Tomáš Šlápota (vlevo) a Desed v TV ROCKPARÁDA, foto: Jakub Bouška

Dark Gamballe: Snažíme se věci dotahovat do konce

Skupinu Dark Gamballe sleduji bedlivě a se sympatiemi už více než čtvrtstoletí. Velmi dobře si vybavuji jejich death metalové počátky pod jménem Dark i časy, kdy zpěvák Desed ještě třepal na pódiu dlouhým vlasovým porostem. Postupem doby se vyškovští chasníci propracovali k výsostně svébytnému pojetí muziky. Jsou jako pomyslná hudební chiméra, neustále proměnliví a přitom stále sví. Nezaměnitelní, originální, nezařaditelní, zkrátka – gamballští! V loňském roce vydali Dark Gamballe své další album Hluboký nádech, které okamžitě zaujme už svým bookletem vizuálně připomínajícím ilustrace z kultovních románů Julese Vernea. A neméně poutavá je rovněž hudební náplň novinky. Rozhovor jsem pořídil s klávesákem a baskytaristou Tomášem Šlápotou, jehož závěrem doplnil i zpěvák Jirka „Desed/Desítka“ Sedláček.

Nezdolní dříči, ukázkoví perfekcionisté, fenomenální kreativisté. To jsou synonyma, která mi v mysli vytanou právě ve spojení s Dark Gamballe. Jak vnímáte vy sami sebe v souvislosti s aktivitami vaší kapely?

To záleží na tom, v jakém rozpoložení nás nachytáš. Jednou Don Quijote, podruhé Ironman křížený s Godzillou. A jinak se na to určitě dívají i mladší spoluhráči. Jsme přeci jen dvou generační kapela! Dříči? Normálně zkoušející a koncertující kapela. Perfekcionisté? Snažíme se věci dotahovat do konce. Kreativisté? Ne nutně, hlavně asi v posledních 15 letech. To, co děláme, mi připadá úplně přirozené.

Přes všechny ty pozitivní konotace, které jsem zmínil, se nicméně nemohu zbavit dojmu, že jste stále poněkud nedocenění. Napadlo mě, zda nakonec za tou částečnou přehlížeností nestojí právě vaše originalita a tudíž, ruku v ruce s tím, i těžká zařaditelnost. Neznám totiž skupinu, která by v rámci české, a možná i zahraniční scény, hrála podobně jako Dark Gamballe. Zní to asi paradoxně, vím, přesto – co si o tom myslíte?

Záleží, co si představit pod slovem docenění. Pokud to znamená mediální aktivitu kolem kapely, tak ta je skutečně skromná, snažíme se o sobě dávat vědět svými kanály, ale ty oficiální nás moc neprotěžují. Kromě promo aktivit na tradičních hudebních serverech a v hlavních tištěných hudebních tiskovinách v době vydání desky a klipu se o nás mnoho nedozvíš. Asi nejsme dost sexy nebo co. (smích) Anebo, jak píšeš, jsme nesnadno zařaditelní, a to je při zviditelňování problém a postrach každého markeťáka. Pokud zmiňuješ docenění ve smyslu ověšení kapely metály a cenami, tak to už dnes v DG nikdo neřeší. Jak říká Desítka: „Mít v každém klubu v ČR 200 spokojených fanoušků úplně stačí ke štěstí...“ A to není malý úkol!


Navzdory mému „mudrování“ je jasné, že vám chuť do tvoření absolutně neschází. Od roku 1992, kdy jste pod původním jménem DARK ohromili debutním opusem Sex´n´Death do loňské novinky Hluboký nádech, patříte k nejpilnějším a nejplodnějším domácím formacím. Vyskytla se vůbec někdy v průběhu existence Dark Gamballe nějaká ta personální krize, „ponorka“, syndrom vyhoření, kdy jste měli chuť se vším praštit a skoncovat to?

Osobně si pamatuji několik krizových a bilančních okamžiků. V roce 1996 po zjištění, že jsme na to všechno sami, bez vydavatelství, bez promo aktivit, stále řazeni k extrémně metalovým kapelám, kterou jsme již dávno nebyli... Pak v roce 2000 po vydání CD Robotory, kdy vůbec nechodili lidi na koncerty, akcí bylo málo a kolem kapely vše usnulo. V roce 2002, kdy odešel ze dne na den zakládající člen a kytarista, a my jsme byli postaveni před hotovou věc. Zajímavé je, že tyto krize zároveň působily jako nakopávací defibrilační šoky, které posunuly kapelu k nové aktivitě – natočení CD, nový management, přišli noví členové...

