, jako na novou frontmanku zavedený kapely s výraznou bývalou frontmankou, lidi řeknou, ale taky kvůli mně samotné. Kvůli tomu, jestli mě to bude bavit a jestli si s klukama sednem. Chtěla jsem to dělat po svém a teď vím, že je to tak v pohodě. Lidi mě vzali a já se v Dirty taky našla.

Čím jsi zaujala kolegy z Dirty Blondes? Blondýna nejsi, „dirty“ možná, spíše jsi proslula jako indiánka Monna…

Tak to se musíš zeptat jich, já doufám, že hlavně zpěvem. Je fakt, že jedna z prvních věcí, která mě napadla, když jsem se chystala na konkurz, byla, jestli po mně kluci nebudou chtít, abych se odbarvila na blond. To bych fakt nedala! Naštěstí to nechtěli.

Na podzim jste vydali videoklip k písni Take it, je to první vlaštovka očekávané řadovky?

Dalo by se to tak říct. I když je možný, že na desku zařadíme i předchozí singl Rays Of Light. V současný době dáváme dohromady materiál. Chceme toho udělat co nejvíc a na desku pak vybrat a natočit to nejlepší, co z nás vypadne.


Máte už jako kapela mnohé za sebou. Zrovna ale tenhle klip vypadá, že jste s ním měli dost práce a hodně jste do něj investovali. Kdo vymyslel scénář a za jak dlouho jste ho měli natočený?

Scénář a celkový koncept jsem dávala dohromady já společně s režisérem Radimem Kallerem. Točili jsme ho přes víkend v podstatě od rána do večera. Byly to dlouhý dva dny plný srandy, ale taky překonávání vlastních možností. Tomáš driftoval, já jsem si zkusila kaskadérku na kapotě auta během driftování, náš bubeník Aleš seděl uvnitř auta během driftování se zablokovaným krkem a lehkou nevolností... Mám z toho klipu fakt radost, protože se do něj dokonale obtiskla nálada a atmosféra těch dvou dnů. Text popisuje v hodně velký nadsázce nás čtyři jako jakýsi gang, smečku. A všechno to tam je. A ještě k tomu je to fakt skvěle natočený!

Máte tedy již představu o nové nahrávce? Kde vznikne? Použijete na ni nějaké nové fígle, co se týká aparatury, nástrojů, produkce?

Jak už jsem řekla, v tuhle chvíli dáváme dohromady materiál a o zvuku a produkci se tak nějak kontinuálně bavíme. Já osobně bych preferovala dělat na desce ve spolupráci s producentem, který ji může posunout ještě dál. Ještě úplně nemáme jasno v tom, jak a kde ji natočíme. Možností je několik a my si chceme dát hlavně čas na to udělat to co nejlíp.

Bude deska v něčem koncepční? Písnička Freedom takový charakter má…

I tohle je zatím ve hvězdách. Ale bavili jsme se například i o vydání dvojdesky – máme v záloze i pár pomalejších akustických písniček. Něco, co je pro typické Dirty Blondes úplně jinde, ale zároveň by byla škoda toho nevyužít a v tomhle směru se neposunout. Teď je ale asi fakt ještě brzy se nějakou koncepcí omezovat v rámci tvorby. Je možný, že textově se to nakonec okolo tématu svobody motat bude. Svoboda má mnoho podob a je to pro nás dost nosný a zároveň důležitý téma.


Často vystupujete v zahraničí, hlavně v Německu a Rakousku. Máte pocit, že váš styl, v němž lze vyčíst mimo jiné vliv Guano Apes nebo Die Happy, je tam více vítaný?

Nevím, jestli je to tím. Nepamatuju si, že by za mnou třeba po koncertě v zahraničí někdo přišel a řekl mi, že zníme jako Guano Apes nebo Die Happy. Ale možný to samozřejmě je. Celkově si spíš myslím, že je tam rocková muzika a nová, neokoukaná kapela přijímána líp, než tady. Vždycky, když tam hrajeme, jsou to super akce. Od zázemí, přístupu pořadatelů, přes publikum a samotný koncert až po závěrečnou after party.

V čem se liší podle tebe Dirty Blondes od tvé kapely Monna?

Dirty jsou přímočařejší, víc se drží stylu, jsou energičtější, údernější a tvrdší. Je to prostě takový ryzí, v dobrém slova smyslu jednoduchý, punkový. Což se nejvíc odráží a projeví na koncertech. U Monny naopak nikdy nevíš, jaká bude další písnička. Jsme takoví hudební hračičkové, baví nás míchat různé styly dohromady a tvořit z toho nějaký osobitý zvuk a styl. Najdeš tu pomalejší atmosférický i popovějších polohy, stejně tak ale rockový a taneční. Co se týče zpěvu, jsou Dirty víc „řvací“, Monna je zase melodičtější, víc tu střídám hlasové polohy. Každá kapela má svoje a právě ta rozmanitost mě na tom baví.


S Dirty Blondes jste odjeli akustické turné – lze si něco podobného představit i u Monny?

Určitě jo. Často hrajeme s Monnou i akusticky.

V čem je akustické hraní pro vás jiné než elektrika? Musíte se víc poprat s aranžemi?

Mě osobně to hrozně baví. Je to takový čistý, jsi blíž publiku a taky se většinou líp slyšíš… (smích) A jde i o ty aranže – že vezmeš zažitou věc a totálně ji pro potřeby akustickýho hraní překopeš. Třeba z nářezu uděláš half-time houpavou věc. Někde vyměníš kytaru za piáno, přidáš xylofon, jehož zvuk miluju. A vznikne něco novýho. Už ten samotnej proces „znovuzrození” písničky je fascinující.

S Monnou jste vydali první desku předloni. Kdy je podle tebe načase, že se začínající kapela vydá do studia?

Každá kapela to má jinak. Je to souhra několika dost podstatnejch faktorů a může trvat hodně dlouho, než se sejdou. Prvně mít dostatek materiálu, se kterým je kapela spokojená a stojí si za ním natolik, že ho dá na desku. Musíte mít na to všichni čas, vybraný a zabookovaný studio, nebo alespoň vědět, jak to budete nahrávat – my jsme třeba nahrávali část ve studiu a část sami ve zkušebně. No a v neposlední řadě peníze. Do tohoto stavu jsme se dostali zhruba po čtyřech letech existence kapely. Vůbec nevím, jestli je to pozdě nebo brzy. Samozřejmě jsme si říkali, jaký jsme lemplové, že nám to trvalo tak dlouho. Ale pak třeba přišel rozhovor v rádiu a moderátor nám řekl, že jsme tu první desku vydali poměrně brzy, což nás dost (příjemně) překvapilo. Tak je to asi relativní. Každopádně v tomhle případě nemá vůbec smysl něco uspěchat a tlačit na pilu, pokud chcete, aby to stálo za to.

Jaké jsou tvé nejbližší plány s oběma kapelami? Nebo se rýsuje ještě něco dalšího?

Kromě toho, že v průběhu celého roku chci skládat a hlavně psát texty k novým věcem pro obě kapely, čekají mě teď moc hezký akce. Nejbližší bude teď 30. ledna s Monnou a moc se na to těšim. Bude to totiž hodně speciální koncert. Koncept vymyslela kapela Zed Jones a přizvala i nás. 30. ledna to bude přesně 50 let od legendárního posledního koncertu The Beatles na střeše nahrávacího studia Apple. Při té příležitosti zahrajeme my, Zed Jones a Rockoons na terase nad hlavním vchodem OD Kotva. Připravili jsme si asi čtyři covery, který jsme, jak už to u nás bývá, pěkně překopali a k tomu zahrajeme dvě naše věci. Vstup je zdarma a všechny srdečně zvu. 2. února mě pak čeká koncert s Dirty Blondes v Plzni, kde zahrajeme společně s Pipes and Pints. A co bych taky ráda vypíchla, je moje účast v Megaton Stars Band, čehož si opravdu moc vážím. Sejdou se tu čeští muzikanti a na jeden večer vytvoří jednu velkou kapelu, ve které se budou střídat různí zpěváci a zpěvačky. Zahrajeme velký český i zahraniční hitovky. To všechno 21. února v Lucerna Music Baru u příležitosti 10. výročí Megaton Fashion Show. Takže se zase vrátím na místo činu.