Daria ze Śląska: Psaní textů se stalo mojí fascinací

Gratuluji k tvé nové desce, zní skvěle! Jak se stalo, že jsi ji vydala už rok po první? Ještě v prosinci jsi ohlašovala, že chystáš EP.

Podobné otázky dostávám často. Jestli byl důvodem tlak vydavatelství, peníze, nebo udržení vlny. Měla jsem už dostatek materiálu na první album a dokonce jsme uvažovali, že by to mohlo být dvojalbum. Některé skladby jako Taras nebo Duch už byly dokonce zmasterované a hotové. Pamięć do złych słów, která uzavírá druhé album, byla první skladba, kterou jsem napsala jako Daria ze Śląska.

Žádná z jejích verzí mi ale nevyhovovala, tak jsme čekali, až nastane ta správná chvíle, abychom tu píseň natočili. A „cestou” vznikly další skladby. Jednoduše se to nějak povedlo mezi koncerty. Samozřejmě to bylo náročné, vzhledem k úspěchu prvního alba byla ve vzduchu otázka, jestli se to podaří, a při tom množství koncertů bylo málo času. Ale nakonec se to všechno nějak šťastně sešlo.

Na prvním albu jsi hodně psala o sobě, o svém dospívání, životě, lásce nebo zklamáních. Je i druhé album takto osobní?

Myslím že ano. Ale perspektiva se s uplynulým časem změnila, stejně jako moje vnímání sebe sama. První album bylo silně prostoupeno smutnými emocemi, rozčarováním z událostí, které se mi staly, ze vztahů i z dětství. Teď na druhé desce jsou to stále mé vztahy z posledních několika let a píšu o tom, jak se snažím udělat všechno proto, aby byl můj současný partnerský vztah co nejlepší. Ne vždy se mi to daří, pořád s tím bojuji. Je to trochu o mých zápoleních, pozorování sama sebe a mého nejbližšího okolí.

Poznala jsem tě před pěti lety v rámci programu Inkubator v Katovicích. Pamatuji si tě jako tajemnou dívku ve stylových černých outfitech, hrála jsi tehdy elektronickou hudbu, zpívala jsi anglicky. A najednou se objevíš jako Daria ze Śląska – v teplácích, s kšiltovkou, zpíváš polské texty, máš úplně jiný hudební styl. Překvapilo mě to, a zároveň jsem měla pocit, jako bys možná v Darii ze Śląska našla svou autentičnost.

Cestou (rozhovor probíhal telefonicky během Dariiny cesty autobusem, pozn. aut.) jsem začala vzpomínat, kdy jsme se potkaly. Asi to byla doba, když jsme s The Party Is Over začali psát novou desku poprvé v polštině. A asi máš pravdu, že to je takové hledání. Paralelně, když jsem chtěla udělat něco sólového, tak můj kolega z kapely začal pracovat také producentsky. Cítila jsem, že bych moc ráda udělala něco svého, hledala jsem svoje zvuky, pracovala jsem s různými producenty.

A tehdy jsem se přihlásila do Inkubatoru – v podstatě s The Party Is Over jako hudebnice a manažerka, ale zároveň jsem si myslela, že by bylo fajn přihlásit se sólově, i když jsem ještě nic svého neměla. Tak jsem to všechno napsala do přihlašovacího formuláře: že bych moc chtěla dělat to a to. A byla jsem přijata. V rámci Inkubatoru probíhal Summercamp, kde jsem na jedné z jam session něco zkoušela zpívat, a tak jsem se poznala s Agatou Trafalskou.

Říká se, že štěstí přeje připraveným. Byla jsi připravená, když jsi potkala Agatu?

Ano, byla. Někdy celý proces musí trvat dost dlouho, aby se oddělilo to, co je nejméně užitečné, a je třeba být trpělivým. Na začátku prvního roku jsem posílala Agatě své demáčky textů a nahrávky na diktafon. Neuměla jsem ještě vůbec pracovat s programem Logic nebo s jiným nahrávacím programem. Tak jsem jí posílala nahrávky z diktafonu a když si je poslouchala, říkala, že je to sice zajímavé, ale nestačí to k tomu, aby s tím šlo něco dál dělat. To jsem brala jako motivaci a ona mi jednou prostě řekla: „Kup si počítač, zkoušej to a uč se.“

Nevěděla jsem, od koho se učit, tak jsem si hledala tutoriály na YouTube a pomalu se učila na klávesách, jak nahrávat kytaru. Nevěděla jsem, že ji můžu přes jacka propojit s počítačem, tak jsem ji jen nahrávala přes mikrofon a takhle si dělala samply. Prostě jsem se snažila udělat to tak, jak mi to přišlo správné. Tímto způsobem jsem tvořila dema, která jsem spolu s texty posílala Agatě.

Jak ti Agata pomáhala s texty?

Měla k nim třeba poznámky, k nějakému konkrétnímu nápadu. A říkala mi:„Tady trochu jinak, tady zkus možná být upřímnější a napsat to tak nějak normálněji...“ Agata měla roli prvního editora. Je v psaní autoritou, znám její texty, které psala pro Korteze, a vím, že píše velmi emocionálně a obrazově. Takhle jsme si vyměňovaly e-maily přes rok. Někdy jsem čekala měsíc na odpověď, protože Agata má také svůj vlastní umělecký život a starala se spíš o někoho jiného než o mě. Ale asi ve mně musela něco vidět, když se rozhodla, že jsem hodná její pozornosti a kreativní výměny.

Samozřejmě jsme se taky některých aspektech neshodovaly. Ale myslím si, že po čase jsme se sehrály a navíc máme podobný vkus. Během té doby se asi můj charakteristický styl psaní někde projevil sám. A navíc jsem začala psaní fakt milovat! Psala jsem i pro The Party Is Over, což jsem taky dělala moc ráda, ale tady už to byl takový okamžik, kdy se psaní stalo vyloženě mojí fascinací, záhadou k rozluštění. Moc mě to baví, hledám pointu, prostě vyloženě sedím nad textem.

Přijde mi, že u druhé desky jsem psaním byla ještě posedlejší, trávila jsem jím více času. Teď se snažím zachytit různé věci ze vztahů, pozorování  rozhovorů, občas mě inspiruje i něco, co je na Netflixu, takové perličky, a později se od toho dá odrazit.

Jaké jsou tvé zásady, kterých se držíš při psaní textů?

Pro mě je jedním z důležitých bodů například to, abych se snažila nepsat příliš poetickou formou. Snažím se směřovat k vyprávění příběhů, takovému popisu reality jako v polském rapu nebo v rapu obecně. Také se samozřejmě snažím dbát na to, aby byl celý text logický, aby se například nestalo, že sloka a refrén nemají nic společného. Hodně mi také záleží na tom, aby byl text ekonomický ve smyslu, že například neřeknu v jedné sloce něco a ve druhé to samé, jen s použitím jiných slov. Snažím se to nedělat. Pokud mám něco říci, snažím se to co nejlépe využít a neopakovat se. To jsou asi první věci, na které dbám.

Když jsi měla hotové texty, seznámila tě Agata s vydavatelstvím Jazzboy Records, kde jsi začala pracovat na hudbě. Spolupracovala jsi rovnou s několika producenty. Jak se ti při tom dařilo udržet vlastní vizi?

Přistupovala jsem s otevřeností k novým lidem, které jsem poznala. Předtím jsem netušila, že Jazzboy Records existuje. Takže jsem tam prostě přicházela a snažila se mít otevřené oči a uši. Můj vklad byl takový, že jsem s sebou nosila dema písniček a texty a pak jsme se setkávali v různých konfiguracích, převážně v Jazzboy Records, abychom diskutovali o aranžmá.

Prvním kolegou, který poslouchal moje věci, byl převážně Żenia Szadziul. Osobou, která koordinovala celou tuto práci, byla Agata Trafalska. Starala se o různé aspekty v celém procesu z té „výkonné” stránky – jako jsou třeba poznámky ohledně formátu alba, o jeho směru. Snažily jsme se, aby charakter mých hudebních skic zůstal zachován.

Ale nejdůležitější pro mě bylo, aby se zachoval příběh, tedy to, co chci říct posluchačům. Aby hudba nijak nepřekrývala obsah. A poté vstoupil do hry Paweł Jóźwicki (Dariin manažer, pozn. aut.). Dema se mu líbila a začal je posílat lidem, kterým v hudebním smyslu důvěřuje, a prostě se sesbíral skvělý tým hudebníků: Hubert Zemler, Bartek Tyciński, Paweł Krawczyk, Olek Świerkot, Kuba Dąbrowski, Kamil Pater, Pat Stawiński, Kuba Staruszkiewicz, Żenia Szadziul, Magdalena Laskowska, Michał Jastrzębski, Tomasz Kasiukiewicz, Michał Ulanowski. A při druhé desce Hubert Zemler a Bartek Tyciński, Czarny Hifi, Kuba Galiński, Olek Świerkot, Żenia Szadziul, Kortez, Maks Kucharski, Szymon Domański, Michał Jastrzębski, Tomasz Kasiukiewicz.

Přijde mi, že tvoje síla jakožto Darii ze Śląska spočívá v tom, co neukazuješ. Ve svých předchozích nahrávkách nebo spolupracích odhaluješ různorodé možnosti tvého zpěvu. Od velké síly v hlase přes dost expresivní rap až po covery Raye Charlese nebo Adele, ve kterých připomínáš něco z Amy Winehouse. Na jevišti se bavíš, skáčeš, recituješ. A tu najednou jako Daria ze Śląska stojíš téměř bez hnutí na pódiu, sotva hýbeš ústy, prostým způsobem zpíváš minimalistické texty, ale přesto je v tom něco magnetického. Jak jsi dospěla k tomuhle minimalismu?

Myslím, že jsem mimo jiné důvěřovala lidem, kteří mě pozorovali a natáčeli, abychom zjistili, jak vypadám a jak zpívám, a jestli to funguje nebo ne. Skutečně to mnohem lépe fungovalo, když jsem „držela pusu“ a moc se nehýbala a byla soustředěná, než když jsem se různě točila kolem své osy.  Myslím, že jsem k tomu potřebovala dozrát a možná také prožít mnoho věcí a vidět samu sebe.

Když jsem se viděla na videu, bylo mi při některých fragmentech trapně. A takových pasáží v mém životě bylo dost. Když jsem se tak viděla, pomyslela jsem si: „Bože, kolik je v tom nadbytečnosti a zbytečného předvádění se.“ Nyní se tomu snažím vyhnout. Myslím, že jsem potřebovala čas, abych pochopila, že můj opravdový hlas je také v pořádku a že nemusím předstírat, že umím zpívat jako ta nebo tamta, ale prostě můžu zpívat jako já.

Původně jsi měla nasměrováno ke kariéře volejbalistky, jedenáct let jsi závodila. Také jsi prošla různými profesními cestami: od studia historie přes práci asistentky stomatologa, prodavačky zapékanek až po místo v korporaci, a to asi nejmenuji všechno. Ty se asi nebojíš učit se novým věcem?

Jsem asi šílená, protože ty moje práce byly opravdu „z různých koutů světa”. Buď je to výsledek toho, že ráda „tahám několik strak za ocas”, jak se v Polsku říká, a nebo jsem nerozhodná. Ale s hudbou už to trvá deset let, takže doufám, že tenhle obor už nezměním. Volejbal trval jedenáct, tak uvidíme, co dál.

Nemáš nějaké myšlenky na to, abys...?

No, já už mám dost velké plány na to, být rapperkou! Tak uvidíme. Taky moc ráda rozesmívám lidi. Vím, že působím jako smutná typka, ale s lidmi, kteří jsou mi blízcí, hážu pořád nějaké hlášky. Mám ráda situační humor a suché vtipy. Neustále bych někoho rozveselovala, miluju to! Nebo dělat vtipné originální dárky, trička s věcmi, které pochopí jen oni. Takové dárky jsou nejlepší. Možná jednou budu nejsmutnější stand-up komičkou.

Přestěhovala ses ze Slezska do Varšavy. Myslíš si, že když chce někdo v Polsku uspět jako profesionální hudebník, musí bydlet v hlavním městě?

Samozřejmě, že mi říkali, že to tak je. Tak jsem ty rady poslechla. Když jsem odjela poprvé, byla zrovna pandemie a v Jazzboy Records se tehdy všichni zabývali jinou zpěvačkou, totiž Kaśkou Sochackou. Protože tak to chodí v malé nahrávací společnosti, že se soustředí jen na jednoho umělce. Takže jsem čekala a čekala v maličkém bytě s několika cizími lidmi. Měla jsem svůj pokoj o velikosti sedmi metrů čtverečních a tam vznikl Mainstream. Právě ze stesku po domově. Tak to se mnou vypadalo.

Nedávno jsem se seznámila s hercem Michałem Żurawskim, který hraje ve tvém videoklipu k novému singlu Skacz ze mną na bombę. Hned jsme měli společné téma, protože oba pocházíme ze Slezska a ukázalo se, že on na svůj region nedá dopustit. Vybrala sis ho jako svého rodáka záměrně?

Situace je taková, že můj manažer Paweł Jóźwicki ho dobře zná. A jednou mu poslal mou první desku, která se mu moc líbila. A on říkal, že když bude nějaká možnost, rád mě kdykoliv podpoří, protože podporuje Slezany v různých uměleckých aktivitách. Jeho tvář mi k té postavě strašně seděla, ty emoce! Jsem ráda, že se to povedlo.

O čem snila Daria ze Slezska jako dítě, čím jsi chtěla být?

Měla jsem různé fáze. Jedna z nich byla, že jsem chtěla být volejbalistkou. A opravdu jsem o tom vážně přemýšlela. Trochu mi ale podle mého názoru chyběl talent, výška a zdraví. Pak jsem dlouhou dobu dělala všechno proto, abych se stala právničkou. Nejdřív mi u přijímaček chybělo pár bodů, ale pořád jsem se toho snu nevzdávala. Nakonec jsem to šla studovat dálkově. A když jsem se studiem začala, sama jsem s ním vzápětí sekla, protože jsem si uvědomila, že to není pro mě. To byly takové mé profesní sny.

A jiný, přízemnější, sen byl, že jsem moc chtěla jet do Portugalska. Pro mě je portugalština nádherný jazyk, něčím mě velmi oslovuje. To byl můj sen. Teď je jedním z mých snů mít vanu. Ale myslím si, že to se mi nakonec podaří.

Ve Varšavě nejsou vany?

Jsou, ale pronajímám si byt, který má mikroskopickou koupelnu, takže na vanu není šance. Občas se v hotelích nějaká najde, ale to je velmi, velmi vzácný úkaz. Takže mým snem je mít vanu.

To asi musíš udělat tu rapovou desku.

Jo, přesně tak!