Našli byste ve vaší bohaté diskografii album, které sami bez váhání označíte za přelomové, za jakýsi milník v kariéře kapely, nebo stavíte všechny své nahrávky na pomyslném piedestalu hezky vedle sebe s tím, že každá z nich reflektovala ve své době to nejlepší, čeho jste jako skupina mohli a chtěli dosáhnout?

My jsme mistři přelomových alb, aspoň podle mě! Zde hitparáda zlomových okamžiků: 1992 (Zyezn gamballe and...) – rozloučení s death metalem, 1998 (Gamballe) – rozloučení se zbytkem metalové scény (smích), rozloučení s planetou, motto „všichni nám můžete...“, rozloučení se starým názvem a jazykem, 2004 (Superstar) – návrat k formě „hurá písničky“ a češtině. Ostatní nahrávky byly z mého pohledu přirozenými přechody. Snad ještě pro mě osobně CD Panoptikaria, kdy jsem vyměnil na koncertech klávesy za baskytaru.

Na seznamu osobností, které se zhostily role kmotrů vašich alb, figurují jména známých českých muzikantů jako David Koller, Matěj Ruppert, Roman Holý… Jsou to nejen kmotři, ale i fanoušci Dark Gamballe? Jednou se křtu nahrávky chopil i ne-muzikant, ale neméně význačná osobnost v podání Bolka Polívky. Jak se vám tohoto vynikajícího herce podařilo „polapit do tenat“? Nebo jste byli štamgasty na jeho farmě v Olšanech?

Jsou to především všichni fandové české rockové muziky. Jsou to naše vzory pracovitosti a profesionality. DG byli jen ti, kteří je oslovili a zrealizovali křest s jejich účastí. Je jasné, že pokaždé u toho byla nějaká sranda. Polívka křtil gulášem, Matěj Rupert skákal z pódia do lidí, s Romanem Holým jsme se dohadovali, jestli byli lepší Powerstation nebo Arcadia a Davida Kollera nám tahal jeden Vyškovan k sobě domů s odůvodněním, že: „... když tě teď dotáhnu k nám domů, tak se moje ségra po.ere!“. Romanu Holému, Davidu Kollerovi, ale i dalším našim oblíbencům a vzorům vždy posíláme svá aktuální CD hned po vydání a vždycky čekáme, jestli nedostaneme pochvalu. Většinou nedostaneme. Ale to je v pohodě, taky toho máme moc a naděje umírá poslední.


Vedle vycizelované zvukové kvality vašich desek a krásně vymazlených bookletů se v poslední dekádě stalo vaším dobrým zvykem pořídit ke každému albu hned několik videoklipů, a to opět velmi profesionálně a výpravně pojatých. Skoro bych si troufl tipovat, že jste se v klipech „našli“ a řádně se při jejich vymýšlení a následné realizaci vyřádíte… Kde se vám vlastně podařilo narazit na řemeslně tak šikovné tvůrce, kteří s vámi videa produkují?

Tak jako v životě – s malou pomocí mých přátel. Měli jsme štěstí na kamarády a fanoušky, kteří jsou moc šikovní ve video disciplínách. Například Milan „TIE“ Škrob – vynikající fotograf a kameraman, Jirka „Hrobařík“ Miškeřík – umělec, animátor, střihač, Martin Ferko – kameraman, režisér a kreativec. V poslední době se video artem začíná bavit i Desítka, nakupuje kamery, mikrofony, světla a točí jak Fellini. A píše scénáře jak Váchal, z čehož plyne, že je u natáčení vždy všem zima jak v Markétě Lazarové, občas se někdo přiutopí, zraní a zesměšní. Ano, jsme takoví video fandové, kteří vedle toho taky hrají v kapele. Tímto všem zmíněným děkuji. A co se týká oficiálních ocenění, tak v případě klipů si asi v Čechách nemáme na co stěžovat.

Produkovat videoklipy na takové vysoké řemeslné úrovni musí něco stát. Daří se vám klipy financovat z činnosti kapely nebo musíte přihodit i něco takříkajíc z vlastní kapsy? Prozradíte, čím se jednotliví členové Dark Gamballe živí ve svých soukromých životech?

Máme štěstí, že video projekci ufinancujeme sami. Klipy samotné přímo nic nevydělají, ale kapela to utáhne z toho, co vydělá. A bez nich dnes neexistuje promo, takže jsou nezbytné. Profesně jsme velmi různorodá banda – zpěvák Desítka je optik, bubeník Gothyš je mistr truhlář, kytarista Spajsi je profi válečník (!), kytarista Deady je právní praktikant a já jsem zvukař.

Poměrně často koncertujete. Vybíráte si po léty nasbíraných zkušenostech akce, na nichž se rozhodnete vystoupit? Čím to, že ačkoliv jsem vás zaznamenal na snad všech velkých českých festivalech, na Brutal Assault jste již dobrých 15 roků nebyli? Kde všude za hranicemi ČR jste dosud měli možnost předvést naživo své kvality?

Akce si někdy vybíráme, ale moc vybíraví nejsme. To jsou spíše vybíraví pořadatelé. S organizátory BA jsme jednali, ale nakonec nebyl zájem. Na BA jsme hráli v začátcích festivalu, tým pořadatelů se od té doby trochu změnil a nabídky na hraní na BA přestaly přicházet. Do jaké míry se do cesty pletou osobní překážky nevím, ale pokud existují, tak nejsou na naší straně. V minulosti DG hráli v Portugalsku, Švýcarsku. Občas vyjíždíme na Slovensko.


Pojďme prohodit pár slov o vaší nástrojové aparatuře. Jste, podobně jako většina muzikantů, věrni jedné značce kytar, bicích, kláves, mikrofonů, repráků, efektů atd., nebo rádi zkoušíte různé značky, inovativní modely a jiné?

Jsme docela hračičkové a vždy jsme hledali něco nového, co by zvuk kapely posunulo směrem k našim vzorům. Mnoho z těchto novinek už zevšednělo a jsou pro muzikanty jasné a samozřejmé, ale při pohledu 25 let zpátky na to, jaké nástroje a technologie se používaly běžně a co tenkrát používali DG, tak si připadám jako starý „gear věrozvěst“. Naši kytaristé mají rádi zvuk boxů Mesa, v kapele máme 4x12 Recto Armored a 4x12 Roadking Half Back. Spajsi je sběratel kytar Gretsch a PRS, Deady je věrný Gibsonu. Kytaristé experimentují i s celokovovými kytarami Suligo. Gothyš používal bicí s velkými korpusy (24, FT18, 16, 14, snare 14/8) značek Sonor a Rodgers, v současnosti má akrylátové DC drums (22, FT16, 12, steel snare 14/5,5). Nově jsme do kapely přijali odposlechový in-ear systém postavený na mixu Behringer a bezdrátových systémech Sennheiser. Kytaristé momentálně přechází na modelingový zesilovač Kemper, ten používáme hlavně na koncertech. Mně se osvědčila kombinace baskytary Jazz Bass a preampu Tech21 Bass driver D.I. Můj osobní typ pro kapely všech žánrů – pořiďte si napájecí centrálu s ochranou přepětí např. Furman. Vyřeší to spoustu problémů jak provozu bezdrátových zařízení a efektů, tak to pomůže i celkovému zvuku kapely.

S jakými ohlasy se setkala úchvatně graficky i obsahově zpracovaná kniha o Dark Gamballe pojmenovaná Svět za dekou, kterou o kapele napsal Aleš ALL Levý?

Fanoušci nám z ní citují a my máme radost! Na Magnezii literu to ale nedotáhla.

Rád se přiznám k tomu, že miluju vaše cover verze písní od jiných autorů, ať již mám nyní na mysli Svět se posral (H.N.F.), Řekněte to (Jiří Schmitzer) nebo Géniové (Master's Hammer)… Máte do budoucna v merku opět „zgamballštění“ nějaké písně?

Vždy máme nějakou cizí písničku, která nás dlouhodobě láká. Já bych třeba rád zpracoval nějaký song od Elánu, ale vždycky za to sklidím menší nakládačku. Na coverech bývá nejpoutavější vybrat něco z úplně jiného žánru a přetavit to k obrazu DG. Je určitě nutný i patřičný poměr piety a srandy. Pokud to interpret vezme jako uctění bohů, tak to většinou moc nefunguje. Jediný cover, který jsme udělali bez míchání protikladů, byl Tmavomodrý svět od W+V+J. Tam jsme zachovali i původní tóninu, podklady jsem vlastně přepracoval podle originálních klavírních not. A přidali jsme jen ten metalový zvuk a aranže.

Jirko, ty si dovedeš bravurně pohrávat s češtinou. Tvé texty jsou mnohdy fantaskní, plné jinotajů, vícevýznamových slovních hříček,… Určitě jsi byl ve škole v češtině jedničkář, nebo…?

Uctivé díky. Čeština mi vždycky šla, dokonce i diktáty. Četl jsem od pěti let a knížky miluju. Teď jsem v brutálním zajetí audio knížek, protože každý den najedu minimálně 100 km v autě, a to je dost času na poslech. Momentálně mi literárně nakládá Samuel Bjork a jeho V lese visí anděl. Bez hudby a knížek nežiju. No, ale kdyby ses chtěl zeptat, jak mi šla matematika… tutututututu... není signál… (smích)

Tagy